Jacobus (počeštěně Jakub) Arminius (1560–1609), vlastním jménem Jacob Harmensen nebo též Hermansz se narodil 10. října 1560 v nizozemském Oudewateru jako syn nožíře. Otec záhy zemřel a o další příbuzné přišel při španělském obsazení jeho rodného města.

Roku 1576 Arminius nastoupil na nově založenou univerzitu v Leidenu, v univerzitní matrice figuruje jako třetí zapsaný student. Poté mu poskytlo studijní stipendium město Amsterdam pod závazkem, že pak v něm bude sloužit jako kazatel. To mu umožnilo vystudovat v Ženevě u Kalvínova nástupce Theodora Bezy. Tak se stal spolu s dalšími tam studujícími Holanďany zprostředkovatelem kalvinistického vlivu na nizozemskou reformaci.

Pastorem v Amsterodamu byl Arminius ordinován roku 1588 a získal si zde jako kazatel dobrou pověst. Roku 1590 si vzal za ženu Lijsbet Reaelovou.

Brzy po návratu do Amsterdamu Arminius dostal k posouzení spis polemizující s kalvínským učením o predestinaci. (Predestinace čili předurčení je nauka, podle níž vše, co je a co se děje, chce Bůh, protože nemůže existovat nic, co by Bůh nechtěl. Jan Kalvín a jeho následovníci zejména učili, že Bůh od věků chce záchranu některých lidí, „vyvolených“, a věčné zavržení zbytku lidstva.) Očekávalo se, že Arminius kalvinistické pojetí predestinace potvrdí, pod vlivem posuzovaného textu se však s tímto názorem rozešel.

Podobně Jacobus Arminius odmítl odsoudit nadkonfesijní tolerantní názory Dircka Volkertzoona Coornherta (1522–1590), kterého poznal za svých studií v Leidenu.

Roku 1602 byl Jacobus Arminius povolán na leidenskou univerzitu, když v důsledku moru zemřeli dva ze tří tamních profesorů teologie.

Následující léta byla zaplněna spory a polemikami s přísně kalvinistickým nizozemským teologem Franciscem Gomarem (1563–1641), opět hlavně v otázce predestinace. Arminius sám byl mírné povahy a do sporu se cítil být zavlečen proto své vůli. Sám také tvrdil, že církev musí být nutně jednotná ve vzájemné lásce, zatímco ne nutně v názorech.

Teprve po Arminiově smrti (zemřel 19. října 1609 v Leidenu) se zcela zformovalo hnutí, jež se označovalo jako arminiánství (v Nizozemí jej reprezentovala především remonstrátská církev).

Arminiánství se vyznačovalo odmítáním striktně chápané predestinace, podle něj je sice možné předurčení ke spáse, současně však zdůrazňuje možnost jedince Boha přijmout nebo odmítnout. Přijetí Boží milosti je pak závislé na vedení Duchem svatým. Okamžikem rozhodnutí o osudu duše je pak až poslední soud.

Základní body arminiánského učení byly formovány nedlouho po smrti Jacoba Arminia, roku 1610. Čtyřicet osm kazatelů a teologů tehdy uveřejnilo pět teologických tezí, tzv. remonstrace (tj. odpor, protest); proto se arminianisté nazývají také remonstráti.

Stručný obsah remonstrací je tento:

1. Bůh se před věky rozhodl v Kristu spasit ty, kdo uvěří a v boží milosti zachovají víru až do smrti; hříšníci naopak budou zatraceni.

2. Ježíš zemřel pro každého, odpuštění hříchů však obdrží jen ten, kdo uvěří.

3. Člověk se nedokáže zachránit jen vlastní silou, ale potřebuje znovuzrození skrze Ducha svatého

4. Aby člověk činil dobro, nezbytně potřebuje milost Boží; člověk je však schopen tuto milost odmítnout, tedy zavrhnout božího Ducha.

5. Pravá víra umožňuje věřícím s boží pomocí vítězit nad Zlým; zda lze skutečnou víru ztratit a upadnout do hříchu, není v Písmu jasně řečeno a je potřeba tuto otázku dále zkoumat.

Nizozemská reformovaná církev odmítla toto učení na synodě v Dordrechtu v letech 1618/1619, proti němu formovala tzv. pět kalvínských článků. Remonstrátské hnutí bylo z nizozemské kalvinistické církve vyloučeno, avšak od roku 1630 bylo státem tolerováno.

Arminianismus však také významně ovlivnil anglickou a posléze i americkou náboženskou scénu. Z jeho názorů hojně vycházelo jednak metodistické hnutí a poté i široký proud evangelikálních směrů, který však zůstal rozštěpen, co se týče právě názorů na predestinaci.

Zdroj: www.getsemany.cz