Lukáš 1,26-38

Milé sestry a bratři,
v rámci nedělní školy pro dospělé nám před nějakou dobou bratr Petr Macek přednášel také o tématu Mariánské zbožnosti. Připomínali jsme si při tom, jak postava Marie nabývala postupně v myšlení církve na důležitosti, a také jak začala být Marie čím dál víc vnímána jako obraz církve. Marie / církev, jako nebeská královna a nenahraditelná matka – jediná cesta ke Kristu. Víme, že to je obraz nebezpečný. Může totiž vézt a také vedl k zbožšťování obou – Marie i církve.

Zároveň je to ale přece jen i obraz v něčem užitečný a oprávněný. Mezi Marií a církví je doopravdy mnoho společného, právě při čtení Písma najdeme mezi nimi určité podobné motivy. A těm se pokusíme, nad naším dnešním biblickým textem, věnovat pozornost.

Je to oddíl, který byl v minulosti často námětem obrazů. Není divu. Přímo k tomu vybízí. Proti sobě tady stojí dvě postavy, dva světy – Boží posel a slabý člověk. Už to samo o sobě zajišťuje tomuto výjevu obrovskou vnitřní dynamiku. Navíc, tento výjev není žádnou vidinou, žádnou Mariinou duchovní vizí. Takových vidin je Písmo plné, historie je jich plná, a přece nemají podobnou přitažlivost.

Setkání Gabriela s Marií přesahuje pouhou vidinu v tom, že je skutečným a hmatatelným spojením Boha a člověka. To je ta základní zpráva našeho textu – že Boží a lidské se spojí v dítěti, které se má narodit.

To je to podivuhodné a zarážející jádro Gabrielova zvěstování.  Jsou skutečnosti, které přicházejí na svět skrze rodidla lidskosti – lidských těl, rukou, mozků, lidského úsilí, ale přitom jejich počátek a zdroj leží někde jinde – v nadlidském.


Tato zpráva není nijak samozřejmá. Je hodná podivu a překvapení. A my vidíme, že i Marie byla při setkání s Gabrielem prostoupená údivem. Ptala se: „Co to znamená?“ „Jak se to může stát?“ Lidský údiv před Božím jednáním ale může být různý. V podobné situaci se divila i Sára v našem dnešním prvním čtení. Jak by se mohlo stát, že z Boha se něco urodí v lidské hlušině? Sářin údiv ale nebyl stejný, jako ten Mariin. Byl probarvený skepsí a nevírou. Sára, snad díky svému pokročilému věku nabyla falešného přesvědčení, že už ví, jak to v životě chodí. Už ví, co je možné a co je nemožné. Této skepsi, rezignaci a nevíře se někdy říká zkušenost, nebo dokonce „moudrost stáří“. Kolik důležitých a nadějných věcí v církvi dokáže taková „moudrost stáří“ zadusit!

Mariin údiv oproti tomu nese v sobě jiné zbarvení - zbarvení zdánlivé naivity - dětinskosti, se kterou člověk žasne nad tím, že i toto je možné, že i takovéto věci se doopravdy dějí. Není to údiv skeptický, ale dětsky důvěřivý.
 

A právě údiv je tím momentem, ve kterém se Mariin příběh velmi blíží příběhu církve. I v církvi, stejně jako v Marii se děje něco, co přesahuje možnosti člověka. Něco, co má svůj zdroj mimo naše schopnosti – v Bohu a jeho moci.

A my se při tom a nad tím můžeme divit a ptát se: Co to znamená? Jak se to může stát? Jak můžu být matkou dítěte, když nežiji s mužem? Jak můžeme být církví, když jsme k takovému poslání a úkolu neschopní, neplodní – když nám toho tolik chybí, nebo naopak přebývá. Tak jako Sáře chyběla vitalita mládí – i nám chybí vitalita a plodnost pravých učedníků a následovníků Krista. Tak jako Marii přebývalo a překáželo její panenství – i nám přebývá a překáží množství vnitřních zátarasů a retardérů, které umrtvují naše dobré úmysly a stojí v cestě životu.

Jak se to může stát (a může se to vůbec stát?), že my budeme a už dokonce jsme církví Ježíše Krista – jeho pozemským tělem?

Takové tázání je na místě. Sbor, který se tak už neptá a nepochybuje, ten se propadl do nějakého klamného sebehodnocení. Církev, která si je jista tím, že je církev – která si dokonce zakládá na tom, že je církev, a začíná být přesvědčena o své nenahraditelnosti a výlučnosti, stává se snadno církví antikristovou. Proto se máme a musíme i my tady na Topolce divit a ptát, jak je to možné? Sáře podobní skeptici snad na takovou otázku ani odpověď hledat nebudou. Ostatně, skepse skutečné otázky neklade – vždy jen řečnické. Vědí, že to vlastně doopravdy možné není. Že lidské společenství vždy zůstane jen nepovedenou karikaturou, a že opravdová církev je pouhým nedosažitelným ideálem. Směšný a dětinský by byl ten, kdo by takový ideál chtěl žít. Naivkové Mariina typu ale odpověď hledají. Touží po ní.

A my v našem dnešním textu vidíme, že taková odpověď může přijít – že přichází. "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“  To je odpověď zvenčí, z druhé strany, zponad nás. Ne taková, kterou si vymýšlíme a dáváme mi sami, ale skutečná odpověď.

„U Boha není nic nemožného.“ Duch sestoupí a moc Tě zastíní. Kdy, kde a jak? Kde je možné takové sestoupení Ducha a zastínění mocí ověřit, verifikovat? Potvrdit si, či případně těm ostatním potvrdit, že to je opravdový zdroj Mariina početí, opravdový zdroj existence církve?

Nikdy, nikde a nijak. To je nouze, ale zároveň i štěstí početí z Ducha. To, že něco bylo počato z Ducha, to se nedá nikomu dokázat, vnutit, omlátit o hlavu. To je povaha „zastínění Boží mocí“ – ten ochranný, životodárný, ale také zahalující stín. To se dá jenom věřit a žít. Proto je také absurdní, když se někdy uprostřed církve rozhoří bitva o to, co či kdo je „z Ducha“ a co či kdo naopak „proti Duchu“.   

To jediné, co ve skutečnosti můžeme s andělskou odpovědí dělat, je buďto ji docela osobně přijmout, nebo stejně osobně odmítnout.

Marie jistě pořádně netušila, co ji vlastně čeká. Ani ona si nemohla pravdivost Gabrielova zvěstování nijak ověřit. Dokonce nic nenaznačuje ani tomu, že by snad působnost Ducha jaksi vnitřně cítila, prožívala. Přijala Gabrielovo slovo prostě SOLA FIDE - pouhou vírou. A tím otevřela ve svém životě prostor pro Ježíše. To je požehnaná prázdnota víry, která s poslušností čeká, čím bude naplněna.

Milé sestry a bratři, docela stejné je to i s námi – s naším sborem. Něco bylo počato z Ducha – něco je počínáno z Ducha a my jsme zavoláni k tomu, abychom dali k dispozici rodidla své lidskosti a s prázdnotou víry poslušně vyčkali, čím bude mezi námi a na nás naplněna. Zahoďme všechnu rádoby-zkušenou skepsi a odpovězme:

 „Hle, jsme služebníci Páně; staň se nám podle tvého slova."

 

Post Scriptum:

„Dvacet let, to je pro mnohé veliký věk. Je to pro nás věk plný hloubky. Dvacetiletý žádá čistotu. Ach ano, sám se do toho či onoho zaplete a připadá si velice nečistý. Ale žádá čistotu a pravdu. Zralý člověk ničemu z toho nerozumí. Zralý člověk, ten pošetilec, mluví o svých zkušenostech. Znamenají jen tolik, že zapomněl, že o těch nejdůležitějších věcech neví zhola nic. Jeho životní moudrost znamená jen tolik, že ve všem, co si myslí a dovolí, jsou podvůdky a drobné lži, ano, lži. Má dobré svědomí, poněvadž už nepozná, že lže.“

M. A. Hansen – Lhář, Kalich, 2003, str. 84.

Zdroj: www.topolka.estranky.cz