Již řadu let usiluje římskokatolická církev o uzavření konkordátu, což je právní smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Tato snaha v poslední době stále zesiluje. Ačkoliv by uzavření konkordátu vytvořilo zásadní právní nerovnost mezi církvemi, představitelé římskokatolické církve a dnes i řady ostatních církví přitom hovoří o „spravedlivém uspořádání vztahů mezi církví a státem“. Uzavřením této smlouvy by se však pro nekatolické církve vytvořila znační rizika.

Diskriminace nekatolíků

Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem má statut mezinárodní smlouvy, neboť římskokatolická církev jako jediná církev na světě má mezinárodně právní subjektivitu. Ta je umožněna tím, že římskokatolická církev má své vedení ve Vatikánu, který je současně – z hlediska mezinárodního práva – státem, v jehož čele stojí papež. Na základě tohoto principu je tedy papež nejen hlavou římskokatolické církve, ale zároveň i nejvyšším státním představitelem.


Úřad papeže v sobě tak zahrnuje dvojí princip vlády, a to vlády duchovní  - neboť stojí v čele církve – a vlády světské, respektive politické – protože stojí v čele státu. Tento princip dvojí moci  trvá v různých podobách po staletí. Vatikán, potažmo římskokatolická církev, tak může s jinými státy uzavírat mezinárodní smlouvy, které se pak řídí mezinárodním právem veřejným. Samotné mezinárodní smlouvy vymezují vzájemná práva a povinnosti, které jednotlivé strany (tedy jednotlivé státy) vůči sobě mají.

Institut smluv mezi státy ne jedné straně a Svatým stolcem na straně druhé má svůj původ v relativně vzdálené historii. Tehdy, po intenzivních snahách o supremaci římskokatolické církve a protikladných snahách státu zasahovat do církevních záležitostí se jevilo jako účelné vymezit vzájemný vztah smluvně. Konkrétní podoba konkordátů pak často závisela na poměrné síle státu a církve, respektive na tom, do jaké míry se římskokatolické církvi podařilo dosáhnout svého trvalého cíle – ovlivňovat společnost a dosáhnout mezi ostatními církvemi privilegovaného postavení. Samotné konkordáty přitom nezřídka obsahovaly i práva římskokatolické církve, která se dotýkala osob, které nebyly jejími členy. Například zajišťovaly této církvi dozor  nad všeobecným školstvím nebo zasahovaly do rodinného práva.

Tímto způsobem byl konkordát mnohokrát v minulosti nástrojem kontroly římskocírkve nejen nad různými složkami společnosti, ale v praktických důsledcích často vedl i k diskriminaci nekatolíků. Tyto hrubé zásahy do občanských svobod pak byly ospravedlňovány jako ochrana zájmů římskokatolické církve. I když se dnes v důsledku celospolečenských změn, které v sobě zahrnují i vztahy mezi státem a církvemi, nepředpokládá obdobný vývoj, je nutné mít na zřeteli, že nejde o změnu podstaty římského katolicismu ani jeho vztahu k protestantským církvím.

Základní učení římskokatolické církve, včetně závěrů koncilů, které odsuzují a výslovně proklínají protestantská učení (například Tridentského koncilu) zůstávají nadále v platnosti. Nic na těchto anathematech nezměnil ani druhý vatikánský koncil, neboť prohlášení koncilů jsou z principu neomylná. Jak uvádí i současný katechismus:“Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým zástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu“  (§. 891).  I z pohledu těchto faktů je proto třeba pamatovat na známé přísloví, že pokud zapomeneme na poučení z historie, jsme odsouzeni k tomu prožít ji znovu.

Neoprávněné privilegium

K těmto historickým zkušenostem přistupují i argumenty právní. V České republice jsou práva církví i jednotlivců na svobodné projevování a realizaci víry zakotvena v ústavním pořádku, jmenovitě v Listině základních práv a svobod. Tato práva zahrnují různé aspekty svobodného výkonu víry jednotlivců a nezávislost církví a náboženských společností na státních orgánech při správě jejich záležitostí.

Náš ústavní pořádek přitom vychází z principu nekonfesijního státu a církevní zákon pak jednotlivá práva konkretizuje, avšak nemůže je nikterak omezit. Právě takové omezení bylo důvodem, proč Ústavní soud v minulosti zrušil určité ustanovení církevního zákona jako neústavní. Konkordát jakožto mezinárodní smlouva pak má podle článku 10 Ústavy České republiky přednost před vnitrostátním zákonem a v případě rozporu se automaticky postupuje podle mezinárodní smlouvy.

Konkordát tedy udílí římskokatolické církvi zcela jiné záruky, které jiné církve nemají a mít nemohou. Tím se automaticky vytvoří právní nerovnost mezi církvemi, neboť ty církve, které nemají právní subjektivitu podle mezinárodního práva veřejného (a to jsou všechny církve vyjma římskokatolické), nemohou platně uzavřít žádnou mezinárodní smlouvu, která by měla přednost před zákonem a garantovala tak jejich práva. Konkordát by tak římskokatolické církvi navíc zajišťoval práva bez toho, aby musela splnit povinnosti, které církevní vnitrostátní zákon požaduje po církvích ostatních. Sem patří mimo jiné zákaz omezování svobody náboženského vyznání (§ 5, písm. b) církevního zákona. Právě tato svoboda byla v minulosti římskokatolickou církví příslušníkům nekatolických konfesí upírána a tito příslušníci byli ze strany římskokatolické církve po staletí pronásledováni. V souvislosti s neměnností římskokatolických dogmat, a to zvláště s ohledem k dosavadní platnosti tridentských anathemat, je tato věc alarmující.

Připomeňme zde,  že i podle současného římskokatolického katechismu nepovažuje římskokatolická církev ostatní, zejména protestantské církve, za církve Kristovy, ale naopak žádá jejich přidružení k římskokatolické církvi: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno tělo Kristovo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu“  (Katechismus katolické církve, Vatikán 1994, § 816). Zatímco vnitrostátní církevní zákon rovnoprávnost církví deklaruje, římskokatolická církev žádá přivtělení těchto církví pod  úřad římského biskupa.

Navíc registraci nebo oprávnění k výkonu zvláštních práv lze jednotlivým církvím podle zákona odebrat, po ratifikaci konkordátu však budou privilegia římskokatolické církvi trvala zachována, a to i v případě, když výše uvedená kritéria, požadovaná nyní vnitrostátním církevním zákonem, plnit nebude. Tím se nastolí riziko, že při případném zpřísnění kritérií může být činnost nekatolických církví omezena, ačkoliv římskokatolická církev bude mít svá práva zajištěna.

Uvědomíme-li si, že se v minulosti vícekrát stávalo, že po uzavření konkordátu římskokatolická církev usilovala o co největší zákonná omezení pro nekatolické církve (například v oblasti školního vzdělávání a výuky náboženství, v oblasti rodinného práva atd.), pak v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je nanejvýš potřebné zvážit, zda je vhodné, aby protestantské církve, s ohledem na doloženou neměnnost římskokatolického učení, samy o uzavření konkordátu usilovaly.

Historická paměť

K těmto důvodům historickým, právním a věroučným se však přidává ještě další skupina faktů, hovořících proti ratifikaci konkordátu v navrženém znění. Jsou to značně problematická ustavení návrhu smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem v podobě, jak je navrhována. Na některá nevhodná ustanovení a věcné vady  tohoto konkordátu upozornil prezident Václav Klaus a je s podivem, že tyto konkrétní věcné námitky jsou přehlíženy.

Mezi tyto argumenty patří například to, že římskokatolická církev se dovolává výslovně „staleté tradice společných dějin českého státu a katolické církve“.Tedy včetně staletí násilné rekatolizace a likvidace či (v pozdějších letech) útlaku nekatolíků. Ačkoliv staleté působení římskokatolické církve v českém státě přineslo některá pozitiva, nelze nevidět mnoho staletí trvající pronásledování protestantů, mnoho desítek umučených, upálených, popravených, nucené emigrace, propadnutí majetku, atd.

Nelze ani zavřít oči nad tím, že mezi mírou útlaku nekatolíků a mírou vlivu římskokatolické církve existuje přímá úměra. Konkordát se výše uvedeným prohlášením hlásí bez jakéhokoliv rozlišení ke všem těmto jevům. Jak pak lze věřit právně nezávazným vstřícným prohlášením některých představitelů římskokatolické církve, pokud se nijak neodrážejí v právních dokumentech? Text konkordátu sice obsahuje odkazy na dodržování lidských práv a základních svobod, ale z historie, na niž se text přímo odvolává, lze usuzovat na podstatu a míru uplatňování těchto práv a svobod, zejména v oblasti svobody náboženského vyznání.

Konkrétní námitky lze vznést i k řadě ustanovení v textu konkordátu pro jejich rozpor  s vnitrostátními zákony. Jedná se například o oblast školství, kde konkrétní ustanovení zajišťují nadstandardní práva římskokatolické církvi: „Církevní akademičtí pracovníci vyučující na veřejných vysokých školách katolické náboženství musí mít souhlas příslušné církevní autority. Odejmutí tohoto souhlasu znamená ztrátu pověření příslušného církevního akademického pracovníka k vyučování  katolického náboženství“(čl.11 odst. 4).

Konkordát navíc stanoví, že „činnost katolických teologických fakult je upravena v souladu s právním řádem České republiky vnitřními předpisy fakulty, které schvaluje akademický senát vysoké školy po předchozím schválení příslušnou církevní autoritou“  (stejný článek).  Tato ustanovení jsou v rozporu s principem nekonfesního státu a dávají římskokatolické církvi právo dozoru nad výukou katolické teologie na státních vysokých školách – a přitom právě v oblasti vzájemného vztahu školství a katolické církve si můžeme vzít poučení z historie.

O tom, jakou ekonomickou nerovnost mezi církvemi by mohl vyvolat konkordát zase svědčí jiný článek, který dává významné a zcela nadstandardní ekonomické  záruky římskokatolické církvi: Ekonomické zabezpečení katolické církve je zaručeno právním řádem České republiky. V případě vypracování nového modelu financování bude zajištěno, aby proces jeho zavádění nebyl v přechodném období příčinou problémů v katolické církvi“  (článek 17 odst. 2). Zatímco tedy při vypracování nového modelu financování církví nemusí být jiné církve jakkoliv zabezpečeny, římskokatolické církvi se zajišťuje ekonomické zabezpečení za jakéhokoliv modelu financování.

Nemělo by být cílem protestantských církví zasahovat do politiky a tedy ani bojovat za uzavření či neuzavření nějaké mezinárodní smlouvy. Prozíravost, ochota poučit se z minulosti a schopnost uvědomit si zřejmá rizika však může odvrátit značné problémy v budoucnosti. Že konkordáty takové problémy přinesly, nás výmluvně učí historie. Nic na tom nemění ani to, že dnes je moderní vytvářet nové typy tzv. horizontálních konkordátů. Tyto horizontální konkordáty vycházejí z doktríny druhého vatikánského koncilu a jejich podstatou má být záruka náboženské svobody v rovině individuální, kolektivní i institucionální (jako je tomu v případě polského konkordátu podepsaného 28. července 1993, který představuje první podepsaný konkordát v postkomunistických zemích střední a východní Evropy). Zásadním problémem zůstává, že se jedná o záruku pouze pro římské katolíky, které tak zvýhodňuje oproti nekatolickým věřícím. I tyto konkordáty totiž vytváření zásadní právní nerovnost mezi církvemi a pro budoucnost přinášejí značná rizika spojená s touto nerovností.

Vladimír Bíba

(psáno pro CEPIN 2007): http://cepin.cz/docs/newslettery/2007-08.pdf