(4) Ř. 11:33, 34 „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?“

(5) 1J. 2:23 „Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.“

(6) 1J. 4:2,3 „Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a již nyní je na světě.“

(7) 1J. 4:15 „Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.“

(8) Žd. 7:26,27 „To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.“

(9) Ř. 5:10,11 „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.

Vztah Otec – Syn je lidským rozumem neuchopitelný a tím i nepochopitelný, neboť stvoření nemůže obsáhnout Stvořitele (Iz. 29:16; Ř. 9:20); např. ani Syn neví o konci světa, jen Otec (Mt. 24:36); na druhé straně Otec nesoudí, ale veškerý soud dal do rukou Synu (J.5:22), přičemž Syn a Otec jsou jedno.

Dále např. Syn a Otec jsou jedno (J. 10:30) a přesto Syn odchází k Otci (J. 13:3; 17:11). Příkladů je možné uvést více. Tajemství ráje, tedy třetího nebe o němž hovoří apoštol Pavel v (2. Kor. 12:2-4) je ještě velmi daleko od velebného tajemství Boží koexistence – přesto jsou nevyslovitelná.

Pokud jde o zrození Božího Syna: církev na koncilu v Efezu (431) správně vyvodila, že osoba vtěleného Spasitele je jediná, avšak má dvojí přirozenost – božskou a lidskou (patriarcha Cyril alexandrijský). Kristus není rozdělen (1Kor. 1:10-13)(18).

Vzdor tomuto správnému východisku přisoudil koncil v Efezu Panně Marii titul „Bohorodička.“ (Dei genetrix).

Je zajímavé, že tuto situaci náš Spasitel předvídal a svou matku v (J.2:4; J. 19:26) oslovuje „ženo,“ což je jistě velmi zvláštní; (ČEP toto oslovení v J. 2:4 vynechává). V (Mt. 12:47-50) Spasitel praví, že ten, kdo činí vůli nebeského Otce, je Jeho bratr, sestra i matka – tedy že duchovní pouto má přednost před poutem tělesným, pokrevním. Tím však význam Panny Marie jako tělesné matky našeho Spasitele není snížen, neboť Mariin chvalozpěv obsažený v (Lk. 1:46-55) stále platí a bohužel je námi nekatolíky opomíjen – k naší škodě.

„Syn je výsledkem aktu lásky mezi mužem a ženou. Žádný křesťan nevěří, že Ježíš je v tomto smyslu Syn Boží. Nazýváme Ho Synem Božím v jiném jedinečném významu, jako emanaci Stvořitele. Je Synem, protože je dokonalým způsobem obrazem Božím, stejně jako muž se podobá otci. Je Synem, protože překypuje láskou a pravdou. V tomto směru není pro nás pochyb o jeho božském synovství.“

Dále jsou zde texty, které vypovídají o tom, že Syn a Duch sv. se manifestovali v různých podobách blízko sebe, tedy viditelně načas odděleni od sebe, třebaže neviditelné (tajemné duchovní pouto, rozumem neuchopitelné a nepochopitelné), mezi nimi existovalo i nadále, neboť Bůh není rozdělen.

(10) Lk. 3:21,22 „Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil (Mt. 3:17).

(11) Lk. 4:1 Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu…“

(12) Mk. 3:29 „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“

(13) Mt. 12:31,32 „Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“

Související text:

(14) J. 7:39 „To řekl o Duchu, jejž měli přijmou ti, kteří v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš nebyl ještě oslaven“

(15) J. 16:7 „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce v vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho v vám:“

(16) J. 15:26 „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“

(17) J. 14:26 „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“

(18) 1Kor. 8:6 „a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.“

(19) J. 10:30 „Já a Otec jsme jedno.“

(20) J. 14:9 „Ježíš mu odpověděl: tak dlouho jsem s vámi Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“

(21) Sk. 1:8 „ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

(22) Sk. 2:4 „všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“

(23) Sk. 10:44, 45 „Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého.“

Po Spasitelově odchodu dostali dar Ducha Svatého i jeho učedníci, společně s příkazem svědčit o Něm po celém světě (21-23).

(25) Mt. 28:19 „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého.“

Boží logika je nadřazena logice lidské a nedá se proto posuzovat pomocí vědních disciplín, které zkoumají Boha, nebo Jeho dílo. Prostě stvoření nikdy neobsáhne, nevystihne Stvořitele. Tím ale netvrdím, že Bůh je absolutně nepoznatelný; Bůh je poznatelný člověkem v té míře, která je postačující pro jeho spasení.

(27) 1Kor. 13:12 „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“

Rád bych tento příspěvek doplnil svým doplněným komentářem který jsem uveřejnil na Granosalis, jako příspěvek na komentář bratra s nickem Karels:

Budoucnost individua se odvíjí od řetězu jeho rozhodnutí: budoucnost, která vyvěrá z přítomnosti, tvoří širokou paletu možností, z nichž si člověk může vybrat pouze jednu. To znamená, že se člověk v určitém čase může vyskytovat (a konat) pouze na jednom jediném místě.

Tomuto zákonu byl podroben během svého pozemského působení i náš Spasitel. Nikde v Písmu sv. nečteme o tom, že by Spasitel působil na dvou, nebo více místech současně.

Pokud ale nahlédneme do duchovního světa s úžasem zjistíme, že tam tento zákon neplatí. Duchovní síla má možnost z rejstříku svých možností vybrat si SOUČASNĚ více než jednu - nevím kolik, je to zřejmě závislé od postavení a funkce konkrétní duchovní bytosti v jejich společenství. Toto má ten důsledek, že se duchovní síla může manifestovat např. současně na dvou od sebe různých místech, a na nich nezávisle působit – přičemž její existence současně na jednom i druhém místě je reálná!!! Pakliže je toho schopna duchovní síla, bytost stvořená, proč by nemohl Nestvořený, totiž Bůh? Tímto principem lze také racionálně vysvětlit, jak je vůbec možné, že Spasitel může být SOUČASNĚ!! přítomen v srdcích všech svých skutečných následovníků na celém světě. Ano, jen Bůh je všemohoucí, všudypřítomný a touto schopností disponuje!!! I pro bytosti temnoty platí tento princip; mají ale i přes svoji nespornou sílu ve srovnání s Bohem a Jeho anděly jen velmi omezené možnosti.

Mohu tedy s klidným svědomím říci toto:

I když Bůh přebývá na nebesích v nepřístupném světle (1Tm. 6:16) a i když Boha nikdo neviděl (J. 1:18), přesto je docela dobře možné, ba nepochybné, že současně mohl Bůh působit na zemi v osobě svého Syna, který byl „viděn od tisíců“ a úspěšně konal a posléze i dokonal své spasitelské dílo a přinesl spásu miliardám.

V řetězci těchto tvrzení jako křesťanský mystik nespatřuji nic nepřirozeného, protismyslného, nelogického, etc.

Pokud jde o Spasitelovu smrt: Spasitel skutečně zemřel, ale bylo přede všemi věky zaslíbeno, že Svatý Hospodinův nedozná porušení (Ž. 16:10; Sk. 2:27 aj.). Avšak Syn, který je s Otcem zvláštním a tajemným způsobem totožný (J.10:30), je svou povahou nesmrtelný, neboť DUCH (např. 2Kor. 3:17), KTERÝ NENÍ FYZICKÉHO PŮVODU, NEMOHL PODLEHNOUT FYZICKÉ SMRTI. A to, že Jeho tělo vzdor fyzické smrti nedoznalo porušení, svědčí o jediném: že Satan svou revoltou proti Hospodinu nezískal vůbec nic a tím, že přivodil Spasitelovu smrt na kříži zpečetil jen svoji porážku.

Oběť Božího Syna za hříchy lidstva neznamená nic menšího, než to, že Bůh, se na kříži z lásky k lidstvu doslova „rozerval ve dví“ a tím načas ztratil svoji integritu – viz již výše zmíněný příspěvek.

Přirozené poznání je to, které je dosažitelné lidským úsilím, tedy studiem. Je dostupné věřícím i nevěřícím.

Zjevené poznání je aktem Boží milosti. Někdy je toto poznání darováno i nevěřícímu, kterému je tak zjevena jeho hříšnost i potřeba obrátit se. Skrytý smysl Písma sv. je zjevován následovníkům Kristovým. Jen následování Krista, tedy Kristus jako Cesta (J. 14:6) i cíl, tj. Dveře (J. 10:7-9) - je bezpečnou pojistkou proti všem bludům.

Přirozené poznání, znalost Písma, nechrání, a nemá vypovídací hodnotu o tom, zda se nacházíme na správné cestě. Když Satan pokoušel Spasitele (Lk. 4:5-13), mistrovsky argumentoval Písmem svatým. A lidé, kteří vědomě či nevědomě Satanu slouží a tím jsou na něj jako inteligenci duchovně napojeni, dokáží totéž, protože obecně platí princip, který jsem uvedl výše.

I když Boha nelze rozumem uchopit a pochopit, mohu říci, že se Bůh člověku dává poznat minimálně v míře, která je postačující pro jeho spasení.

BohemianAnonymus