Homosexuálové jsou dnes jednou z vůči evangeliu vůbec nejuzavřenějších sociálních skupin. Církvi se totiž za posledních cca 20 let podařilo nastolit paradigma, na jehož základě jsou gayové vnímáni jako symbol hříchu a mravního rozkladu. Příliš mnoho se investovalo do vysvětlování, proč je homosexualita špatná, zatímco se nerozvíjela žádná pastorační či komunitní práce mezi lidmi s menšinovou sexuální orientací. Nemám na mysli misii hájící legitimitu homosexuality. Myslím dokonce i tzv. "ex-gay" misii, která má za to, že tato sexuální orientace se dá léčit.

Snažím se o stavění mostů mezi liberálnějším Logosem a konzervativnějším ex-gay hnutím (tj. hnutí bývalých homosexuálů, jež reprezentuje zejména organizace Exodus International), jehož zastánci v legitimitu praktikované homosexuality nevěří. Pravda, občas to "schytám" z obou stran. Na druhé straně, můj komentář "Gay agenda na pozadí sporu Litva vs. Evropský parlament" zveřejněný předloni v Konzervativních listech pozitivně kvitovali (v osobní korespondenci) jak Dan Drápal, tak gay aktivista Jiří Hromada, což se hned tak každému nepoštěstí.

Žel, i mezi křesťanskými gayi se vede kulturní válka: Liberálové (a s nimi i tzv. "ex-ex-gayové" neboli "ex-gay survivors") považují výzvu gayům k úplné sexuální abstinenci (či k boji za uzdravení) za projev nepochopení historických souvislostí biblických veršů, konzervativci naopak považují liberály za smilníky, se kterými by raději neměli "ani jíst" (1K 5,11).

Je znepokojivé, jak je i mezi samotnými liberálnějšími gay křesťany téma uzdravení či celibátu démonizováno. Dokonce již to, že připouštím legitimitu podobného učení, mě uvnitř Logosu stigmatizuje jako zastánce extrémního směru. Z toho logicky vyplývá, že jakkoliv je potenciál k "ekumeně" či spolupráci mezi teologickými liberály a konzervativci obecně limitován, mezi homosexuálními křesťany je v tomto smyslu míra rozdělení ještě daleko silnější.

Jak vnímám legitimitu homosexuálního vztahu? Do značné míry nevím. Mám zřetelné svědectví o Boží blízkosti ve svém životě a jeho osvobození z pout závislosti na smilstvu. V poslední době žiji sexuálně zcela zdrženlivě, a to z důvodu jakési předběžné opatrnosti. Nechtěl bych ztratit Boží blízkost a požehnání praktikováním něčeho, co je (možná) v Božích očích opravdu ohavností.

Kontroverzněji však možná bude leckým vnímána skutečnost, že vidím známky Božího působení v životech lidí z naší socioterapeutické skupiny (tedy zmiňovaného Logosu), kteří sexuálně žijí, a to v rámci stejnopohlavních vztahů. Nemohu si pomoci, ale některé z těchto lidí vnímám jako své sourozence v Kristu a není pro mě problémem setkávat se s nimi při společných modlitbách. Ostatně sám vím, co jsem všechno s Bohem probojoval a prožil, i když jsem v sexuálním vztahu žil.

Podobně například mnoho katolíků zná Boha osobně a zakoušejí jeho lásku, proměnu a postupné uvádění do duchovních pravd (byť toto tvrzení někteří apologeti kulturní války odmítnou), a přesto nerozpoznávají modloslužbu a blud mariánského kultu (alespoň jak tomu rozumíme my protestanté). A misie mezi Romy? Kolik lidí už tuto práci vzdalo, pokud požadovali příliš přísnou laťku. Ale láska "všemu věří" a hledá střípky života i tam, kde druzí lidé již zlomili hůl. Hledá onu "jedinou hřivnu", kterou je často tak obtížné nezakopat.

Je možné, že postupně jasněji rozpoznám praktikovanou homosexualitu jako hříšnou? Je možné, že do mě Bůh vloží uzdravující moc z této sexuální orientace? Je možné, že se tak stanu pro Logos neúměrně radikálním v učení? Nu, toto všechno je docela dobře možné.

Dopřejte mně a dalším gayům, aby postupně poznávali Pána a jeho svatá zaslíbení v pravém čase!

Tomáš Bílek

vyšlo v časopise Život víry 7/2012<

Zdroj: www.logoscr.cz