Avšak z toho, že bylo řečeno, že užívání svátostí se skládá z těchto dvou částí: předně, že máme býti poučeni o zaslíbeních Hospodinových a potom, že máme vyznávati svou víru před lidmi, mohla by vzniknout pochybnost, proč jsou děti křesťanů křtěny ještě jako nemluvňátka; vždyť mnohým se zdá, že se ani nemohou naučiti něčemu z takových důkazů, ani nemohou mít v nitru víru tak pojatou, aby o ní vydávaly veřejné svědectví. Vyložíme tedy v několika slovech důvod křtu dětí.

Především se tvrdí lehkomyslně a zpupně, že víra nemůže se objevit v tomto věku. Neboť jestliže z těch, které v tomto mladičkém věku Hospodin odvolává z tohoto smrtelného života, některé činí dědici nebeského království a záleží-li však věčná blaženost v poznání Boha, proč by již jim nemohl dáti zde nějak ochutnati prvotiny toho dobra, jehož jednou budou bohatě a plně užívati? Proč by nemohl být viděn jako v zrcadle a skrze podobenství od těch, od nichž bude spatřován tváří v tvář. Nedovedeme-li toho postihnouti, mysleme na to, jak velkolepé jsou všechny jeho skutky, a jak jeho úmysly jsou ukryty našim smyslům. Mimoto, jestliže vyznáváme (což je jistě nutno vyznávati) , že i v tomto věku jsou vyvolovány od Hospodina nádoby milosrdenství, nemůžeme ani popírat jejich víru, která jest jedinou cestou k spasení (Řím. 5,1; Abak. 2,4; Řím. 1,17).


Žijeme-li jedině v Kristu a to skrze víru, jakmile odstoupíme od víry, nemůžeme než v Adamovi zemříti. Jest totiž jasné svědectví: Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdo neuvěří, již je zatracen (Mk. 16,16). Někteří prohlašují, že podle okolí tohoto místa je nutné vztahovat toto slovo pouze na ty, kteří mohli pro svůj věk slyšet kázání evangelia, poněvadž na tomto místě jsou apoštolové vysíláni zvěstovat evangelium; potom následuje: Kdož uvěří, bude spasen, totiž ten, říkají, komu bude kázáno; nekáže se však, leč dospělým.

Proti tomu však tvrdím, že je to všeobecná myšlenka tolikrát se vyskytující a opakovaná v Písmech, že nemůže být vyřízena tak povrchním řešením. Není stanoven žádný rozdíl věků, když je řečeno: Toto jest pak věčný život, aby poznali jediného pravého Boha, a kterého poslal, Ježíše Krista (Jan 3,16; 6,47; 17,13); když je řečeno, že hněv Boží zůstává na tom, kdo neuvěří v jednorozeného Syna Božího, že nebudou míti života leč ti, kteří jedli tělo Syna člověka; a jiná místa toho druhu. Proto zůstává neotřesena ta myšlenka, že nikdo nebude spasen, leč skrze víru, ať už je to dítě nebo dospělý. Tak se i křest právem vztahuje na děti, poněvadž i jejich víra je společná s věrou dospělých.

Nikdo však tomu nesmí rozuměti v tom smyslu, jako bych říkal, že víra začíná vždy z těla matčina, když i dospělé povolává Pán, někdy dříve, někdy později; tvrdím jenom to, že všichni vyvolení Boží vstupují do věčného života skrze víru, ať už jsou osvobozováni z tohoto vězení neporušenosti na kterémkoli věkovém stupni.

A i kdyby nám tento důvod chyběl, přece nám svrchovaně postačí, že při křtu dětí jsme poslušni vůle Pána, který chtěl, abychom je nechali jíti k němu (Mat. 19,14). A jestliže zakazuje jim brániti, už tím nutně přikazuje je podporovati. A protože řekl, že takových jest království nebeské, nečiníme nic jiného, než že se připojujeme k jeho výroku a zpečeťujeme jeho pravdu, když jim posluhujeme znamením odpuštění hříchů, bez něhož jest království nebeské pro všechny uzavřené a zamčené.

Ano i přikázání, jež dal Hospodin, aby byli obřezáváni židovští hoši (1. Moj. 17,10 n), musí nám zníti rozkazem, když přece na místo obřízky nastoupil náš křest. Neboť co v obřízce zaslíbil Hospodin Židům, že totiž bude Bohem jejich i jejich semene, a že oni a jeho semeno budou jeho lidem, právě totéž zaslibuje dnes křesťanům ve křtu; netoliko dospělým, nýbrž i dětem, které právě proto také Pavel nazývá svatými (1. Kor. 7,14), jako mohly být kdysi děti židovské zvány svatými na rozdíl od pohanů nečistých a nesvatých.

Zdroj: Jan Kalvín - Instituce učení křesťanského