První čtení: Numeri 15,30 - 31:  „Ale ten, kdo něco spáchá úmyslně, ať domorodec nebo host, hanobí Hospodina. Takový bude vyobcován ze společenství svého lidu. Pohrdl Hospodinovým slovem a porušil jeho příkaz. Takový musí být bezpodmínečně vyobcován, lpí na něm vina."

Druhé čtení: 1 Janův 5,16 - 17:  „Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí; a Bůh mu daruje život, jestliže nehřešil k smrti. Jest ovšem hřích, který je k smrti; o takovém neříkám, abyste za něj prosili. Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti.“

Čtení ke kázání: Marek 3,22 - 30:  „Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: "Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony." Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát a je s ním konec. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem." Toto pravil, protože řekli: "Má nečistého ducha."“

Kázání: 

          Milé sestry a drazí bratři,

          dnešní kázání bude opět o hříchu, a to o hříchu proti Duchu svatému. Jde o velmi závažný hřích. V našem dnešním čtení ke kázání sám Ježíš zdůrazňuje, že tomu, kdo by se rouhal proti Duchu svatému, nebude odpuštěno na věky, jelikož je vinen věčným hříchem.

          Jako křesťané věříme, že Ježíš je slíbený Mesiáš a navíc že je to člověk i Bůh zároveň. Ježíš své mesiášství a božství dokazoval v době svého prvního příchodu řadou mocných činů. A tak Ježíš uzdravoval malomocné, ochrnuté, slepé, hluché, němé a posedlé nečistým duchem. Proto evangelista Marek mohl napsat následující: „Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal.“ (Mk 1,32 - 34). Ježíš dokonce křísil mrtvé (vzkřísil dceru Jairovu, syna naimské vdovy či svého přítele Lazara) a lidem odpouštěl jejich hříchy (např.       L 5,17 - 26).

        Tyto Ježíšovy mocné činy nemohli jeho kritici, zejména zákoníci a farizeové, nikterak popřít a zpochybnit. Zároveň nechtěli uvěřit v Ježíšovo mesiášství. A tak pokud Ježíš nesloužil Bohu, musel sloužit Božímu odpůrci, tedy satanovi. Proto Ježíše obvinili, že vyhání démony ve jménu knížete démonů. Ježíš jim to vyvrací a jejich tvrzení označuje za rouhání proti Duchu svatému. Rouhání je samozřejmě těžký hřích, a proto se v této souvislosti hovoří o hříchu proti Duchu svatému.

           Vidíme zde, v čem spočívá onen hřích proti Duchu svatému.  Jde o to, že Boží činy, činy Ducha svatého jsou připisovány satanovi a padlým andělům čili démonům. Kdo může takto hřešit proti Duchu svatému? Řada vykladačů soudí, že se tento hřích týká především nevěřících. Jako hřích proti Duchu svatému označují totiž zásadní postoj nevěry a nedostatek kajícnosti. Stále úmyslné zavrhování práce Ducha svatého je pro ně rouháním, protože tím zamítáme Boha samého. Tento přístup má svoji logiku. Duch svatý vede ke Kristu a vydává svědectví o Něm, jak čteme u apoštola Jana: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (J 15,26). Kdo odmítá Krista, tak odmítá svědectví Ducha svatého. Proto bez víry není možné zalíbit se Bohu, jak stojí v Listě Židům (Žd 11,6). Křesťan se tak hříchu proti Duchu svatému nemusí vlastně obávat.

        Ovšem Ježíš vedl podle Marka polemiku se zákoníky čili znalci Zákona a ty těžko můžeme považovat za neznabohy a nevěřící. Nevěřili sice v Ježíše jako Mesiáše, hluboce však jistě věřili v Hospodina samého. Dokonce považovali za svoji povinnost střežit izraelský lid před nejrůznějšími herezemi. A Ježíšova nauka i chování odporovaly v mnoha bodech tehdejšímu teologickému názoru a všeobecnému náboženskému cítění. A tak i křesťané mohou se rouhat proti Duchu svatému, neboť mohou činy a jednání Ducha svatého ve světě a v církvi vydávat za činy a jednání satana a démonů.

        Týká se to například duchovních darů, o kterých píše apoštol Pavel v Prvním listě Korintským. Jde konkrétně o slovo moudrosti, slovo poznání, dar víry, dar uzdravování, působení mocných činů, dar proroctví, rozlišování duchů, dar mluvení ve vytržení a dar výkladu, co to znamená (1 K 12,8 - 11). Podle některých křesťanů tyto dary dal Bůh jen prvotní církvi. A pokud se uplatňují dnes, tak to nejsou dary Ducha svatého, nýbrž Božího napodobitele čili satana.

        Příkladem může být i chování katolické církve, která odolávala mnoha reformám až do Druhého vatikánského koncilu, který proběhl v letech 1962 - 65. Ten např. přišel s liturgickou reformou a nově definoval vztah katolické církve nejen k protestantským církvím, ale i k nekřesťanským náboženstvím a modernímu světu vůbec (kupř. v otázce náboženské svobody).

       Podle mne je dále hrozbou nejen vydávat činy Boží za činy satanovy, ale i opak toho, čili vydávat činy satanovy za činy Boží. Přesně jak píše prorok Izajáš: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Iz 15,20). 

        Křižácké války, násilné obrácení na víru či inkvizici stěží můžeme označit za dílo Ducha svatého. Takříkajíc „máslo na hlavě“ zde mají nejen katolíci. I protestanti upalovali čarodějnice či kacíře a také oni pronásledovali křesťany jiných vyznání (například pronásledování Jednoty bratrské utrakvisty, pronásledování novokřtěnců reformačními církvemi či pronásledování katolíků v Anglii). Zradou ducha evangelia byly rovněž konfesní války v reformační době. Nebo snaha o tzv. druhou reformaci čili snaha z luterských obcí učinit obce kalvinistické.

      Apoštol Jan se ve svém Prvním listě zmiňuje o dalším druhu hříchu, a to o hříchu k smrti, jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení. Jan vlastně rozlišuje dva druhy hříchu, a to hřích, který je k smrti, a hřích, který není k smrti. A doporučuje neprosit za ty, kdo hřeší k smrti. Co si ale máme představit pod pojmem hříchu k smrti? Mnoho vykladačů prostě ztotožňuje hřích k smrti s hříchem proti Duchu svatému (viz Biblický slovník Adolfa Novotného). Hřích k smrti je totiž také rouháním, a to zvlášť hroznou formou rouhání v podobě odpadnutí od víry a kultu model. Rouhání se řecky řekne blasfémia a znamená poškodit něčí pověst. Ve Starém zákoně se týká Hospodinova jména Jahve. A hanobení Hospodina se trestalo vyobcování ze společenství Božího lidu, jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení. 

      Janovo rozlišení hříchu k smrti a hříchu, který není k smrti, vedlo později k rozlišení těžkých neboli smrtelných hříchů a hříchů lehkých neboli všedních. Lehké hříchy mají představovat malé prohřešky vůči Bohu nebo našemu sousedovi. Těžkými neboli smrtelnými hříchy je od konce šestého století označováno těchto sedm druhů hříchu: pýcha, hněv, závist, nečistota (smilstvo), obžerství (nestřídmost), lenost a lakomství. Nebezpečí těchto hříchu spočívá v tom, že dopustí-li se člověk jednoho z nich, spadne brzy do několika dalších. Katolíci věří, že není-li smrtelný hřích napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle.            

      Rozlišování hříchů podle závažnosti na těžké a lehké hříchy se nám protestantům nezamlouvá. Vždyť všechny hříchy vedou k smrti a všechny hříchy mohou být Bohem odpuštěny. To je jistě pravda. Nicméně soudím, že hříchy se do určité míry liší svou závažností. Neboť některých hříchů se zbavíme lehčeji a některých hůře.

       Proto apoštol Pavel ve svých listech podává několik výčtů zvlášť nebezpečných hříchů, ohrožujících většinu křesťanů. Např. v Prvním listě Korintským uvádí, že ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království (1 K 6,9 - 10). V Listě Koloským pak varuje před smilstvem, necudností, vášní, zlou touhou, hrabivostí, zlobou, hněvem, špatností, rouháním, pomluvami (Ko 3,5 - 8). Podobně to činí i v Listě Galatským, kde k seznamu výše uvedených hříchů přidává ještě rozbroje, hádky, žárlivost, podlost, rozpory, rozkoly, závist a nestřídmost (Ga 5,19 - 20).

       Smrtelné hříchy bral velmi vážně i Jan Hus. Soudil dokonce, že ten, kdo je ve smrtelném hříchu, přestává být světským pánem nebo prelátem. Logicky pak kněz, který je zatížen těžkým hříchem, nemůže udělovat platné svátosti. Tímto postojem Hus samozřejmě popudil proti sobě jak kostnický koncil, tak římského císaře a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Ten Husovi odpověděl takto: „Jene Kriste, nikdo není bez hříchu“. Rovněž husité brali vážně smrtelné hříchy a tak ve svých čtyřech pražských artikulech mimo jiné požadovali trestat smrtelné hříchy proti Božímu zákonu u všech stavů světskými soudy. Rovněž pozdější kompaktáta nařizovala trestání zjevných hříchů, jež ovšem měla provádět církev vůči duchovním a světská moc vůči laikům.     

          Hřích a boj s hříchem musíme jako věřící přirozeně brát vážně. Na pozoru musíme se mít před všemi hříchy, a zvlášť před těžkými hříchy a před hříchy proti Duchu svatému. Jaká je nejlepší obrana před hříchy? Odpověď najdeme v evangeliu podle Matouše. Zde totiž Ježíš poté, co hovořil o rouhání proti Duchu svatému, řekl svým protivníkům, že  strom se pozná po ovoci a že „dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“ (Mt 12,33 - 35). Hříchům se lze tedy vyhnout tím, že člověk je zkrátka dobrý. Ale jak se stane člověk dobrým? Existuje jen jedna cesta, a to cesta lásky. Jak uvádí apoštol Pavel v Prvním listu Korintským, pravá láska nezná fanatismus, nedostatek taktu, pýchu, sobectví, hněv, závist, pomstu, ani radost ze špatnosti (1 K 13,1- 8). Neboť „Bůh je láska, kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“, jak píše apoštol Jan (1 J 4,16).  

        Jako věřící máme velké štěstí, že „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5). A tak o nás může platit to, co říká rovněž apoštol Jan: „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“ (1 J 3,9). Amen.  

Modlitba po kázání:

             Nebeský Otče, 

             děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. On je odlesk Tvé slávy a výraz Tvé podstaty, kterou je láska. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním, Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvádí do všeliké pravdy. A tak jsme se mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého. 
      

        Ve křtu nám byly odpuštěny naše hříchy a tak neobtíženi těžkými vinami můžeme hledat Tvoji vůli a stíhat ji. Za což Ti nebeský Otče, můžeme jen vroucně děkovat. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme a jsem ochotni je opustit, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království.

         Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro nás udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať bereme vážně hřích a boj s ním. Ať nevydáváme činy Boží za činy satanovy, a opačně, činy satanovy ať nevydáváme za činy Boží. Ať se ve všem necháváme vést Duchem svatým. A díky tomu ať se v nás rozhojňuje pravá láska, která je nejlepší ochránkyní před všemi hříchy vůči Tobě a vůči lidem.

        Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od Zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha svatého k podobě Ježíše Krista. A skrze Něho nám daruj dostatek lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí. Abychom nežili jen sami pro sebe, nýbrž ke Tvé slávě a chvále a k užitku našich bližních. 

         Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.     

                                                                                                     Stanislav Heczko 

 

Otázky ke kázání:

1) Jaké máte zkušenosti s duchovními dary (dle 1 K 12)?

2) Čí dílo jsou podle Vás četná mariánská zjevení v moderní době (Lurdy, Fatima, Meždžugorje atd.)? 

3) Které ze sedmi těžkých hříchů jsou pro Vás největším nebezpečím?

4) Souhlasíte s názorem, že kněz, který je zatížen těžkým hříchem, nemůže udělovat platné svátosti?

5) Jakým způsobem vedete svůj zápas s hříchem?