poslal Nepřihlášený Tomáš Halík odsoudil jak vražedný teroristický útok na redakci
satirického časopisu Charlie Hebdo, tak ale také - pod heslem „nejsem
Charlie“ - karikatury zesměšňující v tomto časopise náboženské symboly,
které jsou pro vyznavače islámu posvátné. Petr Pithart Halíka podpořil.
Mluvil o vnitřních hlasech, které by nám měly říkat, že se určité věci
nedělají. Je podle něj mylné označovat ubývání těchto korektivů v naší
mysli za pokrok.
I když je zřejmé, že heslo „jsem Charlie“ většinově neznamenalo, že se jeho proponenti identifikují s karikaturami v časopise Charlie Hebdo,
ale značilo jen odpor k násilnému útoku na svobodu slova, lze v obecné
rovině souhlasit s Halíkovým voláním po respektu k víře jiných. V
konkrétnější rovině se ale vtírá otázka, co všechno jsou ony posvátné
symboly, které bychom neměli zesměšňovat.
Encyklopedie uvádějí skoro dvacítku světových náboženství. I ve světě
informační hojnosti je těžké se vyznat v tom, co všechno má být
v těchto vírách chráněno od našich pochyb o jejich soudnosti.
Jelikož
si tím nemůžeme být jisti, mají se naše „vnitřní hlasy“ spíše řídit
intenzitou uraženosti či hrozeb vyznavačů jiných náboženství, pokud si
z nich někdo dělá legraci? A smíme se vysmívat věcem, které považujeme
za zjevné nesmysly odvozené z nějakého náboženství? Kupříkladu tomu, že
v některých islámských zemích nesmějí ženy řídit auta, chodit do školy a
navíc musejí chodit zahalené od hlavy k patě?
Jinými slovy: máme
být ve svých satirických projevech vůči nějaké víře zdrženliví, i když
prosazuje věci, které nás mohou osobně urážet, jenom proto, že by náš
výsměch urážel vyznavače takové víry?
A naopak: jelikož
kupříkladu hinduisté neprotestují, když po miliónech zabíjíme a jíme
krávy, které oni považují za posvátné, je naše často otřesné zacházení
s jejich posvátným zvířetem v pořádku? Proč velí Petru Pithartovi
vnitřní hlas nemalovat karikatury proroka Mohameda, ale nevelí mu, aby
přestal jíst hovězí, nebo aby občas nepoužil, stejně jako mnoho z nás,
„krávu“ coby nadávku?
Nabízí se tedy otázka, zda je v dnešním
zmateném světě „vnitřní hlas“ tím nejlepším vodítkem, které má
napovědět, co je posvátné, a tudíž by to mělo být chráněno před naším
posměchem. A pak je zde otázka, co dělat s lidmi, pro které sice
posvátné není nic, ale přesto coby spořádaní občané důsledně respektují
zákony, které jsou dnes v sekulárních společnostech Západu po racionální
diskusi základním vodítkem pro to, co se smí a nesmí. Neměli bychom
respektovat i odpor takových lidí k samotné myšlence „posvátnosti“
čehokoliv?
Jiří Pehe
www.novinky.cz