V poslední době do našeho sboru přichází řada lidí, kteří jsou hledající, někteří o sobě tvrdí, že Boha našli resp. Bůh našel je, jiní, že našli nejen Boha, ale konečně i církev. Onou „církví“ je potom náš sbor. Snažím se mít jistý přehled, kdo že to vlastně do „mého“ sboru chodí, nicméně pomalu na tuto ambici rezignuji. Znám tzv. členy sboru, je však nad mé schopnosti vést v patrnosti další a další návštěvníky. Zpočátku mě to vadilo, později mi někdo řekl, že je to vlastně dobře, horší by byl opačný „problém“. Tedy že každou neděli vidíte stejné tváře a to trvá třeba několik let. Asi nejlepší je vidět staré i nové. O tom ale psát nechci. Mám trochu jiný problém resp. otázku.

Jiná skupina pro připojení se k viditelné církvi nevidí žádný pádný důvod v Písmu. V Bibli se dle nich nikde nepíše slovo „člen“ a tedy ani není důvod se členem stát. Církví je prý každá skupinka věřících, nebo slovy Písma „místo kde se dva či tři sejdou v Božím jménu“. Tito lidé rádi využijí servis, který církev poskytuje v podobě večeře Páně, křtů, svateb a nevím čeho ještě, ale s institucí církve se ztotožnit nechtějí. V zásadě ale církev nepotřebují, i když proti ní nic nemají a jsou upřímně věřící.

Další skupina má odpor k čemukoli organizovanému. Představa, že jste někde evidován, že někomu musíte říci, kdy jste se narodili, že se k něčemu veřejně zavazujete, jim přijde v současné době absurdní. Již takto je člověk evidován více než je zdrávo, tak proč se nechat evidovat v další organizaci, která navíc má být především „duchovní“, jakkoli jistá pravidla zprávy jistě potřebuje. Tohoto postoje jsem si všiml především u lidí, kteří přišli „ze světa“ a chtěli se nechat pokřtít. Zmínka o členství některým navodila husí kůži.

Pak existuje ještě jedna „super-mystická“ skupina, která tvrdí, že vlastně k církvi patří, ale k té neviditelné. K tomu asi není co dodat, jen si říkám, že bych někdy tento princip rád praktikoval doma, třeba když mám jít na nákup. Manželce bych řekl, že nepůjdu, protože se nemám starat o naší viditelnou rodinu, ale především o všechny rodiny světa, včetně těch, které už neexistují. Ono vždy bylo jednodušší milovat principy, než konkrétní, viditelné lidi. Milovat lidstvo více, než souseda… Je snadné milovat neviditelnou církev, nikoli svůj, někdy pěkně upachtěný sbor.

Určitě by se důvodů proč se nepřipojit k viditelné církvi, tím, že se stávám jejím členem, našlo mnohem více. Některé dávají smysl větší, některé menší a některé žádný. Jisté ale je, že trend doby jde vůči čemukoli organizovanému, církev nevyjímaje.

Jsem rád, že do našeho společenství chodí lidé, kteří se do církve ne a ne vejít. Nutí mne to pokládat si otázku, zda jim příliš nezvyšujeme pomyslný práh vstupu (myslím ale, že nikoli). Nemyslím si, že mimo církve není spásy, stejně tak ale si nemyslím, že žít mimo církev, je Boží vůle. V jistém smyslu je to jednodušší. Podobně jako když s někým žijete „na hromádce“. Máte ho rádi, ale nevážete se. Co se církve týká, pak je správné se vázat, jakkoli je tento názor dnes nepopulární.