Jak správně překládat slovo „evangelical“ – trocha terminologie (nejen) pro překladatele

Stále znovu se v různých překladech, a to i v knihách vydaných renomovanými nakladateli, setkávám s překladem anglického „evangelical“ jako „evangelík“. Rád bych upozornil na fakt, že takový překlad je v mnoha případech chybný.

Na skutečnosti, že je chybný, nic nemění ani skutečnost, že to tak překládá Slovník na Seznamu a dokonce i Velký anglicko-český slovník. Každý překlad je zároveň interpretací a musí brát v potaz i kulturní reálie. Zde se budu konkrétně zabývat tímto slovem v kontextu, kdy se mluví o typu církve (například „evangelical church“, „evangelical protestantism“, „american evangelicals of Bible belt“ apod.), protože právě v tomto (především americkém) kontextu je překlad „evangelík“ zavádějící.

Nutno předem podotknout, že si zde nevymýšlím nic nového, nějaké neznámé jazykové novotvary – česká terminologie, jak o ní budu hovořit, existuje a je běžně užívána českými křesťany i religionisty a je jí bezproblémově rozuměno. Problém vidím v tom, že křesťanství je v Česku minoritní vírou a většina lidí, včetně překladatelů, patrně nedisponuje dostatečným povědomím o tom, jak se křesťanské církve dělí a v čem spočívají jejich odlišnosti.

Nuže, jak to s těmi „evangelíky“ a „evangelikály“ je? Abychom tomu porozuměli, je třeba se obrátit k dějinám, ale vzhledem k záměru tohoto článku tak učiním jen v té míře, jež je nezbytná pro představení klíčových termínů (v prvním výskytu vyznačených tučně) užívaných pro křesťanské církve.

Existuje množství různých křesťanských směrů, ale mnohé z nich jsou natolik menšinové, že je může pro účely tohoto článku pominout. Podstatné je, že dominantní křesťanská církev (Svatá katolická apoštolská církev) se v roce 1054 po dlouhých rozepřích definitivně rozdělila na Západní a Východní. Západní známe jako církev Římskokatolickou (s přidruženými církvemi, jako je například církev Řeckokatolická, které mají odlišný ritus, ale znávají papeže) a Východní jako jednotlivé pravoslavné či ortodoxní církve, které jsou vedeny patriarchy.

V období tzv. první reformace, v podobě valdenství a České reformace počínající Janem Husem a jeho kolegy, začínají v západním prostoru vznikat na Římskokatolické církvi nezávislé církve (zejména utrakvisté a Jednota bratrská).

V 16. století na základě působení zejména Martina Luthera v Německu a Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho ve Švýcarsku se od Římskokatolické církve odštěpují nejrůznější církve, které se nazývají jako „protestantské“ (zastřešující termín nejvyššího řádu). Toto období je obecně nazýváno jako „reformace“, i když správněji bychom měli říkat „druhá reformace“. Nicméně je to „ta reformace“, která, na rozdíl od té první, zásadním způsobem přepsala náboženskou mapu Evropy, takže je opodstatněné mluvit prostě o „reformaci“ a každému, kdo se trochu zajímá, bude jasné, o jakém období je řeč. Není možné zde detailně popisovat, oč reformátorům šlo, podstatné je, že jejich spor s Římskokatolickou církví byl věroučný – protestantské církve zejména položily důkaz na Bibli, její dostatečnost pro spásu a její přístupnost v národních jazycích (pro běžné katolíky byla v té době Bible de facto zakázaná kniha a právo a možnost číst ji měli jen náboženští profesionálové), na spásu prostřednictvím víry a nikoli skutků a na odmítnutí kněze jako prostředníka mezi člověkem a Bohem.

V 16. století vznikla rovněž Anglikánská církev, která se od Římskokatolické odštěpila nikoli primárně na základě nauky, ale z mocenských důvodů (tahanice mezi králem Jindřichem VIII. a papežem), nicméně poměrně rychle byla „protestantizována“. Přesto se dodnes, co se ritu týče, podobá římskému katolicismu nejvíce.

Vznikla řada nejrůznějších církví, pro naše účely je podstatné, že ty, které se odkazují na Martina Luthera nazýváme „luterské“ (jejich člen je „luterán“), jejich vyznání se označuje jako „luterské“ nebo „augsburské“ (někdy také „augšpurské“ případně „aušpurské“). Církve, jež vycházejí ze Švýcarské reformace, označujeme jako „reformované“, ale používá se i pojem „kalvinistický“, „kalvínský“ či „helvétský“ (zejména ve spojení „helvétské vyznání“).

Z menších, ale dodnes vlivných skupin, jež v té době vznikly, je třeba zmínit novokřtěnce, na jejichž odkaz navazují dnešní baptisté.

Postupně se začaly odvíjet dva směry, jímž se protestantismus ubíral. Jednou z těchto cest šly tradiční luterské a helvétské církve (a anglikáni), byla to cesta postupného ustavování církevních struktur a odklonu od původního radikálního impulsu, což vyústilo ve vznik tolerantního a dialogu otevřeného liberálního křesťanství, alegorického výkladu Bible, přičemž část protestantských teologů tohoto směru se začala blížit až k praktickému ateismu. Tato tendence byla podrobena dialogické kritice jednak uvnitř těchto církví samotných (proud známý jako nová ortodoxie), jednak na ni reagovaly různé fundamentalisticky zaměřené protestantské církve.

Zejména v anglosaských zemích se z protestantských církví v následujících stoletích dále vydělovaly nové směry, sekty, církve a hnutí, u jejichž kořenů často stál puritanismus (typický důrazem na soukromou zbožnost a veřejnou mravnost) a probuzenecké hnutí (typické důrazem na obrácení jednotlivce, „přijetí Ježíše“). To jsou nadřazené termíny pro různé konkrétní církve a hnutí, vzájemně se nevylučují a mohou v té které konkrétní církvi spolupůsobit.

Sem patří například evangelikalikální křesťanství a v jeho rámci Letniční hnutí či pentekostalismus, které zastává zvláštní důraz na přímou osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým, jak ji ukazuje biblický záznam dne Letnic.

Zejména v reakci na liberální teologii tradičních protestantských církvi zdůrazňuje evangelikální křesťanství často až puntičkářsky doslovný výklad Bible a naprostou nezbytnost vnitřního obrácení a přijetí Ježíše pro spásu (ve smyslu rčení „Dobří lidé půjdou do pekla, spasení lidé půjdou do nebe.“). Doslovný výklad Bible pak vedl ke vzniku tzv. kreacionismu, nauky snažící sevědecky se tvářící argumentací „dokázat“, že svět byl ve skutečnosti stvořen nedávno, během šesti dní, přesně tak, jak to popisuje první kapitola Genese.Konkrétně evangelikalismus je třeba chápat jako směr velmi konzervativní.

A zde se dostáváme k tomu, proč není správné zaměňovat slova „evangelík“ a „evangelikál“. V českém (a vlastně vůbec evropském - viz německé rozlišení „evangelisch“ a „evangelikal“) kontextu je slovo „evangelík“ užíváno pro výše uvedené tradiční protestantské církve, které jsou vzdáleny fundamentalismu probuzeneckého hnutí. Českobratrská církev evangelická, jejíž členové jsou u nás tradičně označováni jako „evangelíci“, vznikla v roce 1918 spojením luterských a kalvínských evangelíků, dalšími evangelickými církvemi u nás jsou Evangelická církev augsburského vyznání v České republice a dvě evangelické církve slezské. Přestože i v evangelických církvích, včetně ČCE, lze najít stoupence konzervativního pojetí křesťanství, v zásadě platí, že české evangelíky lze chápat jako stoupence liberální podoby křesťanství, kteří nemají problém s moderní vědou, rádi navazují ekumenický dialog (a nepovažují tedy svůj druh víry za jedinou platnou vstupenku do nebe), jsou ochotni vstřícně diskutovat o otázce hříšnosti homosexuality apod.

V Česku máme i typicky evangelikální církve, jako je například Apoštolská církev, Bratrská jednota baptistů v ČR, Církev bratrská či Křesťanské sbory. Jejich zastoupení v populaci je malé, cca 0,3 % populace, ale jedná se o rostoucí a dynamické hnutí.

Toto rozdělení je samozřejmě poněkud zjednodušené, protože, jak již bylo řečeno, někteří evangelíci jsou spíše konzervativní a někteří evangelikálové jsou ekumenicky vstřícní, ale v zásadě toto rozdělení platí a má smysl.

Je důležité též nahlédnout, jak je to ve Spojených státech, neboť právě při převodu amerických textů dochází k dezinterpretaci slova „evangelical“ především. Protestantismus v USA užívá v zásadě tohoto terminologického rozlišení:

Termínem „Mainline Protestant“ (nebo též „mainstream American Protestant“ či „oldline Protestant“) se označuje skupina protestantských církví, jež svou historií a praxí kontrastuje s církvemi evangelikálními. Do poloviny 20. století tyto církve v USA co do počtu věřících převažovaly, dnes však tvoří mezi protestanty menšinu. Sdílejí politicky liberální (což je v americkém prostředí zhruba totéž, co levicový) přístup, zájem o sociální otázky a účastní se ekumenického hnutí. U nás jsou jim nejblíže čeští evangelíci.

Termínem „evangelical“ se v USA označují stoupenci výše definovaných církví evangelikálních a tvoří mezi americkými protestanty většinu. Zvláště v USA často radikálně odmítají sociální interpretaci evangelia a jsou typickými voliči Republikánů. Hovoří se také o tzv. „Biblickém pásu“ („Bible Belt“), což je neformální termín pro oblast Spojených států, v nichž sociálně konzervativní evangelikální protestantismus je významnou součástí kultury.

Důležité jsou také „Black churches“, církve, v nichž převažuji Afroameričané, a právě z tohoto prostředí pochází spirituály a gospely. Jedná se o množství různých církví s různými pojetími křesťanské teologie.Z tohoto prostředí vzešel mimo jiné Martin Luther King a další bojovníci proti americkému apartheidu.

Uvědomuji si, že tento můj exkurs do dějin a současnosti protestantismu byl zjednodušující a neúplný, ale jak jsem předeslal, cílem článku není podat referát o protestantismu, ale nabídnout čtenáři možnost zorientovat se v terminologii.

Závěr: České slovo „evangelík“ v podstatě odpovídá americkému termínu „mainline Protestant“, nikoli termínu „evangelical“. Slovo „evangelical“, hovoříme-li o termínu pro příslušníka určitého jasně vymezeného druhu křesťanské víry a církve, je třeba překládat nikoli jako „evangelík“, ale jako „evangelikál“, jak se ostatně v křesťanských i v odborných kruzích u nás běžně děje. Zvláště americký autor tím nic jiného myslet nemohl.

Jako přídavné jméno lze „evangelical“ překládat jak jako „evangelikální“, tak jako „evangelický“ - záleží na kontextu. Pokud se jedná o církev působící v USA, téměř jistě je správný překlad „evangelikální“ (ale je dobré si pojetí víry prezentované danou církví ověřit , není-li z kontextu jasné). V případě neamerických církví jde většinou o překlad názvu církve do angličtiny a evropské evangelické církve bývají překládány do angličtiny právě slovem „evangelical“, protože angličtina slovo „evangelík“ v našem smyslu nepoužívá. Je proto v takovém případě nezbytné si zjistit, jaký je původní název dané církve, případně i obsah jejího učení. V dnešní době je takové ověření záležitostí několika málo minut.

Slova „evangelikál“ opravdu není třeba se bát, čtenář, který je nezná, si je může bez problémů vyhledat třeba na české Wikipedii.

Jaroslav A. Polák

Zdroj: http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz