Dnes (5.8.2014) v 15 hodin se koná v Ostravě na Masarykově náměstí veřejné shromáždění na podporu míru ve Svaté zemi. Nemohu se osobně zúčastnit, tak mě pořadatelé požádali, abych se nějak vyjádřil, že to tam přečtou. Zde to je:

Jsem křesťan. A jako křesťan mohu milovat své nepřátele. Mohu, když mě někdo napadne, nastavit mu druhou tvář. A když mě okrade o košili, mohu mu nabídnout i svůj plášť... Ale nemám právo žádat nikoho jiného, aby udělal totéž.

A když se stane, že mezi dvěma, které mám výsadu mít rád, dojde ke sporu, tak mám povinnost soudit, kdo je v právu a kdo spor rozněcuje. Kdo je útočník a kdo se brání.


A nemám právo hlásat, ať moudřejší ustoupí - protože bych ho tím mohl odsoudit k neexistenci. Mám dokonce povinnost se napadeného zastat a udělat vše pro to, aby zvítězila pravda.

Pět tisíc let staré sumerské přísloví říká: Řekni lež, řekni pravdu - bude věřeno lži. Lež je totiž velice často jednodušeji přijatelná. Natož, když je emocionálně nabita.

Vždy je jednodušší se rozhorlit nad obrázky zakrvavených dětí, než pátrat po příčinách konfliktu. Vždy je jednodušší se pohoršovat nad troskami poničené nemocnice nebo školy, než se vyrovnávat s faktem, že má někdo to svědomí tato místa použít jako vojenská stanoviště a ty nejbezbrannější používat jako lidské štíty.

Uznat, že i silnější může mít někdy pravdu, nám připadá příliš jednoduché, primitivní a nehodné rozmlženého postmoderního člověka. Vždyť už od dětství z principu fandíme slabšímu Jerrymu - i když silného Toma otravuje, provokuje a ubližuje mu.

Jsem pacifista a jsem proti jakémukoli násilí. Ale když už k válečnému konfliktu dojde, tak si nedovedu představit, že by byl veden ohleduplněji a humánněji, než jak bojuje izraelský Cahal.

Slyšeli jste někdy v dějinách válek o armádě, která by svého nepřítele předem upozorňovala, kam bude střílet a kde bude bombardovat? Že by nepříteli poskytovala pravidelné přestávky na zotavení? Že by nasazovala životy vlastních vojáků v pozemní válce, aby minimalizovala ztráty civilistů na straně nepřítele? Slyšeli jste, že by nějaký stát dodával svému nepříteli vodu a elektřinu? Poskytoval mu nezištně humanitární pomoc?

Každý mezilidský konflikt je tragický. Natož, když dojde na zbraně a zabíjení. A každý lidský život je nenahraditelnou ztrátou. Tak to alespoň vnímá naše žido-křesťanská evropská kultura, která nestaví ideologii nad lidský život.

Proto dovolte, abych skončil slavným citátem nezapomenutelné ministerské předsedkyně Izraele, paní Goldy Meir: „My můžeme odpustit Arabům, že zabíjejí naše děti. Nemůžeme jim však odpustit, že nás nutí k tomu, abychom zabíjeli děti jejich. - Mezi námi a Araby nastane mír teprve tehdy, až budou mít Arabové ke svým dětem větší lásku, než mají nenávist k nám.“

Doc. ThDr. Tomáš Novotný

Autor přednáší na katedře filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Vystudoval skladbu, dirigování a hru na lesní roh na konzervatoři v Praze. Po absolutoriu pokračoval ve studiu na Evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, kde také získal doktorát v oboru Starého zákona (Hebrejské mudrosloví). Již v době studia se také díky svému intenzivnímu zájmu o hebrejštinu stal spoluautorem Ekumenického překladu Bible. Deset let působil jako sbormistr dívčího vokálního souboru Adash. Je předním českým odborníkem na židovskou hudbu, její historii a interpretaci.

Zdroj: https://www.facebook.com/tomas.novotny.7374?ref=ts&fref=ts