Dej Bůh štěstí tomu domu

 

Lidé samozřejmě chtěli žít spokojeně a šťastně vždycky, dlouho však platilo, že zajištění těchto kategorií nebylo čistě lidskou záležitostí. Prosba „Dej Bůh štěstí tomu domu“ nebyla ještě prázdnou vánoční odrhovačkou, i když zároveň platilo, že pomoc shůry si člověk musel zasloužit. Písmo říká, že šťastně žít budou jenom ti, kdo poslouchají Hospodina (Př 1,33), přinejmenším v dlouhodobé perspektivě. Šířeji byl chápán i sám pojem spokojenosti, který rozhodně neznamenal pouze nasycení a další pozemské p(r)ožitky.

Důraz na člověka a jeho pozemské bytí, „humanitní ideál“, přineslo teprve osvícenství, současně se ovšem bránilo čistě hédonistickému přístupu. Kantův kategorický imperativ hlásá nezávislost dobra na jakémkoli užitku, zatímco štěstí jako motiv jednání spadalo do kategorie hypotetických imperativů neslučitelných se svobodou vůle. Moderní postosvícenská ideologie společnosti se sice mohla obejít bez Boha, ale pak jej nahrazovala různými fetiši – národem, rasou, sociální spravedlností nebo třeba pokrokem – jejichž realita byla přinejmenším stejně nedokazatelná. Štěstí však stále záviselo na něčem, co člověka přesahovalo, v co věřil a čemu byl také ochoten přinášet oběti.

 

 

Hrůzy dvacátého století, které moderní sekulární ideologie vyvolaly, vedly k rychlému vystřízlivění. Abstraktní kolektivní ideály a mýty už většinu Západoevropanů a Severoameričanů netáhnou, společnost se atomizuje, důraz je kladen na individualismus a subjektivitu. Každý má přece vlastní, nejlepší životní trajektorii a může kultivovat své nejvlastnější zájmy a schopnosti, aniž by se ohlížel na kohokoli nebo cokoli jiného.

Nemylme se, týká se to samozřejmě i současných věřících, pro něž je náboženství věcí osobní volby a jejich vlastní spirituální zkušenosti či rozvíjení skrytého duchovního potenciálu. Britský sociolog Paul Heelas v této souvislosti hovoří o „HS-faktoru“ současné religiozity: HS přitom může znamenat jak individuální zakoušení působení Ducha Svatého (Holy Spirit), tak spiritualistickou snahu o rozvíjení vlastního vyššího Já (higher Self) prostřednictvím magie, minulých životů nebo léčitelských praktik – ze sociálního hlediska to vyjde nastejno.

Jen v takové společnosti může být cílem individuální, subjektivně zakoušené štěstí ve smyslu naplnění pozemských žádostí a tužeb a jeho sociologické měření může dávat smysl.

 

 

Zajímavé ovšem je, jak hluboko je i v moderních sekulárních lidech zakořeněno křesťanské dědictví. Štěstí a spokojenost jsou sice „nárokové“ individuální kategorie, přesto si je neposkytujeme tak úplně sami – dává a bere je osud nebo něco jiného, co člověka přesahuje. Překvapivě často náboženská víra, kterou nenáboženští lidé nemají a jejímž nositelům tak trochu závidí.

Když Marx dštil síru na náboženství, které podle jeho názoru bylo opiem lidu přinášejícím „falešné štěstí“, hlásal současně, že „skutečné štěstí“ přinese jeho likvidace. To se zjevně nepovedlo, avšak představa, že věřící lidé jsou právě kvůli své víře spokojenější než nevěřící, se stala běžným standardem. I když jde možná o „falešné štěstí“, máme za to, že věřící jím disponují více než nevěřící, kteří mohou spoléhat jen na sebe samé, a jsou proto zákonitě spíše nespokojeni.

Je to tak ale doopravdy? Vtrhnutí „módních“ výzkumů štěstí a spokojenosti do české vědy může přinést dost překvapivá zjištění. Ptáme-li se celé společnosti, co (věřícím) přináší náboženství, objevuje se mezi nejčastěji zmiňovanými hodnotami právě pocit vnitřního klidu a štěstí. Tuto představu sdílí více než dvě třetiny Čechů, o málo vyšší je už jen podíl představy, že náboženská víra poskytuje útěchu ve smutku, zatímco žádná jiná hodnota nedosahuje ani padesátiprocentní „úspěšnosti“. Ostatně nejde o české specifikum, představa o „spokojenotvornosti“ náboženství je rozšířená všeobecně a sdílí ji jak věřící, tak nevěřící (i v české společnosti).

Z mezinárodního srovnání plyne zároveň opačný závěr: víra v to, že náboženské přesvědčení má pozitivní vliv na životní spokojenost, nesouvisí s podílem věřících ve společnosti, proto ani nízká a nadále klesající míra české religiozity, přinejmenším té církevní, jí není s to otřást. Jsou ale věřící lidé skutečně spokojenější než nevěřící?

 

 

Dostupná sociologická data ukazují spíše slabý vztah mezi náboženskou vírou a subjektivní spokojeností, často dokonce pravý opak předpokládané hypotézy.

Subjektivní pocit spokojenosti přitom zjevně odráží spíše objektivní osobní sociální a socioekonomické faktory (za šťastnější se častěji považují lidé mladí, s vyšším vzděláním, z větších měst atd.), případně rodinný a zdravotní stav, zatímco samotné náboženské přesvědčení se na něm v celospolečenském měřítku valně nepodílí.

Hlubší sociálněantropologické výzkumy pak leckdy „přitvrzují“: církevní i necírkevní religiozita, zejména ta, která ve společnosti není dlouhodoběji etablovaná, více přitahuje nespokojené a nešťastné, kteří doufají, že jejím prostřednictvím spokojenosti a štěstí dosáhnou. Tato naděje je ale namnoze lichá. Ani se nezdá, že by „starost o svět“ mezi věřícími měla generovat jejich úsilí o zlepšení, po jehož neúspěchu se dostavuje nižší reálná spokojenost.

„Starost o svět“ vede totiž ve většině případů nanejvýš (rovnou) k nespokojenosti, nikoli ke snaze o zlepšení – v jiné než čistě osobní, rodinné či jinak úzce definované komunitě. Lokální výzkumy přitom ukazují, že i v těch spíše výjimečných případech, kdy se aktivní věřící výrazněji zapojují do veřejného dění a místní politiky, jsou vedeni odlišnými motivacemi a své náboženské přesvědčení často i skrývají, nebo přinejmenším nezdůrazňují.

 

Jak je na tom česká společnost?

 

Zjištění platná pro Českou republiku platí i ve většině ostatních středo a východoevropských zemích: věřící lidé se reálně cítí méně šťastní než nevěřící. Naproti tomu ve Spojených státech teze o „spokojenotvorném“ charakteru náboženství zjevně funguje. Čím to je?

Vysvětlení může poskytnout hlubší pohled na sociální dimenze českého, respektive amerického náboženství. Chaeyoon Lim a Robert D. Putnam, kteří se jako jedni z mála pokusili zdůvodnit vysokou míru „spokojenotvorné“ funkce americké religiozity, totiž zdůrazňují její sociální charakter: k větší spokojenosti vede pravidelná účast na náboženských aktivitách a nábožensky podmíněné sociální vazby, nikoli religiozita jako taková.

Také v západní Evropě souvisí vyšší míra spokojenosti věřících spíše se sociálními faktory: členové církví jsou obvykle výše vzdělaní a lépe situovaní, svou roli hrají také regionální hlediska, ani zde ke štěstí nevede pouhá náboženská víra.

Češi, kteří si s náboženstvím spojují představu spokojenosti a duchovního zabezpečení ve smutku, je naproti tomu mnohem méně často považují za zdroj sociálních vazeb a spíše výjimečně za možnost potkat „ty správné lidi“, čímž – spolu s celkově negativním obrazem církví ve společnosti – prakticky odpadají nenáboženské důvody pro členství v církvích.

Vysvětlení zdánlivě paradoxních očekávání české společnosti vzhledem k náboženství a jejich praktickému nenaplňování může poskytnout pohled na vývoj moderní české ne/religiozity.

Většina české společnosti se s náboženstvím a církvemi rozešla, leckdy i demonstrativně a ve zlém, avšak bez dostatečného vnitřního přesvědčení a souvisejících změn v sociálním jednání. Náboženství je v tomto smyslu současně odsuzované a idealizované jako projekce – a většině společnosti každopádně zcela nedostatečně známé. Marxovskou terminologií je možné říci, že náboženství je objektem odcizení: vzdali jsme se ho, avšak stále po něm skrytě toužíme, přičemž se nám vzdaluje tím víc, čím víc si sami uvědomujeme vlastní neschopnost naplnit své štěstí.

Stačí si vzpomenout, kolik mladých lidí i z necírkevního prostředí se chce vdávat a ženit v kostele, protože je to „hezčí“ a „napořád“ (někteří z nich tuto touhu i naplní), ač je realitou vysoká míra rozvodovosti a nesezdaných soužití.

 

 

Otázkou nicméně zůstává, dokážou-li české církve na tento stav adekvátně reagovat a jakou podobu by vlastně měla mít přiměřená reakce.

Že se církve přizpůsobují potřebám společnosti, v níž působí, přinejmenším v pastoraci, je jistě správně, ovšem nesmí se to zvrhnout v postoj „kam vítr, tam plášť“. Přílišné podlehnutí „duchu doby“ je ostatně neefektivní i ze sociálního hlediska, v dlouhodobé perspektivě vede spíše ke ztrátě věřících, stejně jako opačný extrém.

Exkluzivistický postoj „jediných pravých“ věřících v evropském prostoru oslovuje jen dost úzkou skupinu lidí, zatímco ostatní církve – alespoň etablované lidové církve – leckdy fungují spíše „zástupně“, využívá se jich jako veřejných služeb v případě, kdy je to potřeba.

Nemyslím, že je to úplně špatně ani že jde o výlučné specifikum moderní doby, k tomuto stavu je však třeba se postavit čelem, nelkát nad „zkažeností“ okolního světa a nenávratně ztracenou (údajnou) minulostí. Aktivní křesťanské působení v současné společnosti by možná mohlo vést i k větší spokojenosti církevních věřících – hořčičné semeno by mělo začít klíčit, ne si stěžovat na nedostatek vláhy.