poslal Nepřihlášený
Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k velikonočnímu úklidu duše
Když jsem pročítal velikonoční poselství, nikdy jsem si
nevšiml nějaké logické posloupnosti v tom, co Kristus řekl z kříže. S těmito
sedmi větami jsem se setkal až skrze známé dílo J. Haydna, které doporučuji, si
k těmto textům pustit. Pokud chcete velikonoční týden projít i s pomocí
těchto textů, zde je pár myšlenek vedoucích k osobnímu zamyšlení a
meditaci. Texty mohou sloužit k určitému velikonočnímu úklidu duše.
Ideální je každý den číst jeden z textů a propojit ho i s texty k zamyšlení.
Neděle - první věta
Bože, odpusť jim,
neboť nevědí, co činí.
V krutých bolestech se náš
Pán nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je
legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Kristus žádá odpuštění pro lidi, kteří
mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby
nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je
zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme
jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme
tento text – Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…
Neodpuštění je důsledkem mnohých
psychických nemocí a neuróz. Je hrozné tím, že ty, kdo nám ublížili, vlastně
necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím,
že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může
rozežrat tělo Kristovo – tedy církev či sbor. Chtěl bych nás všechny vyzvat,
abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je
ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně
tak pokud je někdo takový ve sboru – zavolejte mu, sejděte se s ním,
smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená
mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně
bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti,
jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní.
Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží
pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny
uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.
Zároveň potřebujeme, aby Bůh
v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen
potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě
s modlitbou pokání můžeme vstoupit do tohoto týdne a zároveň
s prosbami, abychom dokázali odpustit.
Text ke čtení:
Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16
K přemýšlení:
Čtverý slib odpuštění.
Kázeň
mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“
Kázeň
paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“
Kázeň
slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“
Kázeň
vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu
vztahu.“
Pondělí - druhá věta
Amen, amen pravím
tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.
Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika
zastavením.
První – „pravím tobě“. Jakoby nám
náš Pán říkal, teď neřeš jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď
hovořím s tebou a k tobě. Myslím, že někdy rádi poukazujeme na
problémy druhých (které občas jsou mimochodem opravdu vážné) a zakrýváme tím
svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou.
Není Bohem masy, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát
osobním oslovením na tvojí cestě následování.
Druhé – „ještě dnes“. Jsou
rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková
rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího
lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou ale i
v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme a které nechceme vydat
Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „napotom“. Nevím, co
to je, možná nic, možná ale něco ano. Velikonoční čas může a má vést
k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je
třeba udělat dnes.
Třetí – „budeš se mnou v ráji“.
Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je
skryta v textu samém – tam kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale
Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po
smrti, nicméně s ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj
na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Během posledních měsíců
jsem poznal, že mnozí v našem sboru prožívají složité životní období,
které má od ráje na zemi hodně daleko. Právě pro vás, ale nejen pro vás, jsou
tato slova vyřčená Pánem Ježíšem. Zve tě do svojí přítomnosti právě
v bolesti, kterou prožíváš. U něj se nemusíš stydět za slzy, za svou
minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na
kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako
forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme
stvořeni pro jiný, lepší svět.
Text ke čtení:
Řím 8, 31 – 39
K přemýšlení:
Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k
tobě“? Pokud málo, proč?
Co odkládáš a odkládat bys neměl?
Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?
Úterý – třetí věta
Ženo, hle, tvůj syn.
Hle, tvá matka.
Další
– třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista.
Vidíme zde trpět Jeho matku. Snad se naplňuje proroctví
vyřčené Simeonem v Luk 1, 35 – „i tvou vlastní
duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při
pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení
miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé
z nich jednou viděly své děti trpět. Vzpomínám na povzdech jedné maminky,
která se mi svěřovala se svojí bolestí, když pozorovala život svého dospělého
syna. Říkala cosi ve smyslu „trpím, když vidím, jak sám sobě ubližuje“. Pokud
vychováváte děti, potom je třeba, abyste si v těchto velikonočních dnech
ujasnili, co vlastně chcete – buď jim za každou cenu zajistit klidný život,
nebo jim pomoci, aby se staly Kristovými následovníky. Syn oné smutné maminky
studoval, žil na hromádce se svojí dívkou, měl relativní dostatek, tedy žil
klidný život. Jenže byl daleko od Krista, což jeho matka vnímala jako prohru.
Zkuste si položit v rámci těchto Velikonoc otázku: „Co konkrétně dělám pro
to, aby moje děti poznaly Krista?“ Nebo tuto otázku rozšiřme – co dělám proto,
aby se další lidé stali Božími dětmi?
Další rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti
mateřství. V poslední době se mnoho hovoří o důležitosti otce. Na tomto
místě však Ježíš volá matku. V závěrečných momentech života se odehrává
podobná věc jako při narození – člověk se vztahuje k matce a matka
k němu. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě
čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za
zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.
Několikrát jsem slyšel mírnou výtku, že ve svém písemném
projevu příliš používám ukazovací zájmena. V našem textu jsou hned dvě
(tvůj a tvá). Snad proto, aby zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte,
která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou
historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád
vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě
svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi
svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti. Zároveň je zde ještě
jeden – poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého
syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho
dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním
svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje i
v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i
v této oblasti jednat…
Text ke čtení: Jan 18
K přemýšlení
Jak
moc tě ovlivnila rodina?
Přemýšlej,
zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za
rozlámání pout minulosti.
Pokud
pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.
Co
konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?
Středa - čtvrtá věta
Bože můj, Bože můj,
proč jsi mne opustil?
Představte si, že tuto otázku
položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje
hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších
věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham
obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku
nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše
občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý
kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně
zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle
mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný
doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných“.
Naštěstí pro nás Bůh to z lásky
k nám přehnal – obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze
základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se
odvíjející otázka – jak a čím tě mohu, Pane, uctít?
To, co vyřkl Ježíš na kříži,
prožilo mnoho jeho následovníků – tedy pocit opuštěnosti Bohem. Pocit, že
nebeský Otec již není otcem, ale pouze Bohem. (Mimochodem toto je jediné místo,
kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Protože Ježíš na sebe vzal
naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů – tedy opuštění Bohem. Jeho výkřik na
kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti
zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze
pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit
k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a
zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti
svého života pod Jeho vládu.
Text ke čtení: Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8
K přemýšlení:
„Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět
už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má
být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná
ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není
definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co
by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B.
Menning)
Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?
U čeho ti nejvíce hoří srdce?
Čtvrtek - pátá věta
Žízním…
Možná, že bychom na konci
Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená snad
Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…,
protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje
na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských
poct a stává se člověkem.
Jakoby nám zde bylo sdělováno, že
Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a
nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek pro něj
nesmyslná a banální není. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku
stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na
srdci, co nás bolí a trápí.
Chtěl bych vám přát požehnané
prožití Velkého Pátku. Vím, že to pro mnohé z vás je pracovní den, přesto
vás chci povzbudit k tomu, abyste se dokázali zastavit a třeba
v kontextu těchto krátkých meditací a textů z Písma s nimi spojených,
promýšlet svůj život s Pánem.
Text ke čtení: Mk
15, Jan 19.
Text
k přemýšlení:
Po čem nejvíce žízníš?
Po čem žízní tvoje okolí a jak tuto žízeň můžeš uhasit?
Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?
Kde jsi nejranitelnější?
Pátek - šestá věta
Je dokonáno
Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před
sebou“. Bylo mu přece teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je
dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na
popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi
vykonat, beze zbytku splnil – tedy dokonal. V případě Krista platí to
druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme
dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska
věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět,
stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic
špatného, pokud to není smyslem života. Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli
Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá
s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to
druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl,
nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je
dokonáno“, tedy vykonal jsem, co ode mne Pán chtěl.
Text ke čtení: Jan 20,
Sk 20, 24,
K přemýšlení:
Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od
času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra,
pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic
lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to
pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto:
dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením
Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách
svítí, a tmy ho nepohltily.
Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval
dělal jinak?
Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?
Nebyl tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?
Sobota - sedmá věta
Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou
svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.
Ani
v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak
záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo.
Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení.
V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben,
přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se
v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá. Jakkoli
máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje
křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou
dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně
jako se mi bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je
v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li
v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden
nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce a to jak v životě,
tak ve smrti. Zároveň k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní
přichází slavné vzkříšení!
Ke čtení: Žalm 23
K přemýšlení: Problémem není „přílišná víra“ církve,
ale něco docela jiného. My křesťané určitě nehřešíme přehnaným nadšením při
vyhlídce na věčný život, ale spíš jeho nedostatkem. Člověk, který se
prohlašoval za nevěřícího, svěřil se jednou svému příteli knězi: „Já nechodím
do kostela. Ale někdy se mi stává, že při úmrtí některého známého musím jít na
hřbitov. Tam slyším kněze nebo duchovní správce. Říkají: ,Tento muž, tato žena
vstanou!' Rozhlédnu se kolem po lidech. Nikdo nevypadá, že by se zaradoval. Ani
se nepohnou. A vím, že to jsou věřící. Já, který v tu pošetilost nevěřím, si
přitom říkám, že kdybych tomu věřil, byl by to pro mne ohromný šok. Ale
chápete? Znamenalo by to, že bych musel křičet, skákat, rozejít se se vším, co
jsem předtím dělal. Kdybych tomu uvěřil, volal bych: Hurá! sláva!, které by
zaznívalo až do končin země. A zatím jim to všechno neříká nic a každý zůstává
nezúčastněně na svém místě.“
Kdy
jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?
Co to
brání v zakoušení reality Boží lásky?
Děkuj
našemu Otci za to, že dal svého syna, abychom mohli spolu s ním žít. Modleme
se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a
uvěřit jí.
David Novák
Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz/