Tradiční německé církve napojené na stát chápou, že by se měly změnit, pokud chtějí, aby přestaly sesychat. Hledají přitom inspiraci u nestátních církví a jejich praxe, k níž patří malé skupiny soustředěné na studium bible.

Na toto téma se soustředila rozhlasová a televizní stanice Deutsche Welle.

Emeritnímu profesorovi teologie Jürgenu Moltmannovi je 88 let, ale ani v tomto věku ho neunavilo přemýšlet o budoucnosti německé protestantské církve. Jeho slova jsou velmi zajímavá:

„Byl jsem pět let duchovním na tradiční protestantské faře v Brémách a viděl jsem kostel z perspektivy kazatelny. Ale posledních 50 let jsem laik, a od té doby se dívám na církev z perspektivy běžného člověka, který chodí do kostela. Je to pohled zespoda, takže se ho snažím vysvětlit biskupům a jiným duchovním, kteří se na církev dívají shora.“

Pro profesora Moltmanna to znamená, že protestantská církev potřebuje větší odstup od státu. V Německu jsou dvě církve – protestanská a katolická – které stát přímo podporuje. Německá vláda na to vybírá zvláštní daň, jejíž výnos rozděluje dvěma největším církvím. Kromě nich existuje mnoho dalších církví reprezentujících různé protestanské denominace.

Tyto církve se musí financovat samy z darů od svých sborů. V multikulturní společnosti už podle profesora Moltmanna církve napojené na stát nepředstavují lid, a pokud chtějí přežít, musí se postavit na vlastní nohy.

Nezávislost na státu se neobejde bez větší účasti věřících, a profesor Moltmann je přesvědčen, že dobrovolného zapojení skutečně přibývá. Důsledkem bude zcela nezávislá církev, a to je podle něj dobrá věc. Znamená to konec velkých církví s pevnou hierarchickou strukturou a nástup farností, které povedou její vlastní členové.

Model nezávislých místních církví je velmi rozšířen ve Spojených státech, kde megacírkve, jako je Willow Creek na předměstí Chicaga, jejíž týdenní shromáždění navštěvuje nejméně 20 tisíc věřících. V Německu je církví bez napojení na stát daleko méně. Ale i tak existují a byly vždycky založeny na principu dobrovolnosti.

Jedním z příkladů jsou baptisté. Státní církve obvykle křtí velmi malé děti, takže přijímají mnoho členů, ještě než začnou mluvit, nemluvě o samostatné četbě bible. Mohou sice dát několik mincí do košíku ve prospěch farnosti, ale to nehraje velkou roli. Nezávislé církve mají sklon křtít až v dospělém věku, což znamená, že člověk o svém členství rozhodne vědomě sám.

Prezident Asociace svobodných protestantských církví Ansgar Hörsting proto věří, že členy církve se tak mohou stát jen lidé, kteří jsou opravdu přesvědčeni o své víře. Podle něj to dokonce znamená, že v praxi najdete mnohem větší procento lidí, kteří skutečně věří v Krista, ve svobodných, a nikoli ve státních církvích, což má velmi kladný účinek na jejich zapojení do práce v náboženském společenství.

Asociace svobodných protestantských církví nyní v Německu sdružuje 14 nezávislých církví, které mají celkem asi 270 tisíc členů. Podle Hörstinga nevadí, že spoléhají na finanční podporu svých věřících – podle něj je to spíše pozitivní podnět. Ten se může projevit jak v práci ve vlastní církvi, tak dobrovolným finančním příspěvkem na její činnost. Bohoslužeb se obvykle účastní všichni členové farnosti.

Čím jsou farnosti větší, tím důležitější je podle Hörstinga formování malých podskupin. Mohou to být například domácí společenství, které mají kolem deseti členů a scházejí se ke studiu bible a společným modlitbám. Takové skupiny mohou posilovat osobní víru a zvyšovat kvalitu života v náboženské komunitě.

Profesor Jürgen Moltmann soudí, že malá domácí společenství mohou i ve velkých státních církvích získávat nové členy a udržet je. Obracení na víru není podle něj diktát, ale pozvání. Profesor Moltmann strávil nějaký čas v Jižní Koreji, kde ho zajímaly malé domácí církve. O německých církvích v této souvislosti říká, že mívají velmi silné duchovenstvo, ale jejich slabou stránkou je misijní práce.

V Německu není získávání nových věřících úkolem církve jako celku, ale jejích členů. A profesor Moltmann by šel ještě dál. Malé domácí společenství by mohly dokonce přebírat některé služby, které zastává církev. Mohou například pomáhat lidem pochopit biblické texty a ve zvláštních případech poskytovat věřícím duchovní podporu.

Misie, růst a změna – profesor Moltmann si myslí, že při dosahování těchto cílů jsou místní farnosti důležitější než církevní hierarchie. Ale to není nic nového. Už v 19. století prováděly církve misijní práci, to znamená obracení na víru, nikoli na pokyn shora, ale prostřednictvím soukromých organizací a společenství. Profesor Moltmann doufá, že se křesťanské komunity k této iniciativní praxi vrátí.

Německé církve, které nejsou napojeny na stát, to už dělají. V současné době většinou netrpí dramatickým úbytkem členstva, i když je třeba uznat, že ne všechna malá náboženská společenství rostou. Nezávislé komunity sdružené v Asociaci svobodných protestantských církví podle jejího prezidenta Ansgara Hörstinga ve svém průměru co do počtu členů stagnují.

Na druhé straně rostou četné svobodné církve, které nejsou členy této asociace. Platí to zejména o přitažlivých komunitách letničního hnutí a o komunitách mennonitů, kteří jsou také známi jako novokřtěnci čili anabaptisté. V těchto skupinách najdeme hlavně Němce, kteří se vrátili do své původní vlasti z Ruska. Aktivní jsou i malé domácí církve čítající kolem deseti členů.

Profesor Moltmann odhaduje, že bude trvat nejméně půl století, než si církve napojené na stát osvojí některé zásady nezávislých náboženských společenství. Ale příběh o Bohu byl vždycky plný překvapení. Lidi, kteří se neodvažují doufat v to, co se jim zdá nemožné, takové věci nikdy nepotkají.

Jan Černý

www.christnet.cz