poslal Nepřihlášený Vnímání postavy Mistra Jana Husa ze strany katolické církve prošlo v
posledních padesáti letech značným vývojem. Jak vypadala cesta, do níž
se zapojilo i několik papežů?
„Církve tady dělají beze sporu historický krok, který zřejmě nemá v
našich dějinách obdoby a jehož dosah si, myslím, národ ani
neuvědomuje.“ Těmito slovy komentoval kardinál Miloslav Vlk
bohoslužbu smíření uspořádanou k 600. výročí Mistra Jana Husa, které se v
Chrámu Panny Marie před Týnem zúčastnili představitelé církví v naší
zemi. Několik desítek metrů od patrně nejznámějšího Husova pomníku
duchovní vyjádřili lítost nad hříchy spáchanými v průběhu uplynulých
staletí a prosili za jejich odpuštění. Událost však není nenadálým
úkazem na českém historickém nebi. Předcházely jí desítky let snahy
porozumět lépe Husovu odkazu i najít jeho místo v katolické církvi.
Hus musí být součástí českého katolicismu
Půdu pro vrácení odkazu betlémského kazatele mezi
české katolíky připravil již kardinál Josef Beran na závěrečném zasedání
II. vatikánského koncilu. „Tak se mi zdá, že v mé vlasti katolická církev stále
trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě
svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa, nebo v
sedmnáctém století vnější donucení velké části českého národa, aby zase
přijal katolickou víru podle zásady `cuius regio - eius religio`, jež byla uplatňována,“
prohlásil na posledním koncilním zasedání Beran, podle kterého toto
trauma brzdilo duchovní pokrok národa a dávalo lacinou látku k námitkám
proti církvi.
O dvacet let později vyvolal diskuzi v českých teologických kruzích článek teologa Stefana Swiezawského Jan Hus – heretik nebo předchůdce Druhého vatikánského koncilu?
Podle profesora lublinské teologické fakulty souzní mnohé Husovy
myšlenky se současnou ekleziologií. Swiezawski proto vyzval k revizi
procesu pražského kazatele. Na jeho článek zareagoval Oto Mádr, který
však považoval husovskou otázku za složitější. Úlohou katolíků podle něj
může být započetí procesu hledání historické pravdy. „Snad dokážeme
Husa prostě vymanit ze zajetí tehdejších i pozdějších účelových
zapojení a vrátit ho do oblasti víry a mravů, o niž mu jedině šlo: Tak
to navrhuje český bratr Lochman a katolík Špidlík. Proč bychom se
nesešli u Husa všichni, jimž leží na srdci Kristova věc stejně upřímně
jako jemu?“ napsal Mádr. Připomněl tak současně nezastupitelnou úlohu českého kněze a teologa žijícího podobně jako Beran v římském exilu.
Do debaty přispěl také Tomáš Halík. V roce 1986 Teologických textech
vyzval k novému pohledu na fenomén Jana Husa a k nalezení jeho místa
mezi českými reformátory. Dokud totiž český katolicismus bude vnímat
Husa jako něco sobě vnějšího, nebude ani opravdově katolický ani český.
Svůj článek končil Halík vizí slovanského papeže, který se spolu
s českými katolíky i evangelíky modlí za uzdravení jizev minulosti. Psal
se rok 1986.
Pražský kazatel a slovanský papež
„Když jsem měl v listopadu 1989 poprvé možnost v
klidu dlouze osobně hovořit s Janem Pavlem II., položil mi otázku: Proč
jste s tím Husem už dávno něco neudělali? A dodal, že jediný, kdo se
Husa na kostnickém koncilu veřejně zastal, byl polský teolog z Krakova.
Dnes však musí vyjít iniciativa od vás z Čech, zdůraznil.“ Takto vzpomíná Halík na své setkání s Janem Pavlem II. v revolučním roce.
Veřejně se Wojtyla k Husovi vyjádřil hned v
následujícím roce, kdy jej při návštěvě tehdejšího Československa poprvé
vyjmenoval vedle českých reformátorů církve. „Bude úkolem odborníků
- v prvé řadě českých teologů - vymezit přesněji místo, které Mistru
Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve, vedle jiných známých
postav českého středověku, jako byli Tomáš ze Štítného nebo Jan Milíč z
Kroměříže.“
O pět let později v Olomouci pronesl papež památnou omluvu za hříchy katolické církve: „Dnes
já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění
křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa;
zároveň ujišťuji, že katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly
zase její děti.“ Polský papež současně vyzval k jednotě křesťanů, která byla Kristovou „svrchovanou touhou“.
V roce 1993 vznikla Husovská komise – nejprve při
Arcibiskupství pražském, později se rozrostla o odborníky z dalších
církví – která měla blíže zkoumat osobu betlémského kazatele. Významnou
roli zde sehrál kardinál Miloslav Vlk. Třicet zasedání komise
vyvrcholila na podzim roku 1999, kdy proběhlo symposium na Papežské
lateránské univerzitě v Římě. Účastníky přijal na audienci také Jan
Pavel II., který Husa označil za církevního reformátora. Současně
vyjádřil lítost nad jeho smrtí: „Dnes, v předvečer Velkého jubilea,
cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl
Janu Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela
v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a
rozdělení.“
Husovou smrtí jsme ublížili církvi
Impulsem pro další zkoumání Husa a především jeho
vnímání v 19. a 20. století se stala příprava 600. výročí smrti
betlémského kazatele. Ekumenická komise obnovila svou činnost, v jejím
čele stanul delegát České biskupské konference pro ekumenismus biskup
František Radkovský.
Součástí samotných Husovských oslav pak byla řada
kajících bohoslužeb, během nichž se zástupci církví omluvili za viny,
které spáchali v minulosti. V devíti modlitbách se také obrátili k Bohu
s prosbami týkajícími se Jana Husa a husitského hnutí, třicetileté
války nebo období konfesního pronásledování.
Českou delegaci, složenou ze zástupců církví, státu i
akademické obce, přijal 15. května 2015 papež František, který vyzval k
novému pohledu na Husa v kontextu jednoty církve. Současně vyjádřil
lítost nad jeho krutou smrtí a znovu jej označil za reformátora. O
několik dní dříve papež na adresu smrti betlémského kazatele prohlásil: „Ublížili
jsme svaté matce církvi! Ve svém svědomí proto máme nosit prosbu o
odpuštění za tento příběh naší rodiny, za každého, koho jsme zabili ve
jménu Božím. Ve třicetileté válce se v Ježíšově jménu zabíjeli navzájem
katolíci a kalvinisté. To jsou rodinná pohoršení!“
Perspektivy
Šest set let po smrti pražského kazatele snad jeho
postava již církve nerozděluje, nýbrž stává se impulzem ke společnému
hledání historické pravdy i toho, o co jemu nejvíce šlo: přijímání stylu
evangelia. „Husovi upřít bezúhonnost osobního života a úsilí o
vzdělání a mravní povznesení národa. Nejsou to vše prvky, které místo
aby rozdělovaly, spíše sjednocují ty, kdo věří v Krista?“ ptal se již v roce 1990 českých křesťanů Jan Pavel II.
Historické bádání, ke kterému Čechy vyzval i papež
František, se však může současně rozrůst i na další období českých
dějin, která jsou poznamenána vzájemnými zraněními církví. A to může
poukázat i na další směr společného hledání křesťanů, jak řekl kardinál
Miloslav Vlk v den Husova 600. výročí: "Jestli si mohu dovolit
konkretizovat papežovu výzvu, pak je třeba ve vzájemném bratrském
dialogu pokračovat ve společných úvahách, např. o období reformace a
protireformace, na které jsme již dříve mysleli, ale zatím
neuskutečnili."
Ondřej Mléčka
Zdroj: www.cirkev.cz