Baptismus vznikl v 17. století v Anglii a patří mezi směry protestantismu, které chápou církev jako společenství uvědomělých věřících. Baptisté obecně sdílí přesvědčení, které je možné vyjádřit v šesti bodech.

Prvním je shromážděná církev, která je tvořená těmi, kteří byli znovuzrozeni Duchem svatým.

Druhým přesvědčením je kněžství všech věřících. Podle baptistů není třeba prostředníka mezi Bohem a jednotlivcem.

Třetím je víra v základ společenství ve slově božím. Bible je nejvyšší autoritou v otázkách praxe a víry. Co se týče výkladu bible, mezi baptisty neexistuje předepsaný způsob interpretace. Proto se liší v rámci různých skupin od doslovného výkladu až po alegorický.

Čtvrtým bodem jsou svátosti. Podle jejich výkladu byl Kristem nařízen pouze křest a večeře Páně. Upřednostňují termín nařízení před termínem svátost, protože v těchto úkonech samotných není nic nadpřirozeného. Milost, kterou může jedinec účastí na večeři Páně získat, závisí na jedinci samotném, na jeho pochopení symbolického významu této události, nikoliv na tom, že by mu byla předána člověkem, který vykonává mši, skrze chléb a víno.

To samé platí i o křtu, kterému přikládají velký význam. Symbolizuje spojení jedince s Kristem v jeho smrti a zmrtvýchvstání. Křest se u baptistů provádí úplným ponořením do vody. Baptisté tím následují vzor Jana Křtitele, který takto křtil v Jordánu. Také tím vyjadřují úplnou morální očistu jedince. Podstoupit křest mohou pouze jedinci, kteří byli společenstvím shledáni za vhodné. Součástí křtu je uvědomělé vyznání víry. Proto baptisté nekřtí malé děti, které ještě nemohou pochopit význam celého úkonu.

Pátým principem je autonomie lokálních církví, což zaručuje vlastní samostatnou správu jednotlivých obcí založenou na účasti všech jejích členů. U baptistů neexistuje církevní hierarchie. I když se k různým problémům vyjadřují každoroční shromáždění baptistické církve, které je tvořené představiteli různých denominací, jejich rozhodnutí zpravidla nejsou všeobecně závazná. Je jen na místních společenstvích, zdali je přijmou.

Posledním principem je oddělení církví a státu. Baptisté v minulosti kladli velký důraz na náboženskou svobodu, kterou si nárokovali na základě textů Nového zákona. Církev a stát řeší podle nich naprosto odlišné věci a navzájem by se neměly slučovat.

Velká volnost, vyjádřená pátým principem a absence oficiálního vyznání víry, umožnila, aby se na přelomu 19. a 20. století v rámci jedné denominace objevovali lidé s vlastními interpretacemi své víry a s různými postoji k moderní společnosti a vědě. „Ve vývoji baptismu je nejvíce překvapivý stupeň tolerance a prostoru pro otevřenou diskuzi, kterou si vzájemně prokazovali mnozí reprezentanti liberálních i konzervativních názorů“.

Citováno z bakalářské práce Kateřiny Šťastné Evangelikální fundamentalismus: Věda a náboženství