poslal Nepřihlášený Domnívám se, že většině čtenářů, kteří si přečetli titulek tohoto
článku, se zvedl adrenalin. A než se budu zabývat křesťanstvím a
islámem, pokusím se vyslovit hypotézu, jak tento nadpisek zapůsobil na
různé skupiny lidí.
Nejjednodušší je to s muslimy. U těch jsem si celkem jist,
že nadpisek se nelíbil žádnému z nich. Ostatně, vůbec se jim nedivím. A
pokud bychom přijali ne zcela samozřejmou tezi, že existuje rozdíl mezi
umírněnými a radikálními muslimy, pak asi rozdíl v reakci bude jen ten,
že ti umírnění se na mě budou pouze zlobit, kdežto ti radikální usoudí,
že patřím k těm, které je třeba bez milosti zaříznout.
Ovšem záporná reakce muslimů nás určitě nepřekvapí a nutno
dodat, že muslimové na ni mají plné právo. Vždyť kdyby si nemysleli
pravý opak, museli by přestat být muslimy.
U křesťanů bude ovšem reakce mnohem diferencovanější. Název článku
patrně shledají jako neproblematický pouze dvě (dosti si podobné)
skupiny lidí, které nazývám „katolický talibán“ a „evangelikální
ultras“. (O jejich přízeň přitom nikterak nestojím.) Všichni ostatní se
budou nad tímto nadpisem poněkud ošívat. K naší křesťanské ctnosti přece
patří, že jsme pokorní a nevytahujeme se. Nadto je liberální
křesťanství v naprosté shodě s určitým „duchem doby“ západní civilizace,
která se ráda omlouvá za kde co, ať už to historicky dává smysl či
nikoli.
Současná západní kultura, na rozdíl od islámské kultury, o sobě
ráda pochybuje a poukazuje na svá selhání a své nedostatky. Značné části
křesťanstva je tento postoj vlastní – v tom se od sekularizované
společnosti neliší. Už i mnozí křesťané si oblíbili rčení, které koluje
ve společnosti snad dvě desetiletí, ne-li déle: „Neříkám, že můj názor
je lepší než tvůj – je prostě jiný.“ Tvrzení, že můj názor je lepší než
názor druhého, se považuje za společenské faux pas – slušný člověk takto
nehovoří. Četl jsem kdesi, že „speechwriteři“ (autoři projevů) Barracka
Obamy dostali příkaz každou negativní poznámku o islámu vyvážit jednou
negativní poznámkou o křesťanství.
Pokusím se sehrát úlohu malého dítěte z pohádky „Císařovy
nové šaty“ a říkám, ba žádám: Pokud si nemyslíte, že váš názor je lepší
než ten můj, pak mi ho ani neříkejte.
Pak je tu ještě třetí skupina: Zapřisáhlí odpůrci všech
náboženství. Ti si můj titulek vyloží jako další důkaz bytostné
nesnášenlivosti křesťanů, případně všech věřících. Argumenty, proč by
mělo být křesťanství (nebo islám) lepší, je nezajímají – pro ně je to
všechno jen stejný náboženský blábol.
Tvrzení, obsažené v titulku, má ovšem jeden velký problém,
který musíme otevřít, dříve než se budeme zabývat věcí samotnou.
Chceme-li srovnávat křesťanství a islám (nebo třeba levicové a pravicové
názory na sociální politiku), musíme si ujasnit, co je měřítkem?
Abychom o věci samotné mohli vůbec nějak diskutovat, musím mezi námi být
určitá základní shoda, co je lepší a co je horší. Otázkou ovšem je, zda
tato shoda skutečně existuje, a zda je vůbec možná. Rozdíl mezi
současnou západní kulturou a kulturou islámskou není pouze v tom, že by
příslušníci těchto rozdílných kultur považovali za dobré a správné jiné
hodnoty.
Podstatný rozdíl je v tom, že západní kultura o sobě zásadním
způsobem pochybuje, a pochybuje i o tom, zda nějaká pravda vůbec
existuje. Do značné míry v ní vítězí přesvědčení, že různé názory mají
vlastně stejnou platnost, stejné oprávnění. Proto má zásadní a hlubokou
nechuť k jakýmkoli hodnotovým soudům (a proto nadpisek tohoto článku
tolik provokuje). Naopak islámská civilizace má naprosto jasno: Islám je
nejlepší náboženství a je nadřazen všem ostatním. Nestojí tedy proti
sobě dvě civilizace, které by se – každá za sebe – zasazovala o svou
pravdu a snažila se o ní přesvědčit druhé. Stojí proti sobě dvě
civilizace, z nichž jedna pochybuje o tom, že by nějaká absolutní pravda
vůbec mohla existovat, natož abychom ji mohli poznat, a druhá
nepochybuje ani o absolutní pravdě (to by mi nevadilo, já jsem o ní
přesvědčen také), ale ani o lidské schopnosti tuto absolutní pravdu
poznat (zde jsem ne snad skeptický, ale hodně opatrný). To, že bojovníci
Islámského státu bez rozpaků podřezávají všechny jinověrce a že ničí
veškeré neislámské kulturní památky, je dáno jejich jistotou, že oni
mají pravdu.
Ano, znám námitku, že bojovníci Islámského státu nejsou
žádní muslimové. A znovu deklaruji, že ji nepřijímám. Jejich hlavní
představitelé jsou muslimové, kteří se narodili a byli vychováni v
muslimském světě, odvolávají se na Korán, při svých sebevražedných a
jiných útocích křičí pěkně po muslimsku, že Alláh je velký, používají
muslimské symboly… Tvrzení, že to nejsou muslimové, jen dál zamlžuje
podstatu věci. To bychom rovnou mohli tvrdit, že dobyvatelé Jižní a
Střední Ameriky nebyli katolíci nebo že advokáti apartheidu v Jižní
Africe nebyli protestanti. (Mně by se to vlastně hodilo, ale bylo by to
naprosto nepoctivé.)
Pokusil jsem se v tomto prvním článku „vykolíkovat hřiště“.
Slibuji, že se k otázce, co je lepší a horší, vrátím v dalších článcích.
Dan Drápal
15. dubna 2015
Zdroj: http://dan-drapal.cz