Takže když chcete pošpinit Kalvína, stačí najít článek světského historika (jehož specializací jsou moderní české dějiny, období první republiky a vzájemné vztahy Čechů a Němců).

Co na to církevní historie? Rudolf Říčan ve své knize "Od úsvitu reformace k dnešku" napsal:

V Ženevě nabyl právnicky a státovědecky vzdělaný Calvin i politického vlivu a formoval také občanský život města velmi působivě v témž duchu jako církev: nechť je v celém způsobu života ve městě patrno, že vládne svrchovaný Hospodin! (Pozn.: Mluvíme o Calvinově zásadě theokracie (bohovlády). Znamená to vsak něco zcela jiného, než vládu krále nebo králů, kteří se dovolávají Boha, aby posílili svou vládu ve státě.) K tak rozsáhlému uznání zásad vytěžených ze slova Božího nedospěl však hned. Celých patnáct let trval zápas, jejž vedl o Ženevu s jejími vlastními občany, kteří se opět vzpírali jeho vedení. Byl by býval rád, kdyby ten zápas nemusil vést. Pro svou osobu si nepřál více než možnosti soustředěné kazatelské a zvláště bohoslovecké práce při nejskrovnějších životních podmínkách. Však také žil nanejvýš jednoduše, jsa bohat jen úžasně pilnou prací, jejíž výsledky uložil především do dalších zpracování Instituce a do dlouhé řady výkladů biblických knih: nad studium Písma neměl studia pilnějšího. Zprávy z jeho soukromého života a z jeho styků s přáteli ukazují nám jej jako člověka vynikající ušlechtilostí v chování, jako muže plného citu, laskavosti a účasti se zármutky přátel – vždyť byl sám stihán zármutky v rodině a z nemocí téměř nevycházel. Nemají pravdu, kdo Calvina líčí jako muže bezcitně přísného a tvrdě panovačného. Ale v Ženevě se ocitl na bojišti a jeho úkolem nebylo zařídit tam církev tak, aby se vyhovělo všem, nýbrž podle řádů Božích Bohu k vůli – a tu Calvin neznal smlouvání ani ústupků ani ohledů na kohokoli, byť to byli lidé ve městě nejváženější nebo jeho vlastní bývalí přátelé.

  Přísně, a jiným pro výstrahu, potlačil nové a nové projevy vzpoury proti zavedené kázni a žádal i městské úřady o tvrdé zakročení proti viníkům. Naprosto odrazil všecky pokusy umenšit svobodu církve v konání církevní kázně. Bohosloveckými důvody – a když ty nedošly sluchu, ráznými kroky obhájil své učení jak proti nedůvěře reformovaných bohoslovců jiných švýcarských měst (kterou r. 1549 překonal vzájemnou dohodou), tak proti řadě odpůrců různého smyšlení a původu. Přicházeli do Ženevy lidé jinde pro své názory ohrožení a město se stávalo útočištěm nejen mužům určité víry reformační, kteří se kupili kolem Calvina věrněji než domácí, ale také mnohým, kteří pravého smyslu reformace nepochopili. Calvin byl neustále v obraně. Šlo o opravdovou oddanost všech reformačnímu evangeliu: s těmi, jimž Písmo nebylo svrchovanou normou, Calvin spolupracovat nedovedl. Šlo o predestinační učení, tak mnohými nechápané; Calvin ho nemohl odvolat, aby neumenšil Božího majestátu a aby nezviklal jistoty spasení. Šlo o učení o božské Trojici, jež někteří uváděli v pochybnost i v posměch. Byl to zvláště španělský lékař a bohoslovec Michal Servet. Co on a jeho druhové místo trojičnílio učení nabízeli, zdaleka nestačilo k vystižení evangelia a k položení pevných základů víry. Zápas s ním vedl Calvin dlouho. Nestavěl starých ani nových konfesí křesťanských tak vysoko, aby vázaly svobodu člověka stojícího pod slovem Božím – ale na tom trval, že se člověk ve svém myšlení musí podřídit právě Písmu, že se nesmí dát vést rozumem, citem, libovůlí, fantasií, že nesmí na nepravou cestu uvádět jiné. Naprosté volnosti vlastního přesvědčení neznal ani Calvin ani jiní reformátoři. Když se k Servetovi přiřadili nepřátelé církevního řádu a církevní svobody, ocitl se Calvin v těžkém obranném boji, jehož výsledek měl rozhodnout nejen o jeho osobním bezpečí, nýbrž především o trvání jeho díla v Ženevě. Zvítězil. Servet byl jeho přičiněním odsouzen k smrti a (tu již proti jeho vůli) krutě upálen r. 1553. A ještě o dvě léta později byla potlačena poslední vzpoura proti řádům zavedeným Calvinem těžkými tresty na majetku a na životech. I když trestala světská vrchnost (městská rada), odpovědnost za krutý postup proti nepoddajným nesl i Calvin. Kdo by schvaloval takovou tvrdost v počínání velikého reformátora, ač nebyla neobvyklá v jeho době? Však již ten onen ze současníků se proti ní ozýval. Ale sluší spravedlivě uvážit, jak veliká tíha odpovědnosti za upevnění církve v době plné rozvratu ležela na Calvinovi a jak málo skutečného úsilí o postižení Kristovy pravdy a o věrné budování církve prokázali jeho odpůrci. Ti byli ostatně hotovi užít nemenší měrou všech prostředků k odstranění vlivu i osoby Calvinovy, kdyby se jim podařilo prorazit. Byl to skutečný boj, opravdová válka o duchovní orientaci církve na staletí; boj, ve kterém Calvin bojoval o pravdu, i když nedovedl vždy opanovat osobního podráždění v neobyčejně těžkých situacích, i když přisvědčil tak velikou měrou k násilí, ač v zásadě i on doporoučel pro duchovní zápas jen duchovní zbraně. Užití hrubého násilí se nám příčí, protože ho nemůžeme srovnat s evangeliem. Kalvinisté 20. století postavili r. 1903 Servetovi na místě jeho upálení „smírčí pomník“. Nás povzbuzuje zásada našich Bratří, že světskou moc s jejím násilím nesluší nikdy plésti do věci svědomí a víry, která je darem Božím. Lidská účast s odsouzenými neznamená však přisvědčení k jejich stanovisku. Jejich vítězství by bylo těžce otřáslo reformací, jejímuž trvání ostatně zároveň hrozilo nebezpečí i ze strany Říma. Jejich pád Calvinovi znamenal odstranění překážek v dobudování církve v počatém směru. Ženeva se stala svými církevními rády vzorem reformovaným církvím ve Švýcarech i v řadě zemí, v nichž reformace rázu Calvinova našla stoupence. *******A pokud byste se chtěli dozvědět ještě víc, doporučuji monografii Františka Žilky "Jan Kalvín" (proces se Servetem je popsán od s. 83) nebo přednášky "Přehled církevních dějin" (O Kalvínovi je přednáška 15 a 16) a "Dějiny dogmatu" (přednáška 20-22).