Vyhlášení částečné náboženské svobody v Čechách tolerančním patentem císaře Josefa II. z 13. října 1781 bylo osvícenským výdobytkem, jasným počinem shora. Jak ovšem k vyhlášení tolerance přispěli sami tajní nekatolíci?

I když byl Josefův právní akt zásadní pro uskutečnění byť jen částečné náboženské svobody, byli to právě předtoleranční nekatolíci, díky kterým vůbec v Čechách a na Moravě mohly v osmdesátých letech 18. století vzniknout nějaké reformované církve, objevit se první evangelické modlitebny a dojít k obnovení nekatolické spirituální praxe.

Protestantští historikové sklonku 19. století ve svém tehdejším rozboru předtoleračních dějin českých evangelíků patřičně zdůrazňovali kontinuální snahu reformovaných na cestě k získání tolerance. Na druhou stranu ovšem vnímali toleranční dobu velmi negativně jako moment násilného rozdělení původní „jednotné“ církve české reformace. Tato nepříznivá interpretace tolerančního období pak prakticky přetrvávala po celé 20. století a úzce souvisela se snahou ukotvit český protestantismus co nejhlouběji.


Po vydání Obnoveného zřízení zemského byli evangelíkům násilně odejmuti duchovní a definitivně znemožněny bohoslužby. Jejich snaha po udržení tajné existence s sebou přinášela nevyhnutelnou ztrátu konfesijní čistoty a vyvolávala následně neporozumění, ba dokonce závažné konflikty s protestantskými autoritami za hranicemi. Mezi samotnými nekatolíky, kteří se zejména v poslední třetině 18. století rozštěpili ve velký počet sekt, vyvstávaly četné vnitřní rozpory, které neutichly ani po vydání patentu, ba naopak.

Přetrvávání těchto náboženských uskupení v době potoleranční je vysvětlováno nástupem tzv. druhé konfesionalizace a s ní spojeným znovuposílením role náboženství ve společnosti počátku 19. století. Ovšem samotné náboženské představy a duchovní praxe předtolerančních nekatolíků představovaly nemalé překážky k dosažení svobody víry.

Tento vliv se jeví ještě znatelnějším, porovnáme-li život a chování pronásledovaných evangelíků 18. století s duchovní cestou tajných kalvinistů ve Francii téhož období. Loajální postoj a veřejné vystupování francouzských jinověrců bylo usnadněné existencí nelegální, nicméně obnovené fungující sítě reformovaných konzistoří ve druhé polovině 18. století. Tento fakt sehrál zásadní roli v rozhodnutí Ludvíka XVI. pro udělení náboženské svobody v roce 1787.

Jak se tedy v období dlouhotrvající náboženské diskriminace snažily protestantské menšiny v obou zemích zachovat svou konfesionální jinakost a náboženskou praxi a jakým rozdílným způsobem tato jejich snaha po udržení víry svých předků napomohla vyhlášení náboženské tolerance?

DOBA TRESTŮ A PERZEKUCE

Po porážce stavovského povstání již nic nebránilo průběhu násilné rekatolizace. Císař Ferdinand II. okamžitě zamítl více jak dvěma stům členům české stavovské obce, kteří se účastnili rebelie, jejich poníženou prosbu o milost, a několik dní na to zrušil platnost Rudolfova Majestátu. Od jara 1621 docházelo k systematickému vypovídání kalvínských a bratrských duchovních z království. Dekret z 13. prosince 1621 vypověděl z královských měst utrakvistické kněze, zatímco luterští kněží byli trpěni až do října 1622. Po staroměstské exekuci začala působit konfiskační komise, která příslušníky mnohdy prastarých protestantských rodů zbavila celkem 115 panství. Patentem z 9. dubna 1624 bylo katolictví prohlášeno za jediné povolené náboženství.

Šlechticům se dostalo práva na svobodné rozhodnutí mezi konverzí a odchodem do exilu, obyčejní poddaní však tuto možnost neměli, a proto se vzápětí na některých místech začali bouřit. Již v únoru 1621 se evangeličtí Vlaši ze Vsetínska, Broumovska a Vizovicka postavili císaři na odpor a sváděli drobné boje s císařskými oddíly až do definitivní porážky na počátku roku 1623. Královské protireformační komise společně s četnými, především jezuitskými misemi v problematických krajích království měly vypátrat a přesvědčit zatvrzelé nekatolíky, zajistit, aby se podobné incidenty již neopakovaly.

V roce 1635 byla pražským mírem ukončená saská válečná epizoda a 23. června vydal Ferdinand II. reskript, kterým nařídil obnovení protireformace. Přes formální úspěch plošné rekatolizace, nešlo mluvit o jasném vítězství katolické strany. Zejména nedostatečná farní správa a péče o věřící, dále pak nepřerušený kontakt s nekatolickou cizinou a neutuchající důvěra v pomoc zahraničních velmocí napomáhaly přežívání nekatolictví v zemi. Docházelo tak k četným bouřím poddaných na mnoha místech království. Povstalci se přitom většinou nebouřili proti císařově vůli o navrácení privilegovaného postavení katolictví v království, vymáhali však na své vrchnosti toleranci svého náboženského přesvědčení.

Požadavky nekatolických poddaných však byly zamítány a vedly k častým útěkům věřících z gruntů. Nejčastějším důsledkem těchto odvážných výstupů poddaných byly další perzekuce a zpřísnění protikatolických opatření. Ani tvrdé tresty a pronásledování však mnohdy nepomáhaly, jak jasně ukázalo v roce 1732 i poslední velké povstání nekatolických poddaných na Opočensku.

Vojenské běsnění třicetileté války nakonec utichlo, zásadní ranou pro pobělohorské nekatolíky však zůstala naprostá ztráta duchovních. V některých, zejména pohraničních podhorských oblastech byli nadále někteří čeští evangelíci čas od času navštěvováni luterskými kazateli ze Saska a Horních Uher. Tehdy šlo ještě o ordinované kazatele, kteří jediní směli vysluhovat Večeři Páně. Přijímání probíhalo pod obojí způsob a podávání Kristova těla bylo symbolizováno oplatkou. Tradice české konfese se tak až do poloviny 17. století udržovala díky těmto putujícím luteránským predikantům.

V posledních desetiletích tohoto století však byli tajní nekatolíci ponecháni již jen sami sobě. V první čtvrtině 18. století již Večeři Páně vysluhují laici a podávají přitom lámaný chléb na místo hostie. Požadavek lámání chleba a kalicha pití se od druhého desetiletí 18. století, jak zdůraznil ve svých pracích Zdeněk R. Nešpor, stal evergreenem místních evangelických komunit i náboženských emigrantů z Čech, kterým to zejména v luteránském Sasku způsobovalo nemalé problémy.

Možným vysvětlením této zásadní změny liturgie je přímá inspirace četbou Písma. Velmi rychlé rozšíření praktiky lze však spíše připsat krátkému, ale intenzivnímu působení kalvínských kazatelů z Uher, kteří se na Moravu a do Čech dostali za vlády v náboženských věcech „umírněného“ Josefa I. Tito predikanti obnovili ritus lámaného chleba blízký bratrské tradici a podporovali také laické kázání nekatolíků. Po jejich odchodu zcela plynule docházelo k přijímání Večeře Páně bez ordinovaných kněží a zejména ke stále svobodnějšímu výkladu Evangelia.

ZAKÁZANÁ LITERATURA

Přizpůsobení bohoslužebné praxe souviselo také s další ztrátou, jíž bylo oslabení knižní kultury nekatolíků. Pronásledovaní jinověrci postupně přišli o své bratrské zpěvníky, žalmy a evangelické modlitební knihy. Touto ztrátou duchovní potravy přitom nesmírně trpěli a snažili se, jak jen mohli, tento deficit nějak kompenzovat.

Zajímavé svědectví nám o tom zanechala exulantka Kateřina Houžvičková, která na počátku roku 1745 nadobro opustila severovýchodní Čechy. Ve slezském Münstenberku se stala hospodyní zdejšího reformovaného kazatele Václava Blanického (1720–1774). Po svém příchodu do nového domova, vzpomínala na svůj vztah k četbě zakázané literatury: Hospodář byl hodný člověk, ale přísný katolík. Sloužila u něj jedna děvečka a ta si s sebou přinesla část starého zpěvníku. Říkala, že z něho zpívali staří čeští bratří. Zpěvník nebyl celý, ale i tak v něm bylo mnoho pěkných písní. Rozina mě učila ty písně zpívat a mně se to líbilo. Pak mě vzala s sebou na noční shromáždění do lesa. Koupily jsme si spolu Nový zákon, četly jsme v něm a modlily se spolu. Tak jsme to dělaly 10 let a nikdo nic nevěděl...

Tajná četba zakázaných knih tvořila jeden z hlavních pilířů duchovního života tajných nekatolíků. Původních bratrských a novoutrakvistických kancionálů však stále ubývalo. V první třetině 18. století se situace zlepšila především díky náboženským knihám z centra saského pietismu, z Halle, a díky zásluze těšínského luterského kazatele Jana Liberdy (1700–1742). Ten nechal v roce 1732 v Laubně vytisknout proslulý zpěvník Harfa na hoře Sion znějící. O dva roky dříve zde vydal Nový zákon či anonymně Písně nové k vzdělání církve Hennersdorfské, za jejichž autora lze nicméně považovat také Václava Kleycha.

Počet nově vydávaných knih však přesto nestačil a Boží slovo a věrouka byly šířeny především v rodinném kruhu ústní tradicí, zpěvem evangelických písní a žalmů. Znalost Písma tak nezadržitelně upadala. Nekatolíci doma i v zahraničí již nebyli schopni přesněji definovat svou víru a jasně vymezit hranice své náboženské praxe. Společným nepřítelem pro ně byla katolická církev, původní nuance mezi luterstvím, bratrstvím a českými náboženskými specifiky se však vytratily.

Münstenberský reformovaný kazatel Blanický, jenž byl původem také z Čech, hluboce s českými a moravskými nekatolíky soucítil. V rukopise Geschichte des in Schlesien etablierten Hussiten se dochovala jeho historie nově založených obcí exulantů ve Slezsku. Čeští a moravští nekatolíci, uprchlí z království v době slezských válek mu popisovateli svou horlivost a oddanost Božímu slovu, přičemž mu otevřeně deklarovali: My, čeští exulanti nejsme ve skutečnosti ani luteráni ani reformovaní. My jsme čeští bratří. My máme svou českou konfesi, která je starší než luterská nebo reformovaná. Naše česká konfese je založena pouze na slovu Božím. Otec Liberda byl luterský kněz, kázal nám ale čisté slovo Boží…

Na již značně nejasnou konfesijní identitu se dále navršily pietistické vlivy, které zasáhly české království díky saským a lužickým emisarům a predikantům. Někdy ve čtyřicátých letech 18. století se duchovní praxe v domácím kruhu postupně převedla na lidové vykladače Písma, kteří na základě vlastní četby ovlivňovali náboženské přesvědčení svých blízkých.

Tito laičtí vůdcové přitom nezajišťovali řádnou duchovní správu ani soustavný věroučný výklad a neudržovali prakticky žádný kontakt s církevními autoritami za hranicemi. To jim na jednu stranu umožňovalo jakýsi nadkonfesijní toleranční postoj k jiným vyznáním, zároveň to však vedlo k vlastní teologické výlučnosti a namnoze i k sektářskému sebevymezování. Nekatolíci si ve svých srdcích uchovávali dávný odkaz husitských či bratrských kořenů. Ve svobodu víry udělenou panovníkem však již prakticky nedoufali a své touhy obraceli k odchodu do exilu. Vzpomínka na svobodné vyznání jejich víry byla již tak vzdálená, že mohli jen těžko pomýšlet na pokus obnovit oficiální konzistoriální síť.

Opočenské rebelii na podzim roku 1732 ještě předcházela poslední pokojná žádost nekatolických poddaných získat u své vrchnosti svobodu své víry. Jejich žádosti přitom mělo dodat váhy slovo pruského krále Bedřicha Viléma I., který měl údajně české nekatolíky pozvat do Lužice. Povstání však bylo násilně potlačeno a způsobilo jen další útěky poddaných. Skončila tím tak prakticky poslední otevřená agitace českých kacířů, kteří se napříště uchylují hloub do podzemí.

Pro úplnost je ještě třeba dodat, že agitace tajných nekatolíků byla výrazně odlišná na Moravě. Zejména na sklonku vlády Marie Terezie se hnutí, v naději o příznivou změnu, způsobenou mimo jiné vidinou nástupu Josefa II. na trůn, radikalizuje. Především na Valašsku se v roce 1777, i bez výrazné zahraniční podpory a bez předchozí systematičtější agitace, spontánně přihlásilo 15 000 evangelíků a bez ohledu na tvrdé tresty neustále žádali o legalizaci svého uznání. Tyto události na severní Moravě značně urychlily vyhlášení náboženské svobody.

Větší faktická náboženská tolerance před rokem 1781 přitom kromě Moravy dávno panovala také ve Slezsku a zvláště v Ašsku, které měly v rámci království zvláštní postavení. Systematičtější kontakt s církevní hierarchií za hranicemi nebyl nicméně před rokem 1781 obnoven.

VYPROŠTĚNÍ SE Z OKOVŮ

V tomto ohledu se nabízí zajímavá paralela s vývojem ve francouzském království. Kalvínské vyznání zde bylo definitivně zrušeno ediktem z Fontainebleau 18. října roku 1685. Z hugenotů, jež neodešli do exilu, se stali nouveaux convertis. I přes přísné tresty, mezi nimiž nechybělo doživotní vězení či služba na galérách, se hugenoti dál scházeli k tajným náboženským shromážděním s kázáními a zpěvy žalmů. Trpěli však stejně jako čeští nekatolíci náhlou ztrátou duchovních.

Konfesijní situace v království před rokem 1685 byla o poznání jednodušší, přesto se kalvinisté nevyhnuli pozvolné ztrátě konfesijní čistoty. Předsedání tajným shromáždění se stále častěji ujímali nejen starší obce, ale takzvaně „osvícení“, esprits éclairés, kteří se prohlašovali za boží posly a vykládali zrušení ediktu nantského jako trest Pána Boha za morální úpadek věřících, které vybízeli k excesivnímu pokání.

Vyvrcholením těchto tendencí byla vlna eschatologických proroctví, jež započala již v roce 1686 v kraji Dauphiné a zanedlouho propukla také ve Vivarais (Languedoc). Nositeli proroctví byli velmi prostí lidé (po většinou malé děti), kteří se dostávali do stavu mystického tranzu, při kterém popisovali blízký příchod Antikrista. Vyzývali věřící k zanechání idolatrie neboli účasti na povinných katolických obřadech.

Vlna těchto apokalyptických vidění se pochopitelně setkala s ohromnou kritikou kalvínských církevních autorit ve Švýcarsku, v Holandsku i Anglii. Prorocká zjevení byla těmito „strážci“ ortodoxie vnímána jako nebezpečné, nesprávné vize bez logického podkladu a božího posvěcení. Šlo o jasný střet církevní hierarchie s kulturou prostého lidu. Duchovní zápal věřících a snaha vyprostit se z okovů babylónského zajetí narážely na nepochopení vážených teologů v exilu, lpících na čistotě doktrinálního výkladu. Jejich kritika se ještě vyostřila, když výzvy vycházející z proroctví v červenci 1702 přerostly v otevřené povstání tzv. kamisardů v pohoří Cévennes. Po dvou letech bylo nakonec cévennolské povstání krvavě potlačeno a s ním také postupně odezněla apokalyptická proroctví.

Boj za znovuzískání náboženské svobody násilnou cestou byl ostře kritizován, našli se však i protestantští duchovní, kteří měli pochopení pro strádající mučedníky víry. Z popudu exulanta Antoina Courta (1696–1760), jenž byl v Ženevě v roce 1718 ordinován pastorem, tak došlo k zásadní změně – k přeměně dosavadní „násilné“ cesty odporu na pacifistické úsilí o znovuzískání náboženské svobody. Court byl ochoten za mučedníky položit svůj život. Byl si ale vědom, že násilnou silou hugenoti nic nezmůžou, naopak vyvolají novou a ještě silnější vlnu perzekucí. Proto se tento rodák ze Cévennes, sám bývalý účastník tajných prorockých shromáždění rozhodl k radikálním zásahům. Zakázal do budoucna veškeré profetické vize a přísně odsoudil ozbrojená povstání. Jen tehdy, budou-li kalvinisté panovníkovi prokazovat svou poddanskou oddanost a loajalitu, mají naději býti vyslyšeni a získat zpět vytouženou svobodu víry.

Jak ale kompenzovat brzkou spásu hlásající proroctví, jak nasytit duchovně lačné věřící v jejich hladu po slově Božím? Praktickou cestou, jak dosáhnout uklidnění situace v náboženském prostoru, bylo nahradit prorocké vize kázáním vyškolených protestantských duchovních, což ovšem předpokládalo znovuobnvovení zaniklé církevní struktury. V roce 1715 se tak v podhorské vesničce Montzes (departmán Gard) konal první obnovený provinční synod reformované církve, který si stanovil za cíl obnovit v království systematickou pastorační činnost pomocí řádně ordinovaných kněží a přimět panovníka k legálnímu zrovnoprávnění kalvínské víry s katolictvím.

Zrodila se tak obnovená církevní struktura, kterou francouzští historici nazývají Eglise du désert neboli církví pouště, jež svůj název odvozuje od biblické epizody putování lidu Mojžíšova do země zaslíbené. V třicátých letech 18. století byl v Lausanne založen seminář pro budoucí kalvínské pastory, kteří se po studiu vraceli tajně nazpět do království, kde nelegálně kázali na utajovaných, nicméně pravidelně organizovaných schůzkách. Court a jeho spolupracovníci zároveň sepisovali prosebné apologie králi a jeho ministrům. Bylo však nezbytné hugenoty očistit od nařčení z rebelantství a z uchylování se k heterodoxním praktikám před samotnou církevní hierarchií, zbavit je jednou provždy podezření z bludařství.

HERETICI, KACÍŘÍ I HUSITÉ

Vraťme se zpět do českého království, kde ve stejné době evangelíci udržovali svou stále více oslabovanou náboženskou tradici pomocí nově se rodící lidové religiozity. Účastnili se přitom katolických mší a ženili se či vdávali dle katolického ritu, zatímco hugenoti tajně uzavírali své sňatky před kalvínskými pastory, takzvaně v poušti. Čeští a moravští protestanti zkrátka neměli na vybranou. Pokud měli štěstí na laxního rychtáře či vrchnostenského úředníka, mohli se úspěšně vyhnout velikonoční zpovědi. Také se vyhýbali eucharistické úctě, úctě k Panně Marii a svatým.

Dobová česká či latinská jména jinověrců jako acatholici, heretici, kacíři, či husité nebo herrnhutští, dokládají, že jejich teologický profil byl v očích většinové církve stále nejasnějším a byl skutečně především negativním vymezením vůči katolické většině. I když byl kontakt českých a moravských jinověrců s nekatolickou cizinou, a zejména s nově založenými exulantskými koloniemi ve Slezsku a v Lužici poměrně úzký, nedočkali se podobné podpory, jaké se dostalo hugenotům z Ženevy. Ani supliky adresované nekatolickým hlavám Evropy jako Memorandum z roku 1723 či Puncta Bohemiae nepřinesly evangelíkům vytouženou přímluvu, tím méně obnovení jakékoli církevní struktury.

Církevní, ať už luterské či kalvínské autority v Lešně, Vratislavi, či Drážďanech a v Berlíně se velmi kriticky stavěly k exulantům, kteří se prohlašovali za potomky husitů a českých bratří, požadovali vysluhování Večeře Páně pod obojí způsobou s lámaným chlebem. Mnozí exulanti byli navíc silně ovlivněni pietistickým kristocentrickým výkladem Bible, usilovali o individuální znovuzrození (obrácení), niterný kontakt s Bohem a nedůvěřivě se stavěli k místním církevním představitelům i jejich vrchnostem.

Narůstající konflikty emigrantů z hornolužických kolonií s jejich novou, převážně luterskou vrchností způsobily mimo jiné také neobyčejně velký nárůst uchazečů o život v Herrnhutu, nově založené kolonii obnovené jednoty bratrské. V roce 1722 se zde na panství Mikuláše Ludvíka knížete ze Zinzendorfu (1700–1760) usadili převážně německy mluvící pronásledovaní nekatolíci ze severovýchodní Moravy, kteří zde po pěti letech ­oficiálně obnovili tradici českých bratří. Tvrdohlavé lpění na vlastních praktikách a kritický postoj exulantů k místním autoritám vyvolávaly neporozumění, nezřídka i závažné konflikty.

Kromě tištění a kolportování náboženských knih do českého království, tak neexistovaly žádné osobní kontakty tajných nekatolíků s představenými konzistoří v exilu. Zatímco pastor Antoine Court a ostatní aktéři obnovené církve pouště bez přestání usilovali o nezbytné očistění dogmatu, samozvaní vykladači Písma, kteří se stali lokálními náboženskými autoritami tajných protestantských center v Čechách a na Moravě, dál nevědomky posilovali postupné „dogmatické“ uvolnění. Po roce 1744, kdy se konal první obnovený národní synod francouzské reformované církve, docházelo ke stále užšímu sblížení mezi domácí kalvínskou komunitou a exulantskými církevními autoritami. Na počátku sedmdesátých let 18. století se nakonec oboje, jak domácí, tak zahraniční snahy spojily v jednotnou agitaci.

Vlivem všudypřítomného osvícenského diskurzu se začali tajní protestanti ve Francii aktivně zapojovat do civilního života celé společnosti, zejména bohatí obchodníci, ale též venkovští řemeslníci i svobodní rolníci si začali uvědomovat své občanské potřeby (souvisely s uznáním jejich nelegálně uzavřených sňatků a právy na dědictví) a dobrovolně upustili od dřívějších klamných přesvědčení.

Naopak evangelická menšina, a zejména početné sekty v českých zemích na mnohých místech nadále lpěly na své výjimečnosti, čímž zabraňovaly své společenské integraci, a tím také dosažení svého legálního uznání. Byli to přitom převážně sektáři a jejich laičtí představitelé, kdo v exilu svými sugestivními kazatelskými výstupy vyvolávali nedůvěřivost a kritické ohlasy, čímž se vytratily poslední naděje na pomoc v prosazení náboženské tolerance ze strany zahraniční církevní hierarchie. Nebýt však přetrvávající, jakkoli značně pozměněné, lidové religiozity předtolerančních nekatolíků, těžko by až do dnešních dnů v Čechách a na Moravě přežila tradice církve husitské či bratrské.

LITERATURA

J. Válka, „Tolerance či koexistence? (K povaze soužití různých náboženských vyznání v českých zemích v 15. až 17. století)“, in: Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost, Jan Amos Komenský, Brno 2005, s. 237–248

E. Štěříková, Exulantský kazatel, biografická novela o Václavu Blanickém (1720–1774), zakladateli exulantských kolonií v pruském Slezku, Praha 2007

E. Štěříková, Exulantská útočiště v Lužici a Sasku, Praha 2004

Z. R. Nešpor, Víra bez církve?, Východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století, Ústí nad Labem, 2004
O. Macek (ed.), Po vzoru Berojských: život a víra českých a moravských evangelíků v předtoleranční a toleranční době, Praha 2008.

J. Garisson, L´Édit de Nantes et sa révocation: Histoire d´une intolérance, Paris 1985; P. Joutard, Les Camisards, Paris 1994.

Eva KALIVODOVÁ
(nar. 1980) vystudovala historii na Univerzitě v Toulouse le Mirail. V současné době pracuje na disertační práci zabývající se náboženským životem protestantských menšin v českém a francouzském království v 18. století. Je členkou Cliohres network, Mezinárodní sítě historiků v rámci badatelského projektu 6. rámcového programu Evropské komise pro výzkum.

Zdroj: http://dejinyasoucasnost.cz