Úvahy či postřehy o úsilí Komenského nalézat vždy a všude něco dobrého či lepšího, vzešly z toho, že jsem se při své práci s Klamory [spis Clamores Eliae (Křiky Eliášovy), který Komenský napsal v závěru svého života v letech 1665-1670] musela obírat i problémem jeho vztahu k jezuitům. Netřeba opakovat, že do dějin českého národa se nezapsali dobře. Komenský to shrnuje např. ve svém Haggaeovi [spis Haggeus redivivus (Ageus znovu oživlý) napsal v roce 1632] slovy „Antikristova sběř, jesuiti“ a ještě v Klamorech předpokládá, že evropští jezuité budou zásluhou Turků vyhubeni. Přesto si Komenský přál získat je pro obnovení škol v bohdá osvobozených českých zemích. Jak je to možné?

Při vši nepřízni, které se jezuité v Evropě těšili, sklízeli uznání za svou činnost vědeckou. Zdá se, že Komenský pilně sledoval přírodovědné spisy Athanasia Kirchera, o které se zmiňuje často. Znal jejich pokusy o sestrojení perpetua mobile a jaksi s nimiž soutěžil, jak prozrazují Clamores. V Metodě jazyků dvakrát připomíná misionáře Jos. Acosty S.J. De procuranda Indorum salute (Jak obstarat spásu Indům); sám podle něho vykládá o jazyku Ingů a cituje krásné místo, pulchrum locum ex Jos. Acosta o tom, jak působilo na Indiány jeho kázání v jejich jazyce. Dychtivě očekával zprávy o misijních úspěších, které dostával z Anglie od hartlibovců, jak prozrazuje jeho korespondence. Zámořské misie byly tehdy skoro výlučně věcí jezuitů.


Zájem Komenského o činnost jezitů stoupal v době jeho amsterdamského exilu. Tehdy v této „směsici religií“, nota bene při vymírání Jednoty pomýšlel stále intenzívněji na vytouženou ekumenickou – světovou Jednotu a měl přátele i mezi katolíky. To byl především profesor lovaňské univerzity Jacob Golius, orientalista, se kterým chtěl např. projednat překlad Nového zákona „do hebrejska“; profesorův bratr Petr, karmelitán, přeložil Komenského Januam lingvarum do arabštiny.

Zdá se, že noví přátelé Komenského se ujali jednoho z úkolů zesnulého Hartliba, poskytovat mu informace o misiích. A tehdy zapsal Komenský do Klamorů: „Pěkná věc jde na mysl, nemluviti k celému Jezuítů houfu jednostejně, jako by všickní jednoho smyslu byli, ale rozděliti je na dva houfy atd.“ První houf mají tvořit jezuité takoví, jací se jeví a jak vypadat chtějí, upřímní následovatelé Krista. Druhým houfem budou ti, jaké už prohlédl Valerián Magni i jiní a jak je prozrazují jejich skutky, totiž takoví, kteří pod záminkou služby Kristu hledají světovládu pro sebe.

Dále Komenský píše: „S jezuíty že pěkně zacházeti třeba, totiž s prvním tím houfem... Pak budou-li získáni, svět bude získán – protože oni budou nádoby Kristovy k roznešení jména jeho mezi krále a národy zeme.“ Tamže uvažuje o Sk 9,4nn, tj. o zázračném proměnění Saula v Pavla. Na týž motiv napsal už 15.6.1658: „že v větším tomto počtu Loyolových discipilů větší je počet Saulů“ (tj. budoucích Pavlů).

Současně pomýšlel na psaní samému jezuitskému jenerálovi, a že mu pošle exemplář Pannuthesia s dedikací. Nejreálněji o věci hovoří v Klamorech pravděpodobně roku 1665, kdy obdržel kopii misionářského dopisu P. Joh. Gruebera (více viz níže): tehdy se rozhoduje„i k jezuítů, jen přátelsky se míti, a poněvadž oni do všeho světa přístup mají – je získati hleděti. Získáme-li je, svět získáme... Sic my sami kde lidí nabereme? My v Jednotě žádné nemáme, z Luteránů a reformovaných řídcí se hodí pro přílišné partajství: a k tomu jak je shledati? Tuto by všecko bylo hotové.“ Totéž naznačuje lakonicky pod titulem Panorthosia Patriae, respectu Scholarum, Ecclesiae, Politiae (Všenáprava vlasti, vzhledem ke školám, církvi, státnosti): „Kde na to lidí nabrati. – (Jezuíty získaje)".

Tyto a podobné úvahy se proplétají s úvahami o zapůsobení na papeže. I k němu hodlá Komenský „dvojitě“ mluviti a nástupci těžce nemocného Alexandra VII. by rád poslal svou machynku (Clamore). Na reformaci římské církve není pozdě:„Co má reformovati papež, ukázati mu pansophice, per to unum, verum, bonum atd. (pansoficky, skrze jedinost, pravdu, dobro).“

Do svého pracovního rukopisu Klamorů vložil Komenský s mhoha jinými listy a lístečky i dva delší misionářské dopisy. První z nich, jak už zmíněno, ho utvrdil v přání získat jezuity. Jeho vlastní eliášovský záznam začíná takto:„Dostav psání Patris Grueberi ad P. Gamans de rebus Sinicis (o poměrech v Číně) etc. umínil sem si ani papežovi nic nepřátelsky nepsati atd.“

...

Proč zasunul Komenský dopis [Dopis pátera Nikoly Mascardiho páterovi Františkovy z Luky] do Klamorů? Jistě ho zaujal fakt, že „barbaři“ španělské trosečníky nepobili. Šlo však ještě o něco jiného, a to prozrazuje umístění škarty. Ta následuje za cyklem Ad Papam et suos (K papeži a těch jeho). Komenský v nich uvažuje o lepším „houfu“ jezuitů a o možnosti s ním spolupracovat.

A poslední odstavec cyklu, nadepsaný K Jezuítům pěkně, je už přímou výzvou k nim: „Mužové nejučenější, uvažte vše, co nabízím, a porovnejte to s tím vaším. Je-li to moje lepší, zúčastněte se, milerád vám nabízím právo společné držby. Je-li lepší to vaše, ukažte, a stejně rádi souhlaste se společenstvím. Je-li dobré to i ono, nechť se obé spojí, aby dobré spojené s dobrým se stalo ještě lepším.“

Citováno z knihy Julie Novákové: Čtvrt století nad Komenským, Kalich, Praha 1990, str. 230-2326 (kapitola Nový přístup k jezuitům)