18. března t. r. se v Charitasu (sídle KDU-ČSL na pražském Karlově náměstí) konala konference o islámské imigraci. Nebudu referovat o všech příspěvcích, byť byly vesměs velmi kvalitní, a zastavím se u snad nejzásadnějšího: Poslanec Evropského parlamentu Pavel Svoboda přednesl čtyři teze, jimiž by se měla Evropa ve vztahu k islámské imigraci řídit.

Teze vycházejí z přesvědčení, že náš vztah k muslimským imigrantům by neměl být primárně konfrontační. Naším cílem není a nemůže být postavení islámu jako takového mimo zákon a rovněž by nebylo správné muslimy jakkoli otevřeně či skrytě šikanovat. Na druhé straně jsme svědky častého ustupování radikálním muslimům. Zpravidla se tak neděje v legislativě, i když takové pokusy už zde také byly, ale v praktické „všední“ politice.

První Svobodova teze zní: Pokojné soužití s muslimy v Evropě nesmí znamenat islamizaci Evropy, protože to by znamenalo konec evropských hodnot.

Nyní se sluší říci, co to ty evropské hodnoty jsou. Toto sousloví se sice objevuje velmi často, ne vždy však ten, kdo je používá, vysvětlí, co tím vlastně míní. Pokusím se je alespoň stručně uvést:

Jde o základní svobody – svobodu slova, svobodu shromažďování, svobodu vyznání a možnost praktikovat své náboženství, pokud neodporuje zákonům dané země, dále o ochranu soukromého vlastnictví a především právní stát. Ten předpokládá soudy nezávislé na legislativě a exekutivě a možnost odvolání k vyšší instanci. A konečně zmíním ještě rovnost před zákonem i rovnost v občanském životě.

(O evropských hodnotách by toho bylo možno napsat ještě mnohem více, soudím však, že pro účely tohoto článku výše uvedené stačí.)

Islamizace Evropy by znamenala znerovnoprávnění žen a „jinověrců“ a praktickou ztrátu svobody slova. Pokojné soužití s muslimy je možné jedině tehdy, nebudou-li tyto základní evropské hodnoty zpochybňovat a usilovat o jejich relativizaci nebo přímo odstranění.

Druhou Svobodovu tezi považuji za snad nejdůležitější: Hlavní příčinou plíživé islamizace není úsilí muslimů, ale slabost Evropanů při obhajobě evropských hodnot. Tuto tezi považuji za významnou zejména proto, že je nepřímým apelem na každého z nás. Neříká, co mají dělat ti druzí, ale obrací se do vlastních řad.

Pokud někde v Evropě vznikají zóny, kde se uplatňuje právo šaría, pokud je možné, aby ve Velké Británii byly znásilňovány stovky dívek, pokud je možné, aby muslimové nutili své dcery vzít si toho, koho jim vyberou rodiče, pokud se praktikuje ženská obřízka (kterou, podotýkám, Korán nevyžaduje), pak to není dáno tím, že by se změnila legislativa, která by všechny tyto neblahé jevy umožnila. Nicméně tyto jevy se dějí, a když někdy i velmi otřesné skutečnosti vyplavou na povrch, jako se stalo v posledním půlroce v několika případech ve Velké Británii, pak se ukáže, že to bylo umožněno zbabělostí policistů, sociálních pracovníků a často i volených představitelů městských či obecních rad. Ti všichni se po odhalení přiznávali, že o věci sice věděli, ale měli strach proti muslimům zakročit, protože se báli nařčení z rasismu.  Na přístupu našeho ministerstva vnitra oceňuji, že tento vývoj v zemích se silnou islámskou menšinou sleduje, a hledá cesty jak se vyvarovat chyb, kterých se dopustily vlády zemí, v nichž k těmto jevům dochází. Občas sice zaznívají hlasy, že se u nás těmito záležitostmi zabývat nemusíme, protože počet muslimů v České republice je zanedbatelný. Na postoji ministerstva vnitra je ale chvályhodné právě to, že chce být na možné problémy připraveno včas, a ne je řešit, až bude pozdě.

Druhou Svobodovu tezi považuji za nejdůležitější, nejkontroverznější ale bude patrně teze třetí: Kdo nechce respektovat evropské hodnoty (zejména právní řád postavený na lidských právech) a evropskou kulturu, ať jde žít někam jinam.

Uvědomuji si, že tato teze je velmi problematická v zemích, kde žijí muslimové druhé a třetí generace. Jak už bylo mnohokrát konstatováno, muslimové druhé a zejména třetí generace zastávají radikální či vyloženě zločinné postoje mnohem častěji než ti muslimové, kteří se před mnoha lety přistěhovali do Evropy za prací a nalezli v ní nový domov. Nedokážu si představit, jak by bylo možno deportovat všechny radikální muslimy třeba z Francie či Velké Británie. Nicméně muslimové mají stejná práva jako my – mají volnost pohybu a tedy i emigrace, a tato třetí teze vlastně říká: Na evropských hodnotách budeme trvat; je zde určitý základ, který je mimo veškerou diskusi. Můžeme diskutovat o různých aspektech náboženského soužití, nebudeme ale diskutovat kupříkladu o tom, zda by nebylo lepší, aby svědectví ženy mělo pouze třetinovou hodnotu ve srovnání se svědectvím muže. A budeme trvat na praktické platnosti těchto hodnot i v těch částech našich zemí či měst, kde mají muslimové většinu. Pokud se jim to nelíbí, nechť využijí článků 13 a 14 Všeobecné deklarace lidských práv, které jim dávají právo opustit svou zemi a hledat útočiště v jiné.

Konečně čtvrtá teze zní: Sebevědomá Evropa by měla vyžadovat, aby i v muslimských zemích byla respektována svoboda náboženství.

Opět si položme otázku, co to může znamenat prakticky? Evropské armády nemohou třeba vrhnout do Jemenu a prosazovat tam rovnoprávnost mužů a žen. Mnohé muslimské země jsou ale příjemci nejrůznějších podob evropské pomoci, ať už finanční nebo odborné. Je zcela namístě podmínit pokračování této pomoci ochranou náboženských menšin v dané zemi – a mám na mysli ochranu skutečnou, nikoli pouze verbální. To není žádný kulturní ani jiný imperialismus – to je vlastně služba těmto zemím.

Uvidíme, jaký bude osud Svobodových tezí. Oceňuji ale, že KDU-ČSL se těmito otázkami jako vládní strana odpovědně zabývá. Zatím se ke mně nedoneslo, že by tyto otázky promýšlely i další dvě vládní strany, byť je jejich odpovědnost vzhledem k lepšímu volebnímu výsledku vyšší. Pavel Svoboda ale tyto teze nepředkládá proto, aby se staly příčinou koaličních sporů – jestli něco přímo volá po nadstranickém projednávání, pak je to právě tato problematika, kterou se budou muset zabývat ještě mnohé budoucí vlády.

Dan Drápal

19. března 2015
Zdroj: http://dan-drapal.cz