poslal Nepřihlášený V minulém článku jsem popsal určitá úskalí práce
v pomáhajících profesích s tím, že jsem vybral specifickou oblast
tzv. práce „duchovní“. Jak bylo napsáno, může se jednat nejen o kazatele,
kněze, pastora, ale i misionáře atd.
Chtěl bych ukázat na ještě další rys. Když hledáte nějaké
zaměstnání, pak je zcela legitimní se ptát, jaký bude plat. Prostě pracujeme
proto, abychom se uživili. Na tom není nic pokleslého. Kdybyste se při vstupním
pohovoru (v CB je to rozhovor v Radě CB) zeptali „a kolik za to budu
brát“, asi by tato otázka působila divně. Sice se svůj plat pochopitelně
dozvíte, ale vlastně by vás to moc nemělo zajímat. Klíčové je povolání, nikoli
peníze. Stejně tak by působilo divně, kdyby na otázku „a proč děláš kazatele“ naše
odpověď byla „kvůli penězům“. Nechci propírat platy kazatelů a duchovních,
určitě nepatří k nejvyšším, zároveň ani k nejnižším. Jenže o to by
„oficiálně“ vůbec nemělo jít. Duchovní totiž nepracuje, on slouží. Všimněme si
toho, jak se tento fakt projevil třeba v jazyce. Lidé „začali pracovat“
kazatel „nastoupil do služby“. Bratr kazatel nechodí v neděli do práce ale
„poslouží Božím slovem“. Je na tom něco špatného? Není, nijak to práci
duchovních nesnižuje, navíc o „službě“ hovoříme např. i u lékařů, zdravotních
sester a v dalších profesích, kde se očekává víc než jen profesionální
přístup. Co je oním „víc“? Pocit poslání, kdy posláním je myšleno to, že práci
nedělám jen kvůli penězům, ale i z přesvědčení. Jenže v této
dvojakosti je háček, který je dnes již velmi dobře popsán v odborné i
populární literatuře, která se pomáhajícím profesemi zabývá. O co tedy jde.
Jak bylo napsáno, vaše práce je zároveň vaše povolání. Pokud
jste někam nebo někým povolán, měl byste to brát jako výsadu. Mnoho duchovních
a misionářů prožívá při nástupu do své služby nadšení, radost a pocit,
že leccos změní, že se věci dají měnit, že jejich starší kolegové dělají chyby,
které jsou ale měnitelné, pokud přijde někdo s náležitým elánem, znalostmi
a nadšením. Myslí si, že s lidmi se přece lze nějak domluvit, že druzí
musí reagovat na jasné a dobře promyšlené výzvy, že zas tak moc nepotřebuji
ocenění, protože mě sytí „Boží blízkost“, že systém, na který mnozí nadávají,
zase nemůže být až tak neprůstřelný, že moji nadřízení mi přece porozumí… Ano,
je skvělé, když do služby nestupujeme
s nadšením, plni energie, snů, tužeb a elánu. To, že nejsou jasně
daná pravidla hry, jako třeba někde ve firmě, že v mnoha případech
neexistuje systém supervize, někdy považujeme spíše za bonus. Však my si
s tím poradíme.
Někdy ano, ale často ne a proto přichází druhá fáze, která
se nazývá stagnace. Jedinec zjišťuje, že jeho úsilí nepřináší kýžené
ovoce, že mu zoufale chybí zpětná vazba, že někdy je se svými nápady a snahami
něco měnit dokonce na obtíž. To, co mu zpočátku vůbec nevadilo – třeba
v podobě propojení profesního a soukromého života mu najednou vadí. Navíc
se ukazuje, že to, co bylo zpočátku obrovskou výzvou a dobrodružstvím,
zevšedňuje. Prostě řečeno – počáteční nadšení se vytrácí a pro některé toto
znamená, že z poslání se stává práce nebo dokonce robota. Jenže nikdo
nechce duchovního, který je jen nádeníkem…
Po této fázi přichází – resp. může
přijít další, která je pojmenovaná jako frustrace. Jde o stádium, kdy
jedinec začíná pochybovat o smyslu svého konání, jestli vůbec má smysl někomu
pomáhat. Ať se snažíte sebevíce, lidé kolem vás se stejně nemění, pokud jste
jen trochu přemýšlivější povahy, pak „změny“ v podobě jiného druhu hudby
v neděli vás nemohou uspokojit. Odpovědí na vaši snahu je ticho, pokud
něco pokazíte, pak výčitky. Z pohledu „civilů“ je to pochopitelné. Oni to
prožívají v práci stejně. Jenže vy přece sloužíte! Frustrace někdy
přichází i proto, že druhým kážete nebo s nimi mluvíte o změnách
v jejich životech a sami… se neměníte. Kážete o modlitbě, ale sami
s ní zápasíte, kážete o… čemkoli a ne vždy máte čistý rejstřík. Pro
některé toto není problém, pro mnohé to problém je. V této fázi se stává,
že se z vašeho původního poslání stane pouhý prostředek obživy, původní
cíle jsou pryč.
Pak přichází resp. může přijít fáze poslední a tou je apatie.
Jedinec se vyhýbá novým úkolům, lidé, kterým má sloužit, ho začínají štvát,
začíná se projevovat i určitý cynismus, chuť něco měnit se zcela vytrácí, někdy
má jedinec pocit zrady od svých nadřízených, ale i spolupracovníků. Úcta
k lidem se vytrácí, stejně tak se ale vytrácí úcta k sobě samému.
V literatuře se setkáte i jinou terminologií – tzv. stádiem popela. Doprovodné
jevy tohoto stádia, které ale již začali ve stádiích předchozích, jsou snížení
produktivity práce, chronická únava, úzkost, strach riskovat, podrážení,
přecitlivělost a asi i další vlastnosti.
Posledním stádiem je vyhoření, ale o tom psát nechci.
Já sám jsem v počátcích své služby ani netušil, že to,
co zde popisuji, existuje. Jenže určitým zákonitostem jsem neunikl, a proto zde
píšu to, co píšu. Byl bych rád, kdyby alespoň někteří podobnými stádii neprošli
a pokud jimi už prošli, aby z toho neměli zbytečný pocit viny.
Celý výše popsaný proces není jednak něčím, čím musí projít
každý, jednak tímto může projít každý, kdo slouží druhým – tedy nejen
profesionál resp. plnočasový pracovník.
Je zde ale ještě jeden velmi zapeklitý problém. Práce obecně
mj. slouží k tomu, abyste si vybudovalo ego. Egem potom nemyslím to, „že
si honím kšandy“, tedy pýchu nebo přetvářku, ale určitý společensky uznávaný
status. Toto je naše zcela běžná potřeba.
Jednoduše napsáno – potřebuji mít pocit, že si mě lidé váží a
k tomu slouží i práce. Jenže mohu si toto dovolit očekávat od práce
duchovního. Může mi k tou sloužit služba? V civilní práci platí, že
jsem výborný manažer, právník, obchodník a proto očekávám i náležité ocenění. A
třeba dodat zcela právem. Mohu ale o sobě říci „jsem výborný kazatel, misionář
a proto očekávám ocenění“? Jaké? A jak se měří úspěch v duchovní službě?
Navíc – jak s oblibou říkáme, o dovednosti až tak nejde, jde především o
charakter… Takže i když jsem schopný, není to až tak klíčové. A nutno dodat –
není. Bez charakteru je to dokonce průšvih. Jenže co potom tvoří moje ego, můj
společenský status? Jistě to, že jsem „hluboce zakořeněn v Pánu“, že
„ležím u paty kříže“, že „jsem zemřel tomuto světu“, že… nechci se těmto
obratům vysmívat, jenže jsem normální člověk a křesťan. Zároveň milost neruší
přirozenost.
Obrovským nebezpečím jak církví, tak i paracírkevních
organizací je, že se mnohé problémy zduchovňují. Pokud někdo prochází např. fází
frustrace, není třeba tomu dávat duchovní nálepky podepřené náležitým biblickým
veršíkem. Skutečně za tím nemusí být satan, ztráta oddanosti Pánu, neposlušnost,
trest za malou angažovanost ve službě atd. Prostě se jedná o určitý proces,
který je jistě potřebné z Boží pomocí řešit, zároveň rozlišujme co je duchovní
podstaty a co je běžný a popsatelný – byť nechtěný syndrom.
Vidíme, že problém se komplikuje a že to, co zvnějšku
vypadalo jako „trochu složitější služba vedoucího mládeže“, je poměrně složitý
komplex problémů. Ani v tomto druhém článku nepřináším řešení. Pokud jste
ale dočetli až sem, pokuste se identifikovat, kde se z výše popsaných
stádií nacházíte. Pokud nikde, no problem. Prostě to k vám nemluví, což
jistě není známka nějaké přetvářky. Dokonce bych dodal, nesnažte se za každou
cenu někam napasovat. Zároveň pokud se v některém z uvedených bodů
vidíte, nebo jste něco z uvedeného prožili, pak i popis a nazvání věcí
pravým jménem může být první krok ke změně. Dále se s tímto můžete setkat
u lidí, se kterými pracujete a to jak v zaměstnání, tak ve službě. Toto
vám může pomoci lépe pochopit jejich zápasy.
David Novák
Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz/