Ačkoli Jan Kalvín patří k předním církevním reformátorům, nedošel ještě tak daleko, že by hájil náboženskou svobodu. Evangelíci zavrhli římský právní kodex a přenesli biblické Slovo Boží, jak ho nalezli v Ježíšově učení, do občanského zákoníku. V listopadu 1536 vydali Farelovo Vyznání víry a kázně a Kalvínův Katechismus. Městské rady je schválily a vyzvali všechny občany, aby opřísáhli, že budou tyto články víry dodržovat. Ženevské státní zřízení nebyla demokracie, ale teokracie.

Protože čistota Večeře Páně nemá být porušována nekající osobou, zavedli v různých městských obvodech dohlížitele, aby podávali církevním pomocníkům zprávy o závažných hříších mezi lidmi. Evangelíci si přáli zlepšovat kázeň a mravy obyvatel ještě více než římská církev. Všichni Ženevané museli příshat na nové Vyznání víry a kázně a všechny děti musely být vzdělávány v katechismu a pravidelně z něho zkoušeny.


Když obchodník Jakub Gruet vyjádřil obavu, že názory jednoho muže v Ženevě způsobí mnoho zla, byl jeho dopis zkonfiskován. Gruetovi se nelíbilo, že když chce jíst své oblíbené jídlo, chce si zatancovat, nebo si udělat příjemnou chvilku, je udán a úřady popotahován. Ke škodě vlastní reputaci přimhouřili reformátoři oči nad mučením Grueta, který se nakonec vyznal z celé řady hříchů proti církvi. Gruet byl v červenci 1564 popraven stětím. Podle tehdejší logiky se stětí pokládalo za milosrdnější trest než upálení.

Podobně Bucer ve Štrásburku schváli trest smrti za rouhání a kacířství. Rovněž Bullinger v Curychu s nimi souhlasil, stejně jako Němci, kteří šli dokonce ještě dále než Švýcaři: popravovali jako kacíře i své náboženské protivníky, zvláště pak anabaptisty. Melanchton roku 1536 načrtl memorandum, které Luther podepsal a které doporučovalo trestat smrtí každého, kdo veřejně nebo vskrytu provozoval anabaptismus.

Neslitovný přístup ke kacířům nebyl výmyslem evangelíků 16. století. Ti pokračovali v tradici, kterou už předtím vůči kacířům uplatňovala katolická církev. Ani Kalvín proti tomu nevznesl žádnou námitku. Schvaloval trest smrti pro kacíře. Nespatřoval v tom nic nemorálního. Kacířství bylo zločinem proti Kristu a protestovat proti odsouzení znamenalo spoluvinu.

V Ženěvě se nejmocnějším Kalvínovým nepřítelem stal Ami Perrin, člen městských rad a konzistoře. Když roku 1547 zemřel frncouzský král František I., Perrin jako představitel městských rad spěchal do Francie, aby zemřelému panovníkovi vyjádřil úctu města Ženevy. Po návratu byl obžalován z kolaborace a z toho, že se s Francouzi spikl proti ženevskému městskému státu.

Pronásledování heretiků vyvrcholilo upálením francouzského teologa Michaela Serveta roku 1553. Servet byl lékař pocházející ze Španělska, který objevil, jak fungují plíce v krevním oběhu. Jeho nekonvenční názory na sv. Trojici mu ale způsobovaly potíže u katolických i evangelických úřadů. Trojici nepopíral, ale vykládal ji jako jednotu věčného Slova s člověkem Ježíšem.

Kalvín považoval Serveta za kacíře, který si zaslouží smrt. Roku 1553 byl Servet poznán v Ženevě a ten se hned dostal do vězení. Servetus již v jižní Franci utekl z vězení, kde byl rovněž uvězněn jako kacíř. Ženevská rada se připojila k jihofrancouzskému rozsudku, a to k trestu upálením. Kalvín do toho nijak nevstupoval, pouze žádal, aby Servet byl sťat. Ženevané však Serveta poslali na hranici.

Kalvínovy názory na trestání kacířů se od prvního vydání Instituce nezměnily. Trestání  kacířů bylo povinností občanské vlády, která měla bránit šíření falešných nauk. Úřady musí volit mezi smrtí kacíře a ztrátami duší a dbát na takové důsledky bludařova působení. Evangelické orgány přitom nebyly vždy jednotné. V Basileji po určitou dobu Serveta tolerovali, v Ženevě ho upálili. Na druhé straně Ženevané nechávali poměrně dlouho na pokoji kacíře Valentina Gentile, zatímco bernští ho roku 1566 popravili pro kacířství.

Marek Loužek

Citováno z článku Jan Kalvín - smělý reformátor

Zdroj: Sborník textů Jan Kalvín - Pětset let od narození