Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 

Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Xenie   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 5346, komentáře < 7 dní: 1, komentářů celkem: 4997, adminů: 23, uživatelů: 2436
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Povzbuzení


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

8 103 687

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 15 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Texty: IZRAEL Z HLEDISKA BIBLE A KORÁNU. ČÁST 2.
Posted on Úterý, 19. červen 2007 @ 17:03:11 CEST Vložil: Benjamin

Studie poslal BohemianAnonymus

Izrael z hlediska Bible a Koránu.
Historie, geografie, eschatologie - pokus o odpovědi na nejvíce frekventované otázky z oblasti.



Izrael z hlediska Bible a Koránu.
Část 2.

IX. B)  Pelištejci.
 
Nejznámějším a dlouhodobým protivníkem Izraele v zaslíbené zemi byli Pelištejci, podle nichž dostala země jméno.(Palestina). Byl to nesemitský kmen – tedy nebyli to předchůdci dnešních Palestinců, jak se má obecně za to. Pocházeli podle biblického podání z Kréty (Kaftór), tvořili část „mořských národů“ jak je nazývali Egypťané. Zaútočili na Egypt, byli však odraženi za faraona Ramesse III. Po konečné porážce egyptským vojskem se pokusili obsadit Kanán. Nakonec vytvořili svaz pěti měst která měla své vlastní panovníky; (1Sam. 6:17–18). Při dobývání Kenaanu se Izraelci s Pelištejci nestřetli, ale na konci Jozuova života jim patřilo pět měst při pobřeží. Byli v permanentním válečném konfliktu s Izraelem, za Davida byli podrobeni. Pelištejci trpěli podobně jako Izrael velmocenskou politikou Egypta, Asýrie i Babylóna. Byli poplatni assyrským králům Adadnirárimu III., Tiglatpilesarovi III., Sargonu II. Přes pelištejské území třikrát přešli Assyřané při tažení do Egypta 667,663, 661. Za perské říše (skončila r. 333 př. Kr.) ještě žili jako oddělená etnická skupina. Od dob makkabejských (167-142) se Pelištejci nadobro ztrácejí z dějin. Patrně splynuli se Židy, když dříve ztratili náboženství a řeč.

Když Izrael nevyhnal národy dle nařízení Hospodinova (Sd. 1, 2) Bůh rozhodl, že tyto národy na území Izraele ponechá proto, aby zkoušel jeho věrnost. A vzdor tomu, že některé národy již zanikly, tato zkouška trvá dodnes.
 
(1) (Sd. 2:3) „proto jsem také prohlásil: »Nevypudím je před vámi. Budou vám osidlem a jejich bohové vám budou léčkou.«“            

(2) (Sd. 2:21, 22) „ani já už před nimi nevyženu žádný z těch pronárodů, které ponechal Jozue, než zemřel. Jimi budu Izraele zkoušet, zda bude chodit po cestě Hospodinově právě tak bedlivě jako jejich otcové, či nebude.“   

To ale nemění nic na faktu, že tito národové bydleli nebo bydlí na území, které bylo přiděleno Hospodinem Izraeli, kterému nebylo následkem jeho nevěrnosti odňato. Tyto národy zde bydlí z hlediska SZ jako hosté. 
 
Jako první cizinci se na území severního Izraele dostali Syřané z Damašku, kterým bezbožný král Omrí (Amri) (880 – 874/73) dovolil, aby si v jeho nové metropoli tj. Samaří stavěli ulice, o čemž je zmínka v (1Kr. 20:34).

Po zániku severního království r. 720 př. Kr. se dostaly na území Izraele další národy jejichž potomci na něm pravděpodobně  bydlí dodnes. 
 
S lidem z Babylóna, Asýrie, Sýrie (2Kr. 17:24) se na území historického Izraele dostalo i arabské obyvatelstvo, což dosvědčuje druhý nápis krále Sargona II.

Druhý text nápisu krále Sargona II. (707 př.n.l.).  „Vzdálený lid Tamudi, Ibádini, Marsimani, Chajapá z Arábie, obyvatele pouště, již neznají představeného a správce, již žádnému králi své poplatky nepřinášeli, s pomocí Aššura, pána svého, jsem srazil, a jejich zbytek jsem přesídlil  a usadil ve městě Samaří (Sa-me-ri-na).“ 
                                                                          
Takto je tedy doplněna zpráva z (2Kr.:17), že v Samaří byli usazeni příslušníci arabských kmenů.
Pramen: Alfred Jepsen, Královská tažení ve starém Orientu, str. 165 – 167. Vyšehrad 1987).


X. Arabské státní útvary v blízkosti Izraele.

JV od Petry v asi 7 stol. př. Kr. vytvořili Arabové království Dedán (Iz. 21:13;  Jer. 25:23; 49:8) o kterém se zmiňuje poslední babylónský král Nabonid (pol. 6. stol. př. Kr.), který spoluvládl se synem Belšasarem, který zahynul r. 539 př. Kr. při dobytí Babylóna Kýrem. Toto království pravděpodobně zaútočilo na Judské království společně s Pelištejci za krále Jórama 853(848 – 841 př. Kr.) (2Par. 21:16).

Gešem (Gasmu) Arabský (Neh. 2:19; 6:1n), se snažil zabránit Nehemjášovi v obnově Jeruzaléma (r. 444 př. Kr.). Byl králem kmene ze severní Arábie mezi Palestinou a Mezopotámií, který se zabýval obchodem a který v Bibli vystupuje jako Kédar (Cedar). Bydleli v černých stanech (Píseň Šalamounova 1:5; Ž. 120:5).

V 2 pol. 4. stol. př. Kr. se v blízkosti Izraele začalo formovat arabské království Nabatejců, jehož jazykem byla aramejština a hlavním městem Petra, později Bosra. Předkem Nabatejců byl pravděpodobně Nebajót, syn Izmaela a švagr Edóma. (1M. 25:13). Tento stát byl  založen na obchodu zvláště s kořením a prosperoval od 2. stol. až do římského období.

Dalším útvarem je království Palmyra (Tadmór, 1Kr. 9:18) 200 km SV od Damašku, jejímž jazykem byla aramejština a který zastínil Petru a stal se vážným soupeřem Říma.

XI. Zaslíbená zem z hlediska Koránu.

Asi o 1600 let později, když vznikal islám, byla situace na Arabském poloostrově z hlediska promíchaného původu obyvatelstva obdobná jako při záboru Kanánu. Židovská přítomnost v Arábii je velmi starého data. Do jižních oblastí, zhruba na území dnešního Jemenu přicházeli Židé jako obchodníci v 1. stol. př. Kr. , ale na severu v Hidžázu byli mnohem dříve. Podle jedné arabské historické legendy se Židé usadili v Jathribu (pozdější Medíně) za krále Davida, podle jiné k tomu došlo už za Mojžíše. Babylónské nápisy objevené v r. 1956 svědčí o tom, že židovské náboženské komunity přišly do Hidžázu v 6. stol. př. Kr. V každém případě se judaismus rozšířil do do severní Arábie na počátku křesťanské éry a některé kmeny se staly naprosto židovskými. Podle arabských pramenů bylo v Medíně a jejím okolí asi 20 židovských kmenů. (Johnson, Dějiny židovského národa str. 162). Již v řeckořímské době existovaly židovské osady podél obchodní cesty ze severní do jižní Arábie. Na jihu byly velké židovské kolonie a v době perské nadvlády v 5. a 6. stol. měli Židé vedoucí politické postavení a dokonce i vládli. Některé oázy, jako např. Tajmá, Fadak, Wádí al – Qurá a Chajbar byly převážně židovské a rovněž v Jathribu tvořili Židé asi polovinu všeho obyvatelstva. Židé vedle zemědělství vynikali i v řemeslech, zlatotepectví, kovářství, výrobě zbraní a brnění; tyto obory činnosti jim dovolily zaujmout významné postavení v hospodářství a podřídit svému vlivu mnohé beduínské kmeny a usedlíky. (Hrbek, Korán str. 19,20). Dále viz 18), str. 21.

 
Zaslíbená země (nynější Izrael) je z geografického hlediska vně Arabského poloostrova – za ní je už jen moře. Velikost státu Izrael (20770 km2; jen ČR má 3,8 x větší rozlohu), je vzhledem ke státům pouze Arabského poloostrova zanedbatelná. Rozloha arabských států jen Arabského poloostrova, tj. Saúdské Arábie, Jemenu, Spojených arabských emirátů, Kataru, Ománu, Kuvajtu, Iráku, Sýrie, Jordánska, je asi 3 728 776 km2  -  t. zn. že je 179 x větší než stát Izrael. Počet obyvatel těchto států je 69 110 000, tj. 13 x více než stát Izrael. (údaje z r. 1996).

 
Korán.
(1) 5:24/21 „Lide můj ! Vstupte do svaté země, kterou vám Bůh zaslíbil, a neobracejte kroky své, abyste se neobrátili v ty, kdož ztrátu utrpí !“ (str. 603; zde mluví k izraelitům Mojžíš).

(2) 17:106/104 „ a řekli jsme dítkám Izraele : Obývejte tuto zem, a až přijde čas slíbený Hodiny poslední, v houfu vás přivedeme.“ (str. 261; zde mluví Bůh)

(3) 38:19/20 „A jeho království jsme upevnili a moudrost a obratnost v souzení jsme mu dali.“(str. 211 – zde Bůh mluví o Davidovi)

 
Je vidět ze si Korán nenárokuje zemi, jež byla Hospodinem přidělena Izraeli (1) (2), dokonce Izrael varuje před tím, že pokud obrátí své kroky zpět, utrpí ztrátu. – asi proto, že území Izraele leželo mimo území obývaná Araby a bylo na periferii jejich mocenských a obchodních zájmů, tehdy nepřátelství mezi Židy a Izmaelci neexistovalo. Korán dokonce nic nenamítá proti upevnění království Davidova (3). Jméno města Jeruzalém se v Koránu nevyskytuje.

O Jeruzalému je v Koránu nepřímo zmínka v souvislosti s tzv. qiblou, neboli směrem, který věřící muslim zaujímá při modlitbě (2:136/142; 140/145). Podle tradice se Muhammad po příchodu do Medíny modlil tváří k Jeruzalému stejně jako Židé. Tato quibla zůstala v platnosti asi jeden a půl roku do doby, kdy došlo k jeho rozchodu se Židy.

 
Muslimský náboženský rozvoj Jeruzaléma je poměrně pozdního data. Začal za Umajjovců z Damašku (661 – 750). Umajjovský chalífa postavil na Chrámové hoře Skalní dóm (688 – 691).

(4) 17:1 „Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící a jasnozřivý.“

 
V tomto verši (str. 252) je vylíčen příběh o tom, jak byl prorok přenesen z Posvátné mešity (v Mekce), do mešity nejvzdálenější. (Al-aksá). Příběh byl poprvé zveřejněn patrně kolem  r. 621. Prorok zemřel  6. 6. 632 v Medíně. Na tento příběh navázala tradice, která (ve spojení s veršem 95 téže súry) vytvořila příběh o hypotetickém výstupu Muhammada do nebe. Podle ní byl Muhammad dopraven na koni Buráqovi nejdříve do Jeruzaléma, odkud vystoupil po nebeském žebříku do nebe, kde se setkal se všemi předchozími proroky a nakonec i s Bohem. Toto ale v Koránu není. Jeruzalém byl obsazen muslimy (když perská posádka bez boje kapitulovala), pod velením druhého chalífy Omara (634 – 644) v r. 638.

 
Jeruzalém z hlediska muslimů
 
Islám byl ve vztahu k Jeruzalému zprvu dosti vlažný a výroky muslimů o něm jsou kusé a vágní. Základním odkazem na posvátné město zůstává koránská súra vyprávějící o tajemné Muhammadově noční cestě z Mekky a koni al-Buráqovi do Jeruzaléma a odtud do sedmého nebe. Jméno města přitom není vysloveno, a tak hlavní oporou zůstává jen zmínka o „nejvzdálenější mešitě“ (arab. Masdžid al – aksá, súra 17, „Noční cesta,“ verš 1, uvedený výše.
 
Někteří islámští učenci a právníci tvrdili rovněž, že záhadná „nejvzdálenější mešita“ neznačí Jeruzalém, město v době působení proroka islámu Muhammada byzantské, ani horu Moria  (tj.Chrámovou horu), nýbrž svatyni umístěnou na nebesích. Jeruzalém nepředstavoval ani mezistanici na cestě z Posvátné mešity v Mekce do nebeského království. Navíc je pro Korán posvátné to, co je „nejbližší“ (arab. adná), a nikoliv to, co je „nejvzdálenější“ (arab. aksá).

 
Mešita Al–Aksá (od Mekky nejvzdálenější) v Jeruzalémě vznikla na místě provizorní stavby vztyčené krátce poté, co se Jeruzalém vzdal muslimským obléhatelům v r. 638. Byla nazvána podle prvního verše súry 17 (text 4), takže za Muhammadova života (Prorok zemřel v r. 632), ještě neexistovala.
 
Umajjovský chalífa Abd al-Malik nechal v r. 691 zbudovat mešitu (muslimy nazývanou „Kopule skály“) na místě někdejšího jeruzalémského Šalamounova a Herodova chrámu nad skálou (horou Moria), kde kdysi Židé přinášeli zápalné oběti. Dle tradice je to skála, na níž byl Abraham z Hospodinova příkazu hotov obětovat svého syna Izáka. Nová svatyně měla nahradit dočasnou ztrátu umajjovské kontroly nad posvátnými městy Mekkou a Medínou, neboť vzdorochalífa Ibn az – Zubajr se v letech 683 – 692 zmocnil posvátných míst Mekky a Medíny a odmítal uznat autoritu umajjovských chalífů. Chalífa z Damašku doufal, že zřízením muslimské svatyně v Jeruzalémě odvede proud muslimských poutníků od posvátné Mekky v arabském Hidžázu, nad níž pozbyl dočasně kontrolu. Zároveň Umajjovci zřízením tohoto svatostánku v Jeruzalémě chtěli konkurovat velkému počtu sakrálních staveb, které nechali v centru Jeruzaléma vystavět byzantští císařové. Tak připsali Umajjovci z Damašku zpětně Jeruzalému úlohu v Prorokově životě ve snaze zvýšit náboženskou prestiž města které spadalo pod jejich vládu.
 
Původní hebr. Jméno Jeruzaléma (Jerušalaim=město míru), bylo později Araby přejmenováno. Asi od 12. stol. se jeho jméno ustálilo na El-Kuds (svaté).

 
(Zdeněk Müller, Jeruzalém mezi minulostí a budoucností, Paseka, Praha-Litomyšl, 2004; Michael T. Fisbane: Judaismus-Zjevení a tradice, Harper, San Francisco, 1993; Sadek, Šedinová, Kárný, Franková, Pavlát, Putík, Fiedler: Židé, Dějiny a kultura, Kliment+Mrázek, Praha, 1997; Franco Cardini: Evropa a islám, Nakladatelství Lidové noviny, 2004).
 
Výroky příznivé pro Jeruzalém se objevují poprvé v tzv. Hadítech (tj. tradice o výrocích a skutcích proroka Muhammada v originále hadít nabawí). Hadíty byly nejprve ústně tradovány a od 8. stol. se začaly zapisovat. Bylo jich mnoho, některé z nich byly podvrhy. Proto vzniklo zkoumání pravosti hadítů, při němž se uplatňovalo pouze formální hledisko – podle spolehlivosti řetězu tradentů (isnádu). Zkoumalo se to, zda se jednotliví tradenti mohli setkat. Podle toho se rozlišovaly tři druhy hadítů: zdravý; oslabený nebo předaný, a nespolehlivý. (Fleissig-Bahbouh : Malá encyklopedie islámu, Dar ibn Rushd Praha 1993, heslo Hadít).

 
XII. Požehnání v SZ a jeho dopad na ostatní národy světa.
 
(1) 1M. 12:3 „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (mluví Hospodin).

(2) 1M. 27:29 „…kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo bude žehnat tobě, sám bude požehnán.“ (mluví Izák k Jákobovi, pozdějšímu Izraelovi).

(3) Sd. 2:1 „…Prohlásil jsem: »Svou smlouvu s vámi navěky nezruším.«“               

(4) Řím. 11:2 „Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl.“          

(5) Ž. 89:30-37jeho potomstvu dám trvat navěky, jeho trůnu po všechny dny nebes. Opustí-li jeho synové můj zákon, nebudou-li žít podle mých řádů, budou-li má nařízení znesvěcovat, nebudou-li dbát mých přikázání, ztrestám jejich nevěrnost metlou a ranami jejich nepravosti, ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost, neznesvětím svoji smlouvu, nezměním, co splynulo mi ze rtů. Jednou jsem přísahal na svou svatost. Cožpak bych lhal Davidovi? Jeho potomstvo potrvá na věky, i jeho trůn přede mnou bude jako slunce,“

 
(6) Ž. 122:6 Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují!

(7) Ž. 129:5 „S hanbou zpět ať táhnou všichni, kteří nenávidí Sijón!“

(8) 1Sam. 14:39 „Jakože je živ Hospodin, zachránce Izraele,…“      

(9) Iz. 60:16 „...Poznáš, že já jsem Hospodin, tvůj spasitel, tvůj vykupitel, Přesilný Jákobův.“         

(10) Ž 83:2-5 „Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože nezůstávej v klidu! Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány, radí se proti těm, které skrýváš: „Pojďme,“ praví, „vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména  Izraele ani nevzpomene !“
 
Z těchto textů  je zřejmé, že ten, kdo bude zlořečit Izraeli bude proklet; naopak ten, kdo mu i bude dobrořečit bude požehnán. A toto opravdu funguje: křesťanské sbory, které žehnají Izraeli mají darováno Boží požehnání. A protože se v našich sborech Izraeli nežehná, je to možná důvodem toho, že se Boží požehnání a radost z nich vytrácí. Text (10) je zajímavý dvěma fakty: předně tím, že nepřátelé Izraele vždy usilovali o vyhlazení Izraele (nešlo jim tedy o porážku a zotročení Izraele), dále pak tím, že ve verši 3 výše zmíněného textu jsou nepřátelé Izraele ztotožněni s nepřáteli Božími! Řečeno jinak: Ten, kdo bojuje proti Izraeli, bojuje proti samému Bohu!!!
 
Západní myšlení vzdor svým kořenům v antické filosofii a tisíciletému vlivu křesťanství doposud nebylo schopno uspokojivě vyřešit židovskou otázku: totiž koexistenci Židů s národy, mezi nimiž žijí. Genocida tohoto národa v „moderním“ 20. století prováděná Němci (technicky) a Chorvaty (zvířecky), svědčí o tom, že temný středověk v evropském myšlení vzdor civilizačnímu vývoji ani zdaleka překonán nebyl.
 
První dva texty tohoto oddílu (1M. 12:3; 27:29) obsahují princip parity: jak se zachová jednotlivec k Izraeli, tak se zachová Hospodin k němu. Dokonalý bumerang.
Konec 2. části
BohemianAnonymus



 
Příbuzné odkazy
· Více o Studie
· Novinky od Benjamin


Nejčtenější článka o Studie:
Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 2.


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 2


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Associated Topics

Studie


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"IZRAEL Z HLEDISKA BIBLE A KORÁNU. ČÁST 2." | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.11 Seconds