V posledních několika měsících rozvířilo hladinu zvláště angloamerických médií téma zpřísňování postihů homosexuality v převážné části rozvojového světa. Uganda schválila v únoru kontroverzní zákon zpřísňující trest za praktikování homosexuality až na (v některých případech) doživotí, a obdobné zpřísnění legislativy schválily úřady nedávno i v Nigérii. Ghanský prezident Jammeh pak vyzval ke stínání hlav tamním homosexuálům. A šéf anglikánů, arcibiskup z Canterbury, v dubnu vyjádřil obavy z dalšího legitimizování homosexuality (ačkoliv je sám pro uzákonění stejnopohlavních svazků). Afričtí anglikáni jsou totiž podle jeho slov zabíjeni už kvůli podezření z napojení na anglikánskou homosexuální (v jejich chápání) církev.

Jelikož dnešní církev, jak liberálního, tak konzervativního ražení (zjednodušeně řečeno) redukuje ve většině případů téma homosexuality na jeho etický rozměr (homosexualita jako hřích versus homosexualita akceptovatelná), nezaškodí se na problematiku podívat z jiného úhlu: jakým způsobem v kontextu homosexuality naplnit známé Augustinovo: "nenávidím hřích, miluji hříšníka?" A co mohou evangelikálové udělat pro to, aby lidem hledajícím východisko a pokání z homosexuality pomohli? Zrekapituluji nejdříve, jaký je skutečný stav, a to s přihlédnutím na Afriku a Asii, které bývají v této souvislosti často opomíjeny.

Podhoubí pro dnešní světovou homofobní "renesanci" je zhruba trojího druhu. Tradiční, vycházející z panafrického, nábožensky spíše vlažného, vlastenectví, reprezentuje nejhlasitěji asi zimbabwský autokratický prezident Robert Mugabe. Jeho režim se (kromě mnoha diktátorských a protizápadních manýrů) vymezuje právě vůči homosexuálům. Mugabe nazval homosexuály "psy a prasaty," opakovaně vyjádřil pohrdání vůči krácení západní rozvojové pomoci, kterou poslední dobou Západ používá jako bič na státy pronásledující homosexuály. Řada států a kultur se totiž proti homosexuálům, lépe řečeno proti gay aktivismu, vymezuje právě proto, že toto téma považují za součást západního kulturního imperialismu.

Proto také ožívá homofobie i v zemích, kde tamní náboženství věc jednoznačně neřeší. Kupříkladu indický Nejvyšší soud v prosinci zvrátil rozhodnutí soudu nižší instance, který homosexualitu roku 2009 legalizoval. Řada států odkazujících se na národní antikolonialistické obrození či na různé formy fúze marxismu, sekularismu a nacionalismu, včlenily do své agendy právě homofobii. Vietnamské úřady kupříkladu nedávno přišly s návrhem praktikovanou homosexualitu překvalifikovat na trestný čin (nakonec návrh neprošel), přestože tento stát je jedním z mála, kde homosexualita nebyla nikdy v historii trestná. Jamajská kulturní scéna vykazuje v posledních letech stále častější výzvy k zabíjení homosexuálů (což už některým kapelám znemožnilo pozvání na prestižní západní hudební festivaly).

Civilizační střet v Turecku, který polarizuje společnost na prozápadní a protizápadní, vede mj. k meziročnímu růstu vražd ze cti (právě tamních homosexuálů). Na Haiti byli po mohutném zemětřesení v roce 2010 obviňováni právě homosexuálové, kvůli kterým duchové (avšak podle mnohých naopak Bůh) zemi takto ztrestali. To vedlo k jejich pogromům, a také k tomu, že po této přírodní pohromě byli často explicitně vylučováni ze sociální pomoci státu a humanitárních organizací. V Brazílii meziročně stoupá počet obětí z řad homosexuálů, a v roce 2012 hlásila Brazílie už 338 zavražděných gayů v rámci pouličního násilí. V J.A.R. je na vzestupu fenomén tzv."nápravných znásilnění" leseb.

V Rusku by podle 5 % občanů měli být homosexuálové fyzicky likvidováni (podle průzkumu prestižní Levada Center z roku 2013). I zde se společnost polarizuje, o čemž svědčí vloni přijatý zákon postihující propagaci homosexuality na veřejnosti, zvláště mezi mládeží. Poměrně výrazně roste počet Rusů, kteří by rádi znovuzavedli trestní sazby za praktikovanou homosexualitu, kterou Rusko zrušilo roku 1993 (kdy toto téma ještě nepolarizovalo společnost). Nedá se přitom říct, že tato polarizace jde ruku v ruce s nějakou formou duchovního probuzení či obrody. Ano, pravoslavná církev je v Rusku ve velké vážnosti, ale významnou veličinou je rovněž tradiční národní uvědomění, odmítání všeho západního a popularita putinovského režimu.

Téma homosexuality ostatně polarizuje i samotný Západ. Ani zde neplatí jednoduchá rovnice, která by na jednu stranu barikády postavila křesťany, lidi milující hříšníky, rozumné vlastence a ctitele zdravých tradic (zatímco na stranu druhou ultralevičáky, gay aktivisty, rozvraceče všeho druhu, antisemity a fašisty). Koalice jsou mnohdy zcela jiné, bizarnější: Na jedné straně barikády se tak ocitají (konkrétně v otázce vztahu k homosexuálům a ke gay aktivismu) fašisté, křesťané, tradiční komunisté a islamističtí přistěhovalci. Na straně druhé pak koexistuje svérázná koalice gay aktivistů, zastánců občanské společnosti, multikulturalistů, luteránů, anglikánů, ultralevicových anarchistů a pravocentristických liberálních demokratů.

A pokud jde o situaci v Izraeli, situace je ještě paradoxnější. Mnozí arabští homosexuálové zde hledají azyl před pronásledováním v okolních islámských regionech, a země vykazuje vůči nim relativně slušnou přívětivost. V současném Izraeli je částečně uznáváno homosexuální "manželství," a stát má v tomto směru zakotvenou explicitní antidiskriminační legislativu.

Druhým zdrojem homofobní reakce je islamistické "probuzení," jak jsme to mohli sledovat (nejen) během tzv.arabského jara. Pád sekulárních totalitních režimů na Blízkém východě rozpoutal vůči homosexuálům lokálně doslova jatka. Irácké milice homosexuály cíleně vyhledávají a vraždí. Asadova relativně umírněná politika trestá syrské gaye třemi lety vězení, ale analytici předpovídají výrazné zhoršení jejich postavení (obdobně jako postavení křesťanů) po případném pádu režimu. Írán od Chomejního revoluce v roce 1979 podle některých odhadů popravil 4000-6000 lidí za homosexualitu, byť jeho vlastní oficiální údaje mluví "jen" o 153 vykonaných trestech smrti za tento trestný čin. Sedm islámských zemí uplatňuje vůči homosexualitě oficiálně trest smrti.

Poslední dobou se však projevuje výrazné posílení antihomosexuální obrody i v legislativách těch zemí, které vykazující růst evangelikálních, resp.charismaticko-letničních církví. Například ve zmiňované Ugandě došlo k vraždění homosexuálů poté, co tam americké hnutí Exodus International uspořádalo konferenci o homosexualitě (později se EI za tento podnik omluvilo, pozn.aut.)

Většina konzervativních křesťanských organizací vývoj posledních let reflektovala spíše jen vágně. Například na webech klasických evangelikálních denominací aktuální prohlášení ke konkrétním projevům násilností vůči homosexuálům mnohdy chybí. Britská Evangelikální alince pak na svých webových stránkách uvádí: "Odsuzujeme homofobii, pokud je tato chápána jako iracionální nenávist k homosexuálům. Nesouhlasíme však s tvrzením, že odmítání homoerotických praktik z biblických důvodů je homofobní samo o sobě. Hluboce litujeme bolesti způsobené gayům a lesbám prostřednictvím církevní nenávisti a odmítnutí, jak v minulosti, tak v současnosti." Pokud jde o katolíky, kupříkladu Ghaňan Peter Truckson, o kterém se vloni spekulovalo jako o možném budoucím papeži, při své březnové návštěvě Bratislavy ugandský zákon odsoudil. Uvedl, že homosexuálové nejsou kriminálníci, kteří by měli být zavíráni na doživotí.

Překvapivě nejhlasitěji se ale ke konkrétním incidentům ozývají křesťanská uskupení, která se rekrutují na troskách již zmíněného (vloni rozpuštěného) Exodus International. Tedy americké organizace, která po 37 let spatřovala své poslání v poskytování "ex-gay" terapie. Jinými slovy, pomáhala lidem, kteří chtějí s homosexuálními sklony bojovat a usilovat o uzdravení. Mnozí z těchto dříve vyhraněných evangelikálů přitom vysílají vůči gayům vstřícná prohlášení, a dostávají se na tenký led legitimizace homosexuality. Například bývalý prezident Exodus International Alan Chambers, který se dříve prohlašoval za uzdraveného, přiznal, že jeho pokušení se příliš nezměnila (na druhé straně si manželství s manželkou Leslie a rodinu pochvaluje). Praktikujícím gayům se omluvil za způsobená traumata spojena se službou Exodu, šéfa vlivné Gay Christian Network označil za bratra v Kristu, se kterým rád stráví věčnost, a Exodus rozpustil.

Ti, kteří v uzdravení věří, a toto svědectví je v jejich životech přesvědčivé, založili vloni organizaci Restored Hope Network. Tato, podobně jako další ex-gay evangelikální organizace (Desert Stream, NAARTH, Americans for Truth about Homosexuality aj.), však k homofobii v Africe víceméně mlčí.

Osobně mám dobré důvody přitakat tvrzení, že praktikovaná homosexualita je v rozporu s Božím plánem pro člověka. Toto téma však není černobílé, a často mě překvapuje (kupříkladu na různých internetových diskusních fórech), jak zjednodušeně se někteří lidé k této problematice staví. Můj odmítavý názor na praktikovanou homosexualitu samotnou (notabene na gay aktivismus) mi koneckonců nebrání, abych během svých občasných přednášek, a ve svých článcích, na pronásledování homosexuálů poukazoval. Mám za to, že socioterapeutická práce, modlitby a laické poradenství, kterým se snažíme pomáhat lidem opustivším homosexualitu ve skupině Prameny na poušti, je vhodným způsobem, jak dávat naději tam, kde je často spíše bezradnost, nepochopení a odcizení od církve.

Jak by se tedy církev měla k problematice homosexuality stavět? Má snad k rozmáhajícímu se problému gay-aktivistické kulturní indoktrinace mlčet? Měla by zaujmout zcela defétistické postoje, aby nepřilévala další olej do ohně kulturní války? Vždyť jsou to právě ofenzivní postoje křesťanů, které v posledních letech vedly k četným případům plíživého pronásledování křesťanů. V srpnu loňského roku byl britskou policií zadržen pastor Alan Clifford, který veřejně manifestoval s transparenty "Kristus může uzdravit - dobrá zpráva pro gaye" či "Ježíš Kristus - spasitel, kterého všichni potřebujeme." A případ švédského pastora Ake Greena, který byl za své kázání v roce 2005 souzen, je v podstatě téhož druhu.

Křesťanský publicista Dan Drápal však ve své knize Vztahy, sex a rodina uvádí: "Pokud začne homosexuálně orientovaný člověk chodit do sboru, pak bych zpočátku o homosexualitě nemluvil - tedy pokud o ní nezačne on sám. Pokud přichází k Ježíši, mluvil bych s ním o Ježíšovi, o modlitbě, o Písmu, o obecenství, o odpuštění, o pokání, o milosti a o podobných základních věcech. Je totiž důležité, aby k němu o homosexualitě promluvil Bůh sám. (…) Považuji za mnohem lepší, když s homosexuálně orientovaným člověkem mluvíme o homosexualitě spíše na jeho podnět, a to nejlépe až ve chvíli, kdy má dobrý důvod nám věřit, že ho máme opravdu rádi." Jak ovšem tyto rady v praxi naplnit, když zmíněný hypotetický člověk bývá nezřídka konfrontován s vyhraněnými stanovisky církve vůči homosexualitě již předem?

Osobně toto téma vnímám jako velmi citlivé a vyžadující hledání před Bohem. Ani já ostatně nezaujímám vždy jen konsensuální a opatrná stanoviska. Například ve svém únorovém článku pro deník Neviditelný pes (vyšel pod redakčním titulkem "USA a Británie vyhlásily válku terapeutům homosexuality") jsem břitkým tónem analyzoval "homosexualistické" agresivní počiny vůči církvi. A apoštol Pavel konstatuje v 2 Korintským 6,7-9: "Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí."

Z tohoto prohlášení vyplývá, že je potřebné před Bohem hledat, kdy se máme bránit, kdy máme "zaútočit" a kdy naopak trpělivě zasévat a být zdrženliví v otevírání ožehavých otázek. Méně znamená někdy více. Přál bych si, aby nám Bůh dal moudrost i zmocnění k bitvě, kterou bude stejně nutné vést, přestože dochází znovu a znovu k chybám. Jde o zápas za konkrétní lidské životy. Zápas o to, abychom byli dotvořeni v jeho podobu.