Radikální islamisté nás nenechávají na pochybách ohledně svých cílů: Chtějí zničit naši civilizaci. Západní civilizace prožívá svou „éru prázdnoty“ (Gilles Lipovetski) a nechce se jí bojovat ani o své přežití. Na jednu stranu nelze než uvítat, že celá velká civilizace nechce problémy řešit likvidací protivníka či nějaké skupiny vlastního obyvatelstva, na druhou stranu nelze nevidět, jak nebezpečné je strkat hlavu do písku před vlastním ohrožením.

         Strkání hlavy do písku se projevuje mnoha různými způsoby. Jedním z nich je snaha nepřiznávat si, že islamisté na nás opravdu útočí. Spojené státy zažily v poslední dekádě několik útoků; v některých případech se jednalo o muslimského příslušníka amerických ozbrojených sil, který postřílel několik svých kolegů. Oficiální místa oddalovala na nejzazší možnou mez přiznání, co tyto vrahy motivovalo: Často to musela přiznat, až když útočník naprosto jednoznačně potvrdil, že jeho motivací je džihád, svatá válka proti nevěřícím.

         Snad nejhorší formou tohoto strkání hlavy do písku je ponechání celých oblastí neoficiální vládě islamistů. To se děje zejména ve Velké Británii, ale částečně i ve Francii a v poslední době zaznamenáváme podobné pokusy i v Německu.

Toto strkání hlavy do písku pochopitelně vyžaduje i vytvoření a prosazení určité ideologie, která nějakým způsobem vysvětluje, co se děje. Politicky korektní ideologie je ta, která hlásá, že teroristické činy jsou dílem jen nepočetné vrstvy radikálních islamistů, vedle nichž existuje umírněná mlčící většina, která si žádnou brutalitu a civilizační válku nepřeje. Projevy této umírněné mlčící většiny pak mají dokládat prohlášení umírněných západoevropských muslimů, kteří odsuzují brutalitu Islámského státu. Dále bývá zmíněno, že existují demokratické muslimské státy, konkrétně Malajsie a Indonésie.

         Nelze nevidět, že mezi Malajsií a Afghánistánem nebo mezi Indonésií a Saudskou Arábií je nebetyčný rozdíl. Nicméně nelze říci, že by v těchto zemích byli křesťané rovnoprávní s muslimy. Buď jsou nerovnoprávní přímo ze zákona (např. malajsijská vláda nedávno zakázala křesťanům pro Boha používat název „Alláh“), nebo de facto (V Indonésii je každoročně vypáleno několik kostelů a čas od času dojde k masovému masakrování křesťanů). O skutečném stavu lidských práv a ochrany menšin v Malajsii či Indonésii se příliš nemluví, aby se udržela fikce o „demokratičnosti“ těchto muslimských zemí.

         V tomto článku chci ale upozornit na ten způsob strkání hlavu do písku, který považuji za nejnebezpečnější. Je to vytváření fikce umírněné islámské většiny.

         Ne, nechci tvrdit, že většina muslimů si libuje v podřezávání krků a prodávání žen do otroctví. Tvrdím však, že v současné době nemají umírnění muslimové na Blízkém východě žádnou šanci. Nemají žádnou smysluplnou reprezentaci a na bojištích nepředstavují žádnou relevantní sílu. Proto je spoléhání na existenci této „umírněné“ většiny velmi nebezpečné.

         Západní politici (zejména prezident Obama, ale zdaleka ne jen on) občas tvrdí, že Islámský stát „není ve skutečnosti islámský“. Totéž se někdy říká o jiných teroristických uskupeních. Aby člověk mohl něco takového tvrdit, musí mít naprostou jistotu v tom, že má spolehlivou normu, podle níž odliší, co je „islámské“ a co „neislámské“. Domnívám se, že taková vyjádření nám nepřísluší. Jen muslimové sami mohou rozhodovat o tom, co je „islámské“ a „neislámské“.

         Co je cílem těchto tvrzení? Snaha namluvit sobě samému i nám, že nebezpečný není islám jako takový, a že ti, kdo nás ohrožují, žádní „pořádní“ muslimové nejsou.

         Bill Warner, Američan, který se islámem dlouhodobě zabývá, na své nedávné přednášce v Praze upozorňoval, že místo o „umírněných“ muslimech bychom měli hovořit o „desetiprocentních“ či „dvacetiprocentních“ muslimech. Problém je totiž ve svatých textech muslimů. K nim patří nejen Korán, ale i Hadíthy (tradované výroky Mohamedovy) a Mohamedův životopis, tzv. sírat. Všechny tyto texty obsahují pasáže doporučující zabíjení „vlažných“ muslimů a těch, kdo islám odmítají. Islám jistě lze interpretovat různě. Ovšem ti, kteří hlásají nesnášenlivou a brutální formu islámu, mohou právem říkat, že nacházejí oporu ve svatých textech svého náboženství.

         V tom je právě problém. Půjde-li muslim skutečně „ke kořenům“, bude se radikalizovat.

         To, co zakoušíme dnes, je skutečně „muslimské probuzení“. Je to návrat ke svatým textům, nikoli odklon od nich. Představa, že ten, kdo se hlouběji ponoří do svatých textů, se umírní, je naprosto scestná.

         Západní politici potřebují opustit ideologii politické korektnosti, která jim brání vidět realitu.

         Jaký postup tedy zvolit? Rozhodně neradím k plošnému zákazu islámu. Zákony musí vycházet z obecných principů, nikoli z odporu vůči určitému náboženství či určité ideologii. Jakkoli považuji šíření islámu za neblahé, lidé by neměli být odsuzováni za to, co si myslí, ale za to, co dělají. Radím, abychom islám studovali a zcela otevřeně hovořili o tom, co považujeme za problematické. Rozhodně bychom ale neměli připouštět, aby pro muslimy platila jiná pravidla než pro nemuslimy. Islamizace často začínala od nějaké maličkosti, od nějaké drobné výjimky – třeba od těch šátků…

Dan Drápal

9. října 2014

Zdroj: http://dan-drapal.cz