poslal Nepřihlášený Na jedné straně kritik islámu Hamed Abdel-Samad, na druhé muslimský teolog Mouhanad Khorchide.
Oba zastávají vyhraněná stanoviska v současných diskusích o islámu.
Rozhovor na téma násilí a mírumilovnost v islámu, správná hermeneutika
koránu, role Mohameda a hrozba tzv. Islámského státu s nimi vedl Stefan Orth.
Pane Abdel-Samade, vy jste už před pěti lety zastával názor, že
islám je vzhledem ke svým vnitřním myšlenkovým rozporům odsouzen
k zániku. Jak hodnotíte dobu, která mezitím uplynula?
Hamed Abdel-Samad: Tři měsíce před
začátkem arabského jara jsem byl přesvědčen, že především
arabskoislámské státy jsou v rozkladu, že brzy nastane chaos a vypuknou
občanské války a že se masy migrantů vydají do Evropy. Za tohle svoje
přesvědčení jsem byl napadán, tvrdilo se, že dělám paniku. Přišlo
arabské jaro a všichni doufali, že v arabské oblasti bude nastolena
demokracie. Avšak proces rozkladu arabského světa trvá dál.
Nejzřetelnějším příkladem je Sýrie, ale platí to i o Jemenu, o Alžírsku,
které má blízko k explozi, dokonce i o státech Arabského zálivu, o
Libyi. Tento proces pokračuje v celém arabském světě.
Nejde zde především o sociální nebo politické problémy?
Abdel-Samad: Mnozí tvrdí, že jde o společenské nebo
geografickou polohou způsobené problémy. To všechno přirozeně hraje svou
roli. Ale pro mne je v těchto zemích stále ústředním tématem postoj
k náboženství. Neboť teprve ten zplodil despoty, teprve toto chápání
náboženství tak značně poškodilo vzdělanost. A nakonec byly tamní
společností zcela rozloženy schizofrenním postojem vztahem vůči Západu.
Na jedné straně je západní svět považován za bezbožný a amorální, na
druhé straně je nyní tento Západ Mekkou pro každého, kdo by sobě a své
rodině přál aspoň částečné dodržování lidských práv a lidsky důstojnější
život. Islám se modernímu světu nedokázal přizpůsobit, protože islám se
nechce přizpůsobit ničemu, protože islám chce prostě všechno určovat a
kontrolovat shora. Výsledek teď vidíme ve většině islámských států.
Islám bez islamismu nikde v islámském světě neexistuje, což platí
dokonce i o muslimských společenstvích v cizině. A také nikde není
nenásilný.
Není snad tento problém větší v arabském světě? Neexistují země
jako Bosna nebo Indonésie, abych jmenoval jen dva příklady, v nichž
islám dokázal, že je kompatibilní s moderním světem?
Abdel-Samad: Výjimky potvrzují pravidlo.
Ale není to jen problém arabského světa. Afghánistán, Írán, Pákistán,
Bangladéš nejsou arabské země. Tenhle vývoj postupuje v celém islámském
světě. V Bosně sílí džihádismus rychleji než kdekoli jinde. Pozice
islamismu se upevňuje všude, i v Indonésii, Malajsii, Turecku, tedy
v zemích, o nichž se dříve říkalo, že jsou nadějí pro islámský svět,
protože v nich funguje sekularismus. Ale to tyhle země dokázaly nikoli
spolu s islámem, nýbrž navzdory islámu. Ve všech přibližně padesáti
islámských státech, tzn. i v Súdánu, Egyptě, Iráku a Maroku, se šíří
virus jménem fundamentalismus.
Pane Khorchide, je tedy problémem islámu násilí?
Mouhanad Khorchide: Součástí určitého
výkladu islámu je skutečně násilí, což je obrovský problém. Nesmíme ale
paušalizovat. Tvrdit, že islám je zcela nenásilný, nebo že je zcela
prostoupen násilím, znamená ignorovat realitu. Vždy záleží na přístupu,
přičemž je nutno připustit, že se i v hlavním proudu islámské teologie,
tedy nejen u extrémistů, vyskytují postoje, které jsou problematické. To
se týká např. otázky, jak chápat džihád. Tři ze čtyř sunnitských
právních škol považují sice džihád za válku výlučně obrannou, kdežto
šafíitská škola, k níž patří uznávaní učenci, v něm vidí také útočnou
válku proti nemuslimům, vedenou proti nim nikoli proto, že bojují proti
muslimům, nýbrž proto, že nejsou muslimy. V takovém teologickém postoji
je rozhodně skryto nebezpečí, že jeho stoupenci budou schvalovat a
podporovat násilí. Úlohou dneška je tedy podporovat onen opačný,
mírumilovný výklad islámu. Proto jsou dnes nutné reformy, které by vedly
k odmítnutí schvalování násilí. Nicméně – jak jsem podrobně vylíčil ve
své knize „Bůh věří v člověka“ – problémem jsou protivníci reforem.
Dějiny islámu, zejména islámu v Evropě v 9.–11. století, dokládají jeho
velký intelektuální a humanistický potenciál. Proto nemohu odsuzovat
islám paušálně.
Pro vás tedy není řešením rozlišovat mezi pravým islámem (jakožto náboženstvím) a extremistickým islamismem?
Khorchide: V diskusích, jichž se kromě
odborníků účastní i široká veřejnost, je jistě velmi důležité rozlišovat
mezi islámem a islamismem, aby nebyli všichni muslimové paušálně
považováni za stoupenci násilí. Ale jde-li o odbornou teologickou
disputaci, pak nemá smysl prohlašovat, že islám nemá s násilím nic
společného. V islámské tradici je známa řada uznávaných učenců, jejichž
specifické pojetí džihádu, postoje k nemuslimům, vztahu Boha k lidem a
jejich představa onoho světa jsou z pohledu dnešní teologie
problematické. Přirozeně tedy latentně přispívá k násilí, jestliže se
nejen v některých proudech tradice, nýbrž i dnes tvrdí, že nejpozději na
onom světě Bůh všechny nemuslimy odsoudí do pekla a zachrání pouze
muslimy, protože ti mají v rodném listě napsáno „muslim“. Toto
přesvědčení je zdrojem násilí, protože to je jen otázka míry, nikoli
kvalitativní rozdíl, jestli někoho likviduji zde, nebo jestli ho Bůh
později uvrhne do pekel. Podle mne to ale není teologicky obhajitelné a
dokonce to odporuje duchu koránu, jak mu rozumím já.
Co je oním zdrojem, z něhož vyrostl problém násilí? Je to korán, anebo způsob, jakým islámská tradice korán vykládá?
Khorchide: Korán sám nemluví, korán není
subjekt. My čteme korán a záleží na tom, jak jsou texty konkrétně
chápány. Na rozdíl od Hameda Abdel-Sameda si nemyslím, že jádrem
problému je korán.
Ale co to znamená pro ta místa v koránu, která popisují násilí nebo k násilnému jednání, ať už jakéhokoli druhu, vybízejí…
Khorchide: I ta je třeba vykládat a
především umístit do jejich historického kontextu. To je podobné jako u
tématu násilí v bibli, především ve Starém zákoně, ta místa se dnes čtou
jako historicky podmíněná. A tím je možno potenciál násilí v těchto
verších oslabit. V diskusích okolo džihádu se totiž na tatáž místa
v koránu odvolávají jak ti učenci, kteří vidí v džihádu boj na obranu
proti útokům ze strany nemuslimů, tak ti, kteří považují džihád za
útočnou válku proti nemuslimům; jde konkrétně o druhou súru, verš
190–193.1
Proto potřebujeme jasná kritéria, abychom neprováděli libovolnou
selekci, aby si každý nevybíral ty verše, resp. tu interpretaci, která
vyhovuje právě jeho konceptu.
Abdel-Samad: Já samozřejmě znám různé
výklady koránu. Říkat, že neexistuje jeden islám, nýbrž pouze různé
způsoby jeho interpretace, to je podle mne ideální odváděcí manévr. Ne,
skutečně existuje jeden jediný islám. Má své jádro, postavu zakladatele:
Mohameda. A existují texty, které jsou považovány za svaté. Islám
neužije v uzavřených místnostech, kde teologové sepisují svá pojednání.
Islám se odvolává na svůj vzor, Mohameda, který vedl svatou válku a
dával popravovat lidi. Prosadit se mohl pouze násilím. Mohamed kázal
v Mekce třináct let bez úspěchu; jeho poselství neuvěřil prakticky
nikdo. To se změnilo, až když měl silnou armádu, když začal útočit na
karavany, vést války, kořistit. Ne nadarmo je v koránu súra s názvem
„Válečná kořist“, která obsahuje podrobná pravidla válečného kořistění.
Teprve potom přicházeli stoupenci v zástupech a účastnili se jeho
projektu, protože byl výnosný. Nad tím nemůžeme zavírat oči a vést jen
hermeneutické disputace.
Právě jste vydal knihu o Mohamedovi. Je to shrnutí vašeho pohledu na proroka?
Abdel-Samad: Mohamed dosáhl úspěchu teprve
používáním násilí. Pro islám nepředstavuje násilí problém – z toho
prostého důvodu, že islám a násilí byly od úplného začátku nejlepší
přátelé. Bez násilí nemohl islám přežít, bez násilí se islám nemohl
šířit. To není teologie, to jsou prožité dějiny. Existuje-li taková
vůdčí postava jako Mohamed a je-li v koránu samém 206 míst, která
prohlašují násilí proti nevěřícím za oprávněné, nemohu říkat, že to je
věc interpretace.
Přičemž se v koránu, a to právě v těch částech, které prý byly zjeveny v Mekce, rozhodně najdou i výroky jiného druhu.
Abdel-Samad: V prvních letech existovaly
skutečně verše, které za jediný cíl války označovaly obhajobu těch práv,
která Mohamedovi byla v Mekce upírána. Dokud se Mohamed nemohl opřít o
armádu, dokud měl jen 70–100 stoupenců, nemohl hlásat násilí, byl totiž
v pozici slabšího. Tak vznikly ty krásné verše, z nichž dnes exegeti
žijí a na jejichž základě mohou tvrdit, že islám je náboženství míru. To
není žádné umění, být mírumilovný, když nemám moc a jsem závislý na
tom, že je mír. Pak teprve přišla druhá fáze: v Medině se etabloval
takříkajíc první „Islámský stát“. A třetí fáze přinesla čistku Arábie.
Všichni Židé museli pryč. V Medině nebyl popraven jen jeden kmen, nýbrž
všichni tamní Židé. Verše osmé a deváté súry, nejmladší verše koránu,
jsou manifestací útočné války. Poselství bylo jasné: Islám se musí
šířit, nelze strpět, aby na Arabském poloostrově byli nějací nevěřící.
To je realita, protože pak museli všichni Židé a křesťané Arabský
poloostrov opustit. Dokud muslimové neměli zbraně, byl Bůh mírumilovný.
Když pak nějaké měli, byl Bůh pro válku, ale ne nějak vehementně. Ale
jakmile měli absolutní moc, řekl: A do nich, všechny popravit! Takový
vývoj by byl pochopitelný u člověka, ale nemá nic společného s Bohem,
nemůže s ním mít nic společného.
Pane Khorchide, nebylo opravdu lepší číst dějiny obráceně? Nebylo
by přesvědčivější, kdyby cesta vedla opačných směrem a na jejím konci
stál prorok, jemuž Bůh vnukl mírumilovnost?
Khorchide: O Mohamedovi toho víme
v podstatě velmi málo. Víme o něm zejména od Ibn Hišama, který byl žákem
žáka Mohamedova prvního životopisce Ibn Isháqa. Ibn Hišam zemřel
v polovině 9. století. Samotného Ibn Isháqa označovali mnozí uznávaní
učenci za lháře a kritizovali ho jako neautentického. Měl totiž sklon
proroka příliš glorifikovat. V Mohamedově životopisu a jeho výrocích,
což obojí bylo systematicky shrnuto teprve přibližně 200 po prorokově
smrti, je mnoho čistě fiktivního.
Abdel-Samad: Většina učenců oné doby tento
životopis přijala a uznávala i nepřerušenou ústní tradici. A nebyl to
jen Ibn Isháq sám, kdo psal Mohamedův příběh. Přirozeně se objevila i
teze, že Mohamed jako historická postava neexistoval, že byl zcela
vymyšlen. To považuji za nesmysl. Historická předloha Mohameda existuje a
toto historické jádro se kryje i s vývojem uvnitř koránu. Zabýváme-li
súrami koránu nikoli tak, jak jsou dnes seřazeny, nýbrž chronologicky,
podle okamžiku jejich zjevení, resp. formulace, můžeme vystopovat
historického Mohameda. A vyvstane před námi přesně ten vývoj, který jsem
mluvil předtím. Ibn Isháq si Mohameda úplně nevymyslel.
O které prameny duchovních dějin islámu – kromě koránu – se Mohamedův životopisec ve své době opíral?
Abdel-Samad: Vycházel ze starší, ústní
tradice. A spor učenců se týká ani ne tak jádra Mohamedova příběhu,
nýbrž právě oné tradice. Na ni se také zaměřili kritikové Ibn Isháqa. To
vše vede pouze k určité formě relativizace postavy Mohameda, aniž by ho
to zbavovalo jeho politické síly. Islámský svět se učí o dokonalém
Mohamedovi, nekritizuje ho a nepochybuje o něm. A proti tomu nic
nezmůžeme, budeme-li říkat, že o něm není dost známo. Ty texty jsou živé
a ovlivňují život 1,5 miliardy lidí. A vykroutit se z toho nějakým
trikem také nemůžeme, to bychom vyklízeli pole salafistům.
Khorchide: Nejde o nějaký trik. My máme o
Mohamedovi příliš málo autentického materiálu v neposlední řadě proto,
že máme příliš mnoho rozporuplného materiálu. Je rovněž nápadné, že
existují také jiné uznávané varianty vyprávění, které je nutno brát
vážně vzhledem k tomu, že cesty jejich předávání jsou autentičtější.
Tato vyprávění nelíčí Mohameda tak negativně. Ostatně velcí znalci
koránu jako Theodor Nöldeke a Angelika Neuwirthová považují 5. súru za
poslední ze zjevených. Ta ve verši 69 slibuje věčnou spásu dokonce i
Židům a křesťanům. Co se týče súry, v níž se mluví o vyhnání Židů,
existuje i vyprávění, podle něhož Mohammed zabil jen 40 vojáků,
účastníků ozbrojeného konfliktu.
Abdel-Samad: Moment. To nebyl prostě nějaký
konflikt mezi Mohamedem a Židy, v němž bylo zabito 40 vojáků. I
z autentických islámských vyprávění je zřejmé, že šlo o víc než nějakou
bitku, Mohamed židovský kmen obléhal…
Khorchide: Protestuji! Protestuji!
Abdel-Samad: … a oni se pak vzdali a dál se
říká, že všichni muži byli zabiti a ženy a děti vzaty do otroctví. Co
spáchaly ty ženy a děti, že musely být zotročeny?
Khorchide: Okamžik, to je jedno určité
vyprávění. Vedle koránu je pro muslimy autentickým pramenem například
sbírka hadísů [ústně tradovaných výpovědí], jako je sbírka Sahih
al-Buchari [autor imám Buchárí zemř. 870]. Tam se vypráví o Židech,
kteří se sami účastnili boje a zabíjeli, tam je použit termín
„muqatelah“…
Abdel-Samad: Muqatelah neznamená „ti, kteří zabíjeli“, nýbrž „bojeschopní“. Všichni bojeschopní muži měli být zabiti, to znamená všichni.
Khorchide: To je zase věc výkladu. Kromě
toho se tam nemluví o množství žen, které byly vzaty do otroctví, nýbrž o
válce, v níž byli lidé zajímáni jako váleční zajatci.
Pane Abdel-Samade, nejsou tyto rozpory, které se netýkají jen
této jediné věci, skutečně podnětem, abychom na Mohameda hleděli
diferencovaněji?
Abdel-Samad: Rozporuplné by podle mne bylo,
kdyby se v jednom vyprávění tvrdilo, že Mohamed nařídil Židy zabít, a
v jiném, že Mohamed se před ně postavil a řekl: Propusťte je. Ale jestli
jich dal zabít 40, nebo 900 – to nejsou rozpory, to jsou detaily. Kdyby
Mohamed nedal zabít 900 válečných zajatců, kteří se už vzdali, nýbrž
jen 40 lidí – bylo by to lepší? Zločin zůstane zločinem, i když se čísla
liší.
Khorchide: V tom je rozdíl, jestli dal
Mohamed zabít válečné zajatce, nebo jestli přišli o život vojáci, kteří
se sami účastnili boje. Já se chci dostat k tomu, že existují tak
odlišná vyprávění.
Myslíte si snad také, že muslimové by měli proroka Mohameda víc kritizovat?
Khorchide: V každém případě by měli víc
kritizovat vyprávění o něm, z nichž tolik si vzájemně protiřečí. Hamed
Abdel-Samad se drží jedné řady vyprávění a prohlašuje: Mohamed je
válečník. Ale na základě těchže pramenů bychom mohli dospět k obrazu
Mohameda, který nebyl válečník. V jiných vyprávěních, v islámské tradici
mnohem silněji zakořeněných, se mluví o smlouvách, které Mohamed
uzavřel, aby zjednal politický klid. To byly mírové smlouvy.
Je pro vás, pane Abdel-Samade, Mohamed jakožto osoba v každém
směru diskreditován? Nebo víte kromě jeho stinných stránek i o
aspektech, které by mohly být chápány jako příspěvek k dějinám
civilizace?
Abdel-Samad: Jistěže jsou tu i pozitivní
rysy. Ale jsou zastíněny násilím, jehož se dopouštěl, jeho postojem k
jinověrcům a ženám. Pozitivní rysy má i IS: bojuje proti korupci, pečuje
o děti, sirotky a vdovy. Ale kvůli tomu nelze odporné činy IS
přehlížet. Pro mne Mohamed není v žádném směru vzorem. Možná, že v jeho
době se některé jeho rysy jevily některým lidem jako pozitivní. V islámu
existuje sociální učení, které Mohamed založil. Proti němu nic nemám.
V Medině se staral o čistotu a hygienu. Ale: Nebyl to přítel lidí, byl
pouze přítelem těch, kdo byli věřící podle jeho představy. Jestliže Bůh
poslal lidstvu definitivní poselství, mělo se týkat všech lidí bez
rozdílu, bez selekce na dobré (menšinu) a špatné (většinu). Posílá-li
Bůh lidstvu konečné poselství, nemůže jednu skupinu svých stvoření štvát
proti druhé, říkat: „Podřežte je“ nebo „Zabijte je, kdekoli na ně
narazíte“. Podle koránu bojuje na straně muslimů sám Bůh. „Nezabili jste
je vy, to Alláh je zabil. A nestřílel jsi ty, to Alláh vystřelil,“ píše
se v 8. súře koránu. Bůh je tam prezentován jako voják a bojuje proti
svým vlastním stvořením. Tento pohled zavedl Mohamed, a proto jsou mi
pozitivní rysy jeho osobnosti a jeho konání lhostejné, protože negativní
stránky převažují.
Pane Khorchide, vy vyučujete islámské teology, z nichž většina
bude působit jako učitelé islámského náboženství. Jak je možné tváří
v tvář takovým rozporům mluvit o Mohamedovi jako o poslu Božím?
Khorchide: My oba jsme již upozornili, a
právem, že tu byla určitá sociální etika. A byla tu řada dalších
pozitivních aspektů pro tehdejší lidi. Také nesmíme hodnotit podle
dnešních kritérií. To bychom měli podobné problémy s Abrahamem, Mojžíšem
a také s Ježíšem – stejně jako s mnoha jinými historickými osobnostmi,
které byly ve své době reformátory. Je nutno respektovat okolnosti a
kontext tehdejší doby. Proto nemohu Mohameda hodnotit z dnešního úhlu
pohledu a chtít u něho hledat kategorie jako demokracie a lidská práva a
jiné. I pro své současníky byl reformátorem, který skoncoval
s modloslužbou a dalšími dobovými archaickými tradicemi. Já k němu
přistupuji tak, že zdůrazňuji jiná vyprávění, která nacházím v týchž
pramenech, v koránu. Korán, súra 21, verš 107, říká o Mohammedovi:
„Vyslali jsme tě pouze jako milosrdenství pro všechny světy.“ Pro
všechny světy, nejen pro věřící. To je pro mne klíčová věta, kterou také
náležitě vštěpuji svým studentům; tou je třeba všechno filtrovat. Co se
s ní neslučuje, musíme zavrhnout.
Tedy podobně jako křesťané, když se pokoušejí matoucí místa
v bibli uchopit tak, že ve smyslu kánonu vycházejí v kánonu ze středu
biblického poselství?
Abdel-Samad: To je ovšem problém. Tváří
v tvář salafistům, kteří vhodné negativní verše používají k odůvodnění
násilí a vylučování lidí, nestačí pozitivní verše recyklovat a připojit
je k humanistickému konceptu. Podle mne musíme jak ony zlé, tak dobré
verše odhodit a zříci se jich. Takové hry můžeme hrát my teologové
v uzavřených místnostech a ve svých disertacích, ale na veřejnosti, ve
společnosti to není namístě. Nemohu vybírat z Mohamedova životopisu
pozitivní aspekty pro soužití dnešní společnosti. V případě knihy, která
dovoluje zneužívat za války ženy jako sexuální otrokyně, nemohu říkat:
Tuhle větu prostě zapomeneme.
Khorchide: Nejde o to, negativní verše
zamlčovat, je třeba číst je z pohledu těch pozitivních a promýšlet korán
dál. To, co říká korán o otrocích v kontextu doby, která považovala
otroctví za samozřejmé, v žádném případě neplatí pro dnešek. Je
nebezpečné prezentovat islám v podobě, kterou mohou jinak hájit jen
extrémisté nebo islamisté. Stejný problém představují salafisté, kteří
berou korán prostě doslova.
Jak na pozadí toho všeho nejlépe přistupovat k fenoménu, jakým je „Islámský stát“? Co je klíčem k řešení problémů?
Abdel-Samad: Pro mne je Islámský stát
legitimním potomkem Mohameda, jeho díla a jeho výroků. Islámský stát –
to není jen 30–40 tisíc bojovníků, IS vznikl prolnutím několika kultur.
Všichni, kdo tvrdí, že IS nemá co dělat s islámem, ztěžují boj s ním. Je
třeba mu čelit životní kulturou, životní radostí, svobodou. A ke
svobodě podle mne patří pranýřovat korán, otevřeně jej kritizovat. To je
jediná možná odpověď na IS. A ne uklidňovat tím, že IS nemá s islámem
nic společného. Ne, to my jako islámský svět jsme tuhle kulturu
posilovali svým postojem vůči lidem, kteří nejsou muslimy.
Khorchide: Kdyby byl IS důsledkem učení
Mohameda, jenž je pro muslimy vzorem, nebyl by se teď sám syrský
president Assad nebo Saúdská Arábie tak vehementně distancovali od IS a
jeho učení. Kdyby byl IS logickým důsledkem Mohamedova učení, byla by
většina muslimů ráda, že IS existuje, podporovali by ho a ztotožňovali
by se s ním. Ale to se právě nestalo. Bez rozpadu Iráku za Saddáma
Husajna by nikdy IS v této podobě nevznikl a nerostl by takovou
rychlostí. Proto nemůžeme IS sprovodit ze světa pouhou teologickou
diskusí. Většina bojovníků korán, tradici a vyprávění o prorokovi stejně
nezná. Tím důležitější je, abychom i zde [míněno v Evropě] korán nově
interpretovali v kontextu našich dnešních společností.
Z Herder Korrespondenz Special, Oktober 2015, přeložila Helena Medková
Hamed Abdel-Samad (nar. 1972), publicista. Studoval
angličtinu, francouzštinu, japonštinu a politiku. Pracoval pro UNESCO,
vyučoval islámskou vědu na universitě v Erfurtu a v Institutu pro
židovské dějiny a kultury na universitě v Mnichově. Byl členem Německé
islámské konference. Vystupoval v dokumentárním televizní seriálu
‚Entweder Broder‘. Od r. 2011 členem poradního sboru Nadace Giordana
Bruna.
Mouhanad Khorchide (nar. 1971), profesor pedagogiky
islámského náboženství na universitě v Münsteru (od r. 2010) a vedoucí
tamního Centra pro islámskou teologii. Vystudoval islámskou teologii
v Bejrútu a sociologii ve Vídni. Pracoval jako imám a učitel
náboženství.
12:190
A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak
nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.
2:191 Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud
oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak
nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou
bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna
nevěřících! 2:192 Jestliže však přestanou (...) tedy Bůh věru je
odpouštějící, slitovný! 2:193 A bojujte proti nim, dokud nebude konec
svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže
však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.
Zdroj: https://www.koranoislamu.cz/sura/2/page/10/
Převzato z časopisu Getsemany 2016/leden