Některé náboženské a teologicky orientované knihy mívají tu potíž, že vám už u jména autora, nejpozději však u prvního odstavce, dojde, že přečíst tuhle knihu nebude žádná legrace. K tisícům historicky podmíněných argumentací, které pracují s jasně vymezeným pojmovým polem a jazykem, který už nelze nazvat ani „starobylý“, přidají další. Metodologie takových pojednání je jasná – v předem vymezené množině témat se snaží pokrýt zbývající bílé místo toho, co o Bohu nevíme. Tenhle lineární a zdánlivě logický postup vzbuzuje pocit, že to bude trvat „už jenom chvíli“, abychom v dokonale zaplněné mozaice poznali, o co v životě s Bohem jde.

Existují však i autoři, kteří jsou v mém pojetí teologické práce opravdu tradiční. V čem? V tom, že se u biblických příběhů - a zvláště pak u Kristova vykupitelského díla a jeho smyslu - vracejí na začátek. Proč to dělají? Nemohou se totiž zbavit pocitu, že dosavadní interpretace Božích věcí netrefily ve výchozím bodu to podstatné, a tedy: o co Bohu ve vztahu k lidem a lidem ve vztahu k Bohu a sobě navzájem vůbec jde? Americký pastor Robert Bell se ve své knize Láska vítězí s podtitulem O nebi, pekle a osudu každého člověka vrací k prapočátkům. Pokud se sami podivujete nad černobílým, monologickým křesťanstvím, které se umí pouze vymezovat vůči druhým a které vůbec nepochybuje, že vlastní nezpochybnitelnou pravdu, jste na správném místě.

Bell rozvrhnul své přemýšlení do osmi, s předmluvou do devíti kapitol, v nichž se snadno najde každý z nás: Jsou nás miliony, Prasklá pneumatika, Kde je nebe?, Zapeklité slovo, Dosáhne Bůh svého?, Životodárná smrt, Kráčející skála, Lepší zpráva, než jsme čekali, Přichází konec. V čase sociálních sítí, které začaly využívat snad všechny církve a náboženské společnosti na planetě, mě zaujala autorova úvaha o tom, co na svých Faceboocích, webových stránkách a v základních tiskových materiálech jednotlivé církve a jejich představitelé říkají o tom, v Co a Komu věří. 

Když se totiž podíváte na soulad, nebo naopak na rozpor mezi tím, co myslí a říkají, čemu věří a co dělají, a kolik investují peněz, vlastního času a energie na evangelizaci a osobní svědectví, napadne vás, zeptat se: Je-li tohle pro někoho vůbec první setkání s Ježíšem na půdě instituce, která se prohlašuje být jeho církví, kdo by se do takové církve vůbec hrnul? Co vlastně říkáme hledajícím na první dobrou, na prvním setkání, tehdy, kdy ztroskotají u dveří našeho kostela? Co je podstata naší víry a proč si myslíme, že jsme majiteli jediné pravdy, kterou lidé v kostele o ulici dál už nechápou, a ostatní o ní nemají ani páru? Máme se ještě divit úbytkům věřících, kterým v jejich církvi schází to podstatné, a tedy láskyplný domov a sounáležitost bratrského společenství?

Na jakého Boha jsem vsadil?

Pojďme se s Robem Bellem a lidmi, jimž jako pastor sloužil, zeptat zcela jednoduše: Proč jsou lidé, kteří poznali Ježíše, přijali křest a změnili svůj život, nešťastní, a proč opouštějí své církve? Je to jejich vina? Je to vina někoho jiného? Je to Boží vina? Je to vina církve? Je to normální? Dává to vůbec smysl?

Bell se nedal ukonejšit primitivními odpověďmi z dílny „duchovního křesťanského účetnictví“: Když budeš dělat tohle a tohle tak a tak, máš 51% jistotu, že půjdeš do nebe. Pokud budeš dělat tohle a tohle tak a tak, máš 51% jistotu, že půjdeš do pekla. Nedal se omámit ani Augustinovými rozvahami o mase zavržených a menšině předurčených k věčnému životu, přičemž – a o tom nepochybujte – mezi většinu zavržených patříte vy, zatímco mezi menšinu vyvolených patří oni. Bellova představa toho, proč křesťanství leckde vůbec nefunguje, a spíš přispívá ke všeobecnému společenskému napětí a rozkladu, je příkladně křesťanská a nejtradičnější z tradičních. Ptám-li se totiž pořád dokola, proč jsem jako křesťan sám nebo v určitém společenství nešťastný, je docela dobře možné, že jsem první vteřinu v bodě nula po svém obrácení vsadil pod vlivem druhých na Boha, v něhož prostě nelze věřit.

Možná mě někdo naučil nebo přesvědčil, abych se Boha, potažmo církve, ptal jen na určité věci, a na jiné ne. Možná, že jsem vyrostl v prostředí, kde byla určitá témata rezervovaná pro „ty chytřejší a pevnější ve víře“. Možná jsem se, nevím proč, i pod vlivem druhých zabarikádoval v představě Boha jako dozorce, který mě to jednou pěkně spočítá a neváhá s tím už teď a tady, na Zemi. Bell uvádí svou knihu touto výzvou, kterou najdete v minulých dvou tisícíletích u nejlepších teologů a světců. Říká: „Doufám, že vám tahle knížka přinese novou svobodu se ptát. Neexistuje otázka, kterou by Ježíš neustál. Žádná diskuse není příliš ošemetná, žádné téma příliš ožehavé.“

Je to tatáž a jedna revoluce, která musí do našeho duchovního života přinést chvění, aby nám nezevšedněly pravdy Ježíšova „staň se“, které ve slovech a činech některých křesťanů vypadají spíš jako rákoska na neposlušné. Bell si v mnoha ohledech nebere servítky, když do odhalujícího světla staví toxické projevy vztahů křesťanského života, které jsou navíc pokládány za následování hodné. Všímá si záměny služby za prachobyčejnou touhu po moci. Všímá si, jak se místo lásky k druhému nabízí otroctví. Vidí, kolik lidí – od prostých věřících po kazatele a biskupy – fatálně nepochopilo, o co Ježíšovi šlo, jde a půjde. Těší ty, kteří si připadají duchovně méněcenní, nebo dokonce nevěřící. Ukazuje brutální a nelítostnou tvář křesťanského ateismu, který dovede do zbožných frází zaobalit i skutky čistého zla, a to na těch nejnevinnějších. Tím vším je Bellova kniha vzácná.

Už i tím slovem „peklo“ zabíjíš

Autor si nepředsevzal napsat teologickou práci. Proč taky? Někdo by mohl namítnout, že se dopouští některých zjednodušení a že to, co říká, říkala řada bláznů pro Krista, co jich svět světem měl. Mají pravdu, ale jen částečně. Robert Bell totiž pokládá podobné otázky do zcela jiného kulturního a civilizačního prostředí než kappadočtí otcové nebo František z Assisi. Ptá se v roce 2011 (tehdy jeho kniha vyšla poprvé), kdy byste čekali, že stále živý a jednající Otec, Syn a Duch svatý nebudou v exkluzivním zajetí hrstky vyvolených a že prostě není možné, abyste se v nějakém oficiálním křesťanském společenství cítili jako v pekle.

A právě fenomén pekla je tím, co Bell – tak jako náš česko-římský teolog Vladimír Boublík – odhaluje jako kritický mezník toho, v koho jsme uvěřili. Nehumánní, neatraktivní a kontroverzní křesťanská společenství si zakládají právě na tom, že nebe a peklo jsou odměnou za dobré, resp. špatné chování. Při přemýšlení o pekle, a tedy výhradně o „pekle těch druhých“, částečně nebo úplně pomíjejí, že to byl Boží Syn, kdo přišel zemřít za naše hříchy, a že to je Ježíš, který nás svým vlastním životem lásky učí, že mezi „tady a teď“ a „tam jinde“ není zas tak velký rozdíl, protože „tady“ a „tam“ je láska tou největší hodnotou. 

Bell ve své práci napsané civilním, a přesto krásným a hlubokým jazykem, ukazuje, že víra a křesťanství postavené na moci, strachu a ovládání mají na svědomí časnost i věčnost mnoha životů a také podobu tohoto světa, který se leckde podobá časům divokého Západu nebo Soustroví Gulag. Titul Láska vítězí tu není ani tak proto, aby přispěl k proměně institucí. Je tu proto, aby dal naději těm, kteří se v některé fázi svého života začali ptát po úplně cizím Bohu a fixovat se na představy o Spasiteli, který připomíná spíš Zoro Mstitele nebo Johna J. Ramba.

Umím si představit, jakou úlevu musí tato kniha přinést člověku, který vyšel na pokraji sil hledat Smysl svého života, a než ho našel, věřil spolu s ostatními v perverzního bůžka, kterého musíte askezí, slušným chováním a obětmi udržovat v dobré náladě, aby vás jedním cvrnknutím neposlal tam, kde už nic není, do pekla, a tedy času bez lásky. Čtěte knihu Roba Bella ve skvělém překladu Saši Fleka. Je-li vám v tomhle čase pod psa, bude vám, a to slibuji, díky jeho úvahám zase o trochu líp.

Zdeněk A. Eminger
autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění

Zdroj: www.christnet.eu