 |
 | | | | Kdo je Online | Právě je 8 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde |
| | | |
| |
|
Texty: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1.
Posted on Pátek, 13. červenec 2007 @ 10:26:19 CEST Vložil: Mainstream |
poslal BohemianAnonymus ZÁKLADNÍ ROZDÍLY MEZI KORÁNEM A BIBLÍ
(Malý biblický průvodce Koránem)
Předmluva. V této práci bych chtěl upozornit na rozdíly mezi Koránem a Biblí, které jsou velmi diskutovaným problémovým okruhem. Židé v současné době zásadně neprovádějí komparaci svého náboženství s jakýmkoli náboženstvím jiným. K problému islámu se v minulosti celkem jednoznačně vyjádřili mnozí věhlasní křesťanští myslitelé, jako např. náš Jan Amos Komenský, či věhlasný fyzik a matematik Blaise Pascal (např. v Pensées).
Část 1.
(A) V současné době nelze nevidět u mnohých křesťanských myslitelů, totální ústup z pozic, které zastávali Komenský, či Pascal. Tento trend je zvláště patrný od 2. vatikánského koncilu, který připouští i jiné cesty spásy (Věroučná konstituce o církvi – Constituzione dogmatica lumen gentium z r. 1964, čl. 16 „Nekřesťané“). Toto je v rozporu s níže uvedeným textem:
J.14:6 „Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta i pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.““
(B) Dále je v této encyklice biblický Panovník Hospodin ztotožněn s bohem muslimů Alláhem, který bude dle Koránu 29:45/46 lidi soudit. čímž se dostává do rozporu s těmito texty Písma sv.:
(1) J.5: 22, 23 „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.“
(2) J. 5: 26, 27 „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. A dal mu konat soud, poněvadž je Syn člověka.“
Blíže: Důsledek jednoho závěru 2. vatikánského koncilu na dějiny světa.
(C) Ale vývoj šel ještě dál, bohužel neblahým směrem; římský biskup při své návštěvě Turecka tento trend oficiálně potvrdil, když prohlásil, že: „Ve svých odlišnostech stojíme tváří v tvář víře v jediného Boha.“ (článek „O tom, jak se rozplynula nedůvěra“ RV 3. 12. 2006).
(D) Vstřícnost ŘKC zejména k ostatním nekřesťanským náboženstvím a ekuména koncipovaná jako instituční sjednocení křesťanských církví pod vedením ŘKC bude mít nutně za následek rozdělení duchovní, které půjde napříč všemi sbory a církvemi. Před námi jsou dvě cesty: sjednocení církví v rovině instituční, tedy pozemské a na druhé straně sjednocení s Kristem, tedy v rovině nadřazené, duchovní. Jakou cestu si zvolíme? Budeme následovat církevní autority, nebo Krista?
Fakt, že církev jako tělo Kristovo se skládá z jednotlivých údů a nikoli ze sborů, či vyšších organizačních celků (1.Kor. 12:27; Ef. 1:22,23) je skvěle rozveden ve dvou pracích br. L. P. Křesiny. V jeho druhé práci je popsán fakt, že současně s vytvářením vyšších organizačních celků a s nimi vzniklými tituly a následnou centralizací došlo ke odchylce od základních pravd Písma sv. o níž se neví, kde skončí!
Blíže: F. L. Křesina: Církev, která je jeho tělo a místní sbor v Písmech Nové Smlouvy
Události posledních desetiletí mě opravňují k názoru, že ekuména v rovině instituční, tak jak ji prosazuje ŘKC, jde společně !!! s ústupky od těch nejzákladnějších biblických pravd (jiné cesty spásy, společný Bůh křesťanů a muslimů aj.)
Je vidět, že odstoupení od jedné biblické pravdy má nutně za následek odstoupení od pravdy druhé a dalších, jak to zcela zřetelně ukazuje vývoj ŘKC. Dle mého názoru je to přes znovunabytí světské moci a následné obnovení inkvizice cesta do pekel. Toto už tu jednou bylo; musím zde upozornit na dvě skutečnosti: předně na tu, že řádění inkvizice učinila konec světská!!! a nikoli církevní moc; potom na světskou moudrost, která konstatuje, že ten, který si patřičně nezapamatuje minulost a nepřikládá jí příslušnou závažnost, se sám odsuzuje k tomu, prožít si ji znovu.
ÚVOD.
Záměrem této práce je ukázat na základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Jde o křesťanský pohled na svatou knihu muslimů Korán. Práce vznikla proto, že v poslední době nebyla na trhu jednoduchá kniha, která ba se tomuto tématu věnovala. Proto jsem pro větší srozumitelnost a jasnost upustil od obvyklých filosofických nánosů a úvah, které problém jen komplikují a omezil se jen na dva prameny: Korán a Bibli. Mé komentáře jsou omezeny na minimum a jsou v textu striktně odděleny závorkami.
Pro jasnost a snadnou ověřitelnost textů v Koránu uvádím nejen číslo súry a její verš, ale i číslo strany, na které lze v Koránu tyto texty nalézt. Tím dávám čtenáři šanci odhalit moje event. nedostatky nebo chyby a vytvářet si postupně svůj vlastní názor a pohled na problém.
Súry v Koránu uvádím v kanonickém (nikoli tedy chronologickém) pořadí. Posouzení výběru mých argumentů (tedy textů obou níže uvedených pramenů) ponechávám výhradně na čtenáři.
Práce si nedělá nárok na úplnost, rád bych nastartoval čtenáře k další práci v této oblasti. Pouze pasivní automatické přejímání názorů autorit hlásaných v nejrůznějších médiích může mít i svá úskalí. Jedním z nich se může stát např. skutečnost, že názory autorit hlásané veřejně se nutně nemusí krýt s jejich názorem soukromým.
Koneckonců, každý je sám zodpovědný za své osobní !!! spasení – a na Božím soudu se nebudeme moci odvolávat na někoho druhého(Fp. 2:12). To ovšem neznamená, že nemáme působit k záchraně jiných! Jediným!!! Prostředníkem mezi Bohem a člověkem je jen Boží Syn, nikoli nějaká odvozená duchovní autorita (1.Tm. 2:5). Tím činí Bůh člověka svéprávného, zodpovědného za své vlastní spasení.
Prameny:
Korán – z arabského originálu Al Qur´án podle různých vydání přeložil, předmluvou a komentářem opatřil Ivan Hrbek. Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR jako reprint 1. vydání tohoto překladu (Odeon, Praha 1972). Ediční číslo 0692, ISBN 80-200-0246-4.
Bible – Písmo Svaté Starého a Nového Zákona, Ekumenický překlad, vydalo Biblické dílo ERC v ČSR v Ústředním církevním nakladatelství v Praze, r. 1979.
1) Ztotožnění Boha muslimů s Bohem Židů a křesťanů.
(A) Bůh křesťanů
Korán.
(1) 29:45/46 „Nepři se s vlastníky Písma…A rcete: Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.” (str. 364).
(2) 112:1–4 „Rci: On Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven.” (str. 160).
Bible.
(1) Ž. 2:7 „...On mi řekl : Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“
(2) Luk. 3:22 „…z nebe se ozval hlas : Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.”
(3) J.3:16 „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
((Bůh křesťanů má Syna – Bůh muslimů nikoliv – tedy nemohou být totožní)).
(B) Bůh židů
Bible.
(1) 2M. 3:6 „A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.“
(2) 2M. 20:1,2 „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“
((Pán Bůh vyvedl z Egypta potomky Jákoba, neboli Izraele (rody Josef, Rúben, Šimeón, Léví, Juda, Isachar, Zabulón, Benjamín, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, viz 2M. 1) a nikoli Izmaele – tedy ani Bůh Židů nemůže být s Bohem muslimů totožný)).
2) Popírání existence Božího Syna.
Korán.
(1) 19:36/35 „Není Boha důstojno, aby si bral syna nějakého.” (str. 206).
Poznámky str. 677 Verše 35-41 : jsou dodatkem z doby, kdy Muhammad již bojoval proti křesťanskému dogmatu o Ježíši jako Synu Božím. Bůh je zde nazýván Alláh, zatímco v ostatních částech súry je zván ar – Rahmán – Milosrdný.
(2) 72:3 „A věru On – povznesena nechť je důstojnost Pána našeho – si nevzal družku ani syna žádného.”(str. 227).
(3) 23:93/91 „Bůh si nevzal žádné dítě a není vedle Něho božstva jiného,…” (str. 237).
(4) 27:111 „Rci: „Chvála Bohu, jenž nevzal si pro sebe dítě žádné, jenž nemá společníka ve vládě a nepotřebuje před ponížením ochránce!” (str. 262).
(5) 4:169/171 „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženstvím svém a mluvte o Bohu jedině pravdu ! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly jeho a neříkejte : Trojice! Přestaňte, a bude to pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.” (str. 541).
Poznámky str. 757 verše obsahují kritiku křesťanského učení a jsou velmi významné pro pochopení muslimského postoje vůči křesťanství. – Trojice, doslova tři; podle Koránu ovšem tvoří trojici Bůh, Ježíš a Marie; srv. 5:116. (str. 615 + poznámky na str. 780 ).
(6) 19:36/35 „Není Boha důstojno, aby si vzal syna nějakého.“ (str. 206)
(7) 19:93/92 „A nehodí se přece, aby si Milosrdný děti bral,...“ (str. 209)
(8) 43:81 „Kdyby měl Milosrdný syna, já uctíval bych jej jako první.“ (str. 226)
(9) 72:3 „ A věru On – povznesena je důstojnost Pána našeho – si nevzal družku ani syna žádného.“ (str. 227)
(10) 23:93/91 „Bůh nevzal si žádné dítě a není vedle Něho božstva jiného, “ (str. 237)
(11) 17:23/22 „A nepřidávej k Bohu božstva jiného, abys nezůstal zahanben a opuštěn.“ (str. 254).
(12) 17:41/39 „...A nedávej vedle Boha božstvo jiné, bys nebyl do pekla uvržen, potupen a zatracen!“ (str. 256)
(13) 16:53/51 „Neberte si božstva dvě, vždyť jen Božstvo jediné je – Já, a Mne se obávejte!“ (str. 295)
(14) 39:88 „Nevzývej spolu s Bohem žádné božstvo jiné, vždyť není božstva kromě Něho!“ (str. 352).
Bible. (1) Ž. 2:7 „On mi řekl „ Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“
(2) L. 3:22 „..a z nebe se ozval hlas : „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
(3) J. 3:16 „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
(4) J. 10:29, 30 „Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.”
(5) J. 14:9 „…Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: ukaž nám Otce? “
(6) J. 10:36 „jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?”
(7) Luk. 22:70, 71 „Tu řekli všichni : „Jsi tedy Syn Boží?“ On jim odpověděl: „Vy sami říkáte, že já jsem.“ Oni řekli: „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to slyšeli z jeho úst.”
(8) J. 5:23 „…Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.”
((Muslimové odmítají Pána Ježíše Krista jako Božího Syna, přestože se za něj veřejně prohlásil. Vzdor tomu Ho akceptují jako proroka jménem Ísá a přirovnávají Ho k novému Adamovi (3:52/59 str. 501; str. 98))).
3) Prorok Muhammad větší než Pán Ježíš Kristus.
Korán. (1) 61:6 „A vzpomeň si, jak pravil Ježíš, syn Mariin : „Dítka Izraele, já jsem vskutku poslem Božím k vám, potvrzujícím pravdivost toho, co bylo přede mnou sesláno z Tóry, a oznamujícím vám radostnou zvěst o poslu, jenž přijde po mně a jehož jméno Ahmad bude.” (str. 516).
Poznámky str. 750 „zvěst o poslu, jenž přijde po mně a jehož jméno Ahmad bude”: je zřetelně ohlasem Ježíšových slov, obsažených u Jana 14:16 a 16:7; na obou místech je použito řeckého slova paraklétos, přímluvce, těšitel. V evropské vědě se ustálil názor, že zde došlo při překladu biblického textu do arabštiny k záměně za slovo periklýtos, slavený, chválený, oslavovaný, arabsky Muhammad, nebo Ahmad; obě slova jsou odvozena od kořene h – m – d, značícího slavení, chválení. Možný je též překlad : „jehož jméno je (bude) slaveno, chváleno”. Jak text Janova evangelia, tak i muslimská interpretace koránského verše mají značný význam pro islámskou teologii, neboť je z nich odvozen názor, že příchod Muhammada ( = Ahmada) jako proroka byl oznámen Ježíšem. Ubajj má velmi zajímavou variantu: „jsem vskutku poslem Božím k vám a oznamuji vám zvěst radostnou o prorokovi, jehož obec bude obcí poslední a jejž Bůh učiní pečetí proroků a poslů.“ ((dle 33: 40 na str. 551 + poznámek na str.761 je Muhammad „pečetí proroků“ tj. prorokem, po němž již další nepřijde. – viz kap. 13 a 17)).
(2) 7:156/157 „a těm, kdož následují posla, proroka neučeného, jehož naleznou oznámeného jim v Tóře a v Evangeliu a který jim přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné......(str. 411)
Poznámky na str. 723 : verše 7:156/157 jsou rovněž medínského původu, nebo v Medíně přepracovány. Srv. termín „prorok neučený“ a jiné, které jsou typicky medínské.......Poprvé je zde narážka na to, že Muhammad je předpověděn ve Starém i Novém Zákoně. Muslimská exegeze se snažila najít příslušná biblická místa a uvádí jich skoro 20.
Bible. (1) J. 14:26 „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.”
(2) J. 16:7 „Říkám vám však pravdu; Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu–li, pošlu ho k vám.”
((Z Písma sv. je zřejmé, že po odchodu Spasitelově již nepřijde další prorok, ale neviditelně dokonce Bůh v osobě Ducha svatého)).
4) Popření smrti Božího Syna na kříži.
Korán.
(1) 4:156/157 „a za slova jejich: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!” Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě. (str. 540).
Poznámky str. 756,757: verš 156/157 je velmi důležitý pro koránskou a muslimskou christologii, neboť obsahuje názor, že Židé nezabili Ježíše a že tento nebyl ukřižován, nýbrž přímo vzat do nebe Bohem, aniž zemřel. Toto učení není však původně islámské, neboť některé staré křesťanské gnostické sekty (např. dokéti) hlásaly, že místo Ježíše byl usmrcen Šimon z Kyrény. Slova „ale jen se jim tak zdálo” jsou vágní a mohou být interpretována i jako "byl jim napodoben pro ně"; atd.… O interpretaci těchto slov existuje rozsáhlá literatura (evropská i muslimská), ale k jednotnému názoru se nedospělo.
(2) 4:157/159 "A věru není mezi vlastníky Písma, kdo by v něj neuvěřil předtím, než zemře - a v den zmrtvýchvstání bude pak proti nim svědkem." (str. 540).
Pozn. k 4:157/159, str. 757: podobná nejistota vládne i ve výkladu slov "není nikdo...kdo by v něj neuvěřil předtím, než zemře," kde není jasné, zda je míněno úmrtí Ježíše, nebo každého vlastníka Písma...Muhammad pokládal zakladatele křesťanství za stále ještě živého, jak plyne z 5: 19/17.(str. 603).
Poznámky k 5: 19/17, str. 778: z textu se zdá vyplývat, že Ježíš a Marie nezemřeli, ale jsou nadále živi v nebi. Srv. k tomu výklad 4: 157/159.
Konec první části
BohemianAnonymus
|
|
| |
| |
| | | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 4.57
Hlasů: 7
|
| | | |
|
|
Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: oko v Sobota, 21. červenec 2007 @ 22:32:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | sjednocení křesťanských církví pod vedením ŘKC bude mít nutně za následek rozdělení duchovní
Domnívám se, že se jedná z Vaší strany jen o nepochopení ekumenismu.
Bůh je jen jeden, ten který stvořil nebe i Zemi. V tom úhlu pohledu se papež vyjádřil správně o společném Bohu.
Jinou věcí je to, že obraz Boha očima křesťana je jiný, diametrálně odlišný od pohledu muslima.
Také vztah k Bohu v křesťanském duchu je úplně odlišný (v lásce), než vztah muslimů k Bohu (konat přikázané a odmítat zakázané - to stačí ke spáse) Muslimům jejich víra brání dosáhnout duchovní dospělosti ve vztahu k Bohu, přestože mnozí z nich vzorně dodržují modlitby, a vlastněi všech pět pilířů islámu .
|
Re: Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Úterý, 24. červenec 2007 @ 01:18:19 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Podstatou ekumény je dle mého poznání sjednocení duchovní, tj. sjednocení s Kristem, a nikoli sjednocení v rovině instituční, pozemské. Podrobně viz Ekuména – nekonvenční pohled. Jednotná církev tu již byla a nebyla to rozhodně doba idylická; jednota nezabránila pronikání bludů i magie do církve.
Boha nelze nazírat z jednoho omezeného pohledu, neboť pak nutně dojdeme k nesprávným závěrům. Rozhodující je pohled biblický, který se pokusím přiblížit.
Mám za to, že Bůh Bible a Koránu je neslučitelný. Tvrzení bylo explicitně dokázáno v kap. 1, 2 práce „Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí.“ Vzdor tomu se pokusím problém ve zkratce a ve stručnosti koncipovat jinak:
Bůh je v obou svatých knihách definován takto:
Bible.
1) Hospodin je Bůh Izraele, kterého vyvedl z Egypta.
2) Boží Syn je zakotven v písmech SZ i NZ.
3) Trojice – tajemná koexistence tří Božích osob, Otce, Syna a Ducha sv. v dokonalé jednotě.
Korán.
1) Alláh je Bůh Arabů.
2) Alláh nemá Syna.
3) Trojice je uznávána jen jako nesourodá trojice, tvořené Bohem, člověkem Ježíšem (který není uznáván jako Boží Syn), a Marií, Ježíšovou matkou.
Pakliže přes tyto rozdíly římský biskup při návštěvě Turecka prohlásil, že muslimové a křesťané věří ve stejného Boha, nastávají tyto dvě možnosti:
A) klame muslimy – předstírá, že přijal muslimský model Boha a přitom se nezřekl Božího Syna, kterého muslimové neuznávají.
NEBO:
B) klame katolíky – předstírá, že se nezřekl Božího Syna a přitom přijal muslimský model Boha, který Božího Syna neuznává.
KDE JE PRAVDA? KOLEM BOŽÍHO SYNA A JEHO OBĚTI NA KŘÍŽI SE VŠE TOČÍ – TEDY BOŽÍ SYN JE V CENTRU NOVOZÁKONNÍ ZVĚSTI. BEZ BOŽÍHO SYNA CELÝ NOVÝ ZÁKON I CELÉ KŘESŤANSTVÍ PADÁ.
Zatím jsem u katolíků nezaznamenal jediný pokus, kterým by požádali římského biskupa o vysvětlení – tedy katoličtí věřící dosud nevědí na čem jsou, nebo se spoléhají na vyjádření kléru a na biblické pravdě jim vůbec nezáleží?
Další argumenty:
C) je-li Bůh židů, křesťanů na straně jedné a muslimů na straně druhé totožný, proč existuje nesmiřitelný konflikt mezi oběma stranami?
D) je-li Bůh Židů, křesťanů na straně jedné a muslimů na straně druhé totožný, proč křesťané i židé nemohou navštívit Mekku?
BohemianAnonymus
|
]
Re: Re: Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mata v Úterý, 24. červenec 2007 @ 10:54:21 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | no, argument C) je naprosto zcestny
(pr.: byl-li buh katolicke cirkve i husitu - a dle tveho pojeti vychazejiciho pouze z knihy, byl - pak proc existoval nesmiritelny konfikt v podobe husitstkych valek?)
tim netvrdim opak, jen se snazim ukazat, ze to nemuze byt podpurny argument maximalne tak dusledek ... aneb implikace neni ekvivalenci :)
ad D) muze / nemuze ... to zalezi na pojeti jak, ktereho muslimskeho proudu; v islamu existuje vice ruznych proudu nez v krestanstvi. do mekky nesmi vstoupit ani se v jejim okoli dele jak 3 dny zdrzovat neverici (pod trestem smrti). zidy a krestany (stejne jako muslimy) koran klasifikuje jako lide knihy a jsou povazovani za verici.
jina otazka je, co se by se ti stalo, pokud by se ti tam podarilo vlizt :)
jako ze se ti to nejspis nepovede, vzhledem k tomu ze jsem se tam chtel jet podivat, tak jsem se trosku informoval. protoze pout do mekky chce vykonat kde kdo, tak jsou na to poradniky, cekaci doby jsou tusim cca 12 let. |
]
Re: Re: Re: Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Středa, 25. červenec 2007 @ 23:49:49 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | K mému argumentu C):
Příčinou různých bojů a konfliktů v té nejobecnější rovině jsou rozdíly v posuzování jednoho nebo více problémů, dvěma nebo více stranami, jichž se tyto problémy dotýkají. Z toho plyne, že konflikt se nemusí nutně odehrávat v rovině rozdílů mezi jednotlivými náboženstvími; konflikty se mohou odehrávat i uvnitř (rámci) jednoho náboženství následkem rozdílů mezi církevním a biblickým učením – což byl právě problém husitů. Církev byla tehdy zatížena bludy v takové míře, že přestala být hlasatelem evangelia. Hlásala jiné evangelium a tedy se nacházela pod Božím prokletím – viz Gal. 1:8. Nestoudně realizovaná simonie a náboženská vražda Mistra Jana Husa vyprovokovala tehdy husitskou náboženskou revoluci. A vzdor faktu, že se husité nacházeli biblickému učení nesrovnatelně blíže, byla proti Čechům zorganizováno několik křížových výprav – jakožto proti kacířskému národu.
I. Misie.
Na tomto místě musím konstatovat, že náš Spasitel nás vůbec nenechal na pochybách, jak má misie vypadat (Mar. 16:15; Mt. 10:9; Mar. 13:10). Pokud někdo evangelium nepřijme, má se postupovat dle Mat. 10:14.
Násilně prováděné misie mají základ ve zvráceně chápaném biblickém textu Mt. 14:22; Mar. 6:45.
(Moje polemika se středověkým heslem Compelle intrare ! – Přinuť je ať vejdou).
Texty Písma sv. kde se hovoří o přinucení (týkající se působení našeho Spasitele).
1,2) Mt. 14:22 (Mar. 6:45) „Hned nato přiměl Ježíš své učedníky, aby vstoupili na loď a jelo před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.“
3) Lk. 14:23 „Pán řekl služebníku:“Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“
4) Lk. 24:29 „Oni však ho začali přemlouvat (kral. „přinutili ho): „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.“
Při vyhodnocení těchto textů vycházím z těchto premis :
A) Texty 1, 2, 4 popisují reálnou situaci.
B) Text 3 popisuje podobenství.
C) Večeře představuje Boží království, tj. věčné společenství s Kristem
D) Není v lidských možnostech vejít, ani kohokoli přinutit k vejití do Božího království, které nelze ztotožnit s lidskou církevní strukturou. Do tohoto království je možné se dostat pouze z Boží milosti skrze Toho, který je Cestou i Pravdou i Životem a současně i Dveřmi vedoucími k Otci. (J 14:6; J 10:9). „Přinucení“ je tedy laskavým důrazným pozváním. E) Ti, kteří pozvání odmítli jsou obrazem věřících Židů, kteří pozvání Spasitelovo nepřijali. (Lk. 14:18-20). F) Chudí, chromí,zmrzačení, slepí, chromí (Lk. 14:21, 22) jsou obrazem těch Židů, kteří náboženské poznání neměli, ale vzdor tomu Spasitelovo pozvání přijali, jako např. celníci Matouš a Zacheus. G) Ti na cestách a u ohrad (kral. mezi ploty) jsou obrazem pohanů, ke kterým se dostalo pozvání Spasitelovo později, a kteří ho přijali. (Lk. 14:23). H) Pokud je v NZ zmíněno přinucení, jedná se o přinucení laskavé – rozhodně to není přinucení pod hrozbou násilí. Toto „přinucení“ má charakter pokynu, nebo pozvání. V textech 1 a 2 náš Spasitel dává svým učedníkům konkrétní pokyn (aby vstoupili na loď), protože učedníci buď tento záměr neměli, nebo při jeho realizaci otáleli. V textu 4 učedníci na cestě do Emaus pozvali pocestného (v němž ještě nepoznali zmrtvýchvstalého Spasitele), aby s nimi zůstal, neboť se již připozdívalo. Vzdor tomu, že kralický text hovoří o „přinucení,“ je z kontextu jasné, že šlo o laskavé pozvání, či dokonce o prosbu.
I) V kontrastu s laskavými pokyny nebo doporučeními je v Písmu sv. zmínka o skutečném přinucení, které prosazovala světská moc. Mt. 27:32 „Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž.“ Tedy tohoto člověka se světská moc neptala, zda chce či nechce nést Spasitelův kříž. Prostě neměl na vybranou. Vládnoucí moc zde tvrdě uplatnila své právo na pomoc civilního obyvatelstva armádě. J) Náš Spasitel nikoho nenutil, aby Mu uvěřil, nikomu se nevnucoval. Když jeho svědectví v Nazaretu nepřijali, klidně odešel, i když Mu usilovali o život. (Lk. 4:16-30). Vše bylo na bázi dobrovolnosti. On nikoho nepronásledoval, nikoho nehonil na kázání. Naopak: kdo chtěl přijít, toho neodmítl (J. 6:37). Na počátku tedy musela být svobodná vůle a rozhodnutí věřícího. V Písmu sv. máme zářný příklad toho, že náš Spasitel odstranil následky útoku mečem, který provedl Petr při obraně Spasitele. ( J. 18:10). Z toho je vidět, že náš Spasitel rozhodně neměl zalíbení ve smrti a v lidském utrpení, přišel zachraňovat ( Lk. 9:56). – což ostatně dokázal celým svým pozemským působením. Tedy náš Spasitel byl v dokonalé kontrapozici se středověkými inkvizitory.
Je velice zvláštní Spasitelovo slovo v Mt. 11:12, totiž že od časů Jana Křtitele království nebeskému je činěno násilí a násilníci je chtějí uchvátit, tedy ovládnout. II. Problém trestu.
Pomsta a odplata je vyhrazena Bohu ( 5M. 32:35; Ř. 12:19; Žd. 10:30), resp. Božímu Synu, na kterému Panovník Hospodin předal právo soudu. ( J5:22). Pokud jde o fyzickou likvidaci čarodějnic, tento příkaz byl předán Panovníkem Hospodinem starému Izraeli ( 2M. 22:17 (18)). V NZ se boj proti tomuto zlu realizuje naprosto odlišnými prostředky. Jk. 4:7 „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Žasnu nad tím, jak je tento text skvěle napsán. Jen v tomto pořadí, tedy nejdříve v podřízení se Bohu lze úspěšně vést Boj se Satanem, který je nadlidskou inteligencí. Bez podřízenosti Bohu je každý boj se Satanem předem odsouzen k porážce. Když se apoštol Pavel setkal s mágem Elymasem (Sk. 13:8-11) který aktivně narušoval jeho misii, nezbavil ho života, ale z moci Boží jen dočasně zbavil zraku – zřejmě proto, aby mu byla ještě dána příležitost k nápravě. Kdyby se ale tento mág dostal do rukou dominikánovi Tomási de Torquemadovi kterého jmenoval sám papež Inocenc VIII., pak by dopadl nesrovnatelně hůře. Ale: dopadl by apoštol Pavel lépe??? http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=5669 Ten, kdo trestá ve věci víry, zasahuje tím nutně do Hospodinovy, resp. Kristovy pravomoci, což zajisté nezůstane bez Božího trestu. Tedy ten, kdo zbavil jen jediného člověka života z náboženských důvodů, nemůže být Kristovým následovníkem. Vzniká tedy otázka: jestliže inkvizitoři zbavili z náboženských života statisíce, ne-li miliony lidí, křesťanů i židů, mohli být vůbec Kristovými následovníky? Tvrdím na tomto místě otevřeně, že inkvizitoři kteří zbavovali lidi života, byli Satanovými služebníky. Činila vůbec ŘKC za tyto zločiny pokání? Zřekla se těchto metod? Zrušila snad inkvizici? Nikoliv, ale její název se jen změnil po reorganizaci v r. 1908 na „Posvátnou kongregaci svatého oficia“ a v r. 1965 na „Kongregaci pro nauku víry“, jehož představitelem byl i dnešní římský biskup Joseph Ratzinger. BohemianAnonymus |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Čtvrtek, 26. červenec 2007 @ 11:12:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Protože hnutí husitské bylo katolickým světem považováno za kacířské, rád bych nabídl k úvaze toto doplnění:
Vznik kacířství a biblický pohled na něj
Hnutí katarské a valdenské.
Katarské hnutí proniklo na Západ z balkánského poloostrova, kde se ujaly vlivy orientálního manicheismu. Bylo to náboženství perského původu založené na učení o nesmiřitelném protikladu dvou mocností, dvou božstev: světla a tmy, dobra a zla. Člověk je svým tělem poután k hmotě a zlu – jako v gnózi, souvisí i v manichejství hmota se zlem – svou duší však náleží k světlu a dobru. Mnoho fantazií obepínalo tento systém, na jehož základě vyrostla silná náboženská společnost a soutěžila s církví od 3. století; i Augustin byl na čas manichejcem, než se stal křesťanem. Toto hnutí se na Balkáně udrželo a rozvíjelo pod názvem bogomilství, které se rozšířilo obchodním stykem a jinými cestami za křížových výprav zejména do Francie. Zde měli obvykle jméno katharů – „čistých” – nebo Albigenských, podle svého střediska v Albi v jižní Francii. Měli svoje kněžstvo, propagandu, konali i koncily a vážně ohrozili římskou církev v těchto končinách. (1).
Podle jejich jména (kathar) vzniklo jméno kacíř, jímž byli později označováni všichni ti, kdo se uchýlili od učení a řádů katolické církve. Nakonec byli nelidským způsobem vyhlazeni křížovými výpravami proti nim zorganizovanými v letech 1209 – 1229. (2) (3).
Naproti tomu u reformovaných byl tento druh boje proti kacířům naprostou výjimkou : pro objektivnost a správnost nutno uvést též případ slavného španělského lékaře Miguela Serveta, objevitele malého oběhu krevního, jenž pronásledován inkvizicí, přišel do Ženevy, kde napsal několik bohosloveckých spisů, v nichž popíral učení o Trojici a vykládal náboženství způsobem nebiblickým. Calvin (1509-1564) dosáhl toho, že byl Servet jako ruhač odsouzen k smrti, proti vůli Calvinově byl však upálen. (4) (5).
Prameny :
(1) M. Bič, J. L. Hromádka, R. Říčan, J. B. Souček, KEFB Praha 1951, Základy učení křesťanského, str. 200.
(2) Štěpán Šoltész, Dějiny křesťanské církve, Synodní rada ČCE, Praha 1948, str. 51.
(3) Vladimír Čapek, Historie Bible, Kalich Praha 1952, str. 57.
(4) Štěpán Šoltész, Dějiny křesťanské církve, str. 76 – 77.
(5) M. Bič, J. L. Hromádka, Rudolf Říčan, J. B. Souček., Základy učení křesťanského, str. 218.
Řecké haireisis, z něhož naše slovo heretik vzniklo, původně znamená „volba”, pak zvolení si něčeho za předmět studia, později uzavřenou společnost, školu, nebo sektu těch, kteří hájí určitý způsob života, nebo učení. Toto označení je v Písmu sv. užito ve dvou významech.
1) Označení těch, kdo v církvi vyvolávají roztržky , strany, a rozkoly.
Gal. 5:19-20 „Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly.” 1. Kor. 1:10 „Prosím vás bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení a přesvědčení.” 2) Označení těch, kdo vědomě trvají na odchylném učení, než je křesťanské a přímo útočí na to, co je obecně přijímáno jako učení církve.
2 Pt. 2:1 „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu.” Tit. 3:10,11 „Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud.” Církev nemůže pronásledovat a zbavovat života nevěřící, neboť náš Mistr Pán Ježíš Kristus ani Jeho apoštolé k tomu nevybízeli. Pokud jde o případ extrémní nemravnosti, Písmo sv. řeší tuto záležitost takto: 1 Kor. 5:5 „vydejte tohoto člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně.” V Novém zákoně s výkladovými poznámkami je na str. 287 uvedeno toto: „ vydejte toho člověka satanu”; ( odkaz na 1.Tim. 1:20). Vyloučením z církevního společenství bude zbaven ochrany před satanem. „ke zkáze těla” - k potření nižší stránky v člověku. Podle tehdejších představ byl Satan původcem nemocí a utrpení. „ aby duch byl zachráněn”: Tresty mají být lékem pro duši, aby se hříšník vzpamatoval. „v den Páně“, var: v den našeho Pána Ježíše Krista; aby obstál na Božím soudu, srv. 1Pt. 4:6. V Novém Zákoně, vydaném Slovenským Ústavem sv. Cyrila a Metoda v Římě r. 1981 je na str. 621 tento výklad : „Pavel vyslovuje církevní klatbu – exkomunikaci nad hříšníkem, který dal celému okolí pohoršující příklad, v naději, že se obrátí a zachrání si duši. Církev nesmí nahrazovat světskou moc, ale má ji respektovat. Řím. 13:1-3 „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře a dostane se ti od ní pochvaly.” V Novém Zákoně s výkladovými poznámkami (ČBS 1991) je v poznámkách na str. 275 uvedeno zkráceně toto: Stát je určitou hranicí proti zvůli, a to se s Boží vůlí shoduje. Neřeší se tu otázka zneužití moci (odkaz na Zj. 13). V paralelním oddílu 1Pt 2:13-17 se v této souvislosti mluví o lidské instituci. Verš 3: v pozadí tohoto ideálního obrazu je snaha ukázat, že křesťané neusilují o vnější vládu. (odkaz na Mat. 5:39n, 1 Pt 2 : 13n, 3:13). Jediným prostředníkem mezi Bohem je Pán Ježíš Kristus. ( 1Tim. 2:5). Systémovou chybu vidím v tom, že církev cestu k Bohu zkomplikovala tím, že mezi člověka a Boha vložila osobu kněze – který tak vlastně zaujal Spasitelovo, tj. Boží místo. Jde v podstatě o skrytou náhražku Spasitele; ale i kdyby byl kněz sebe více svatý, Spasitelových kvalit ani zdaleka nemůže dosáhnout. A protože platí duchovní zákon, že ustoupení od jedné biblické pravdy má nutně za následek ustoupení od pravdy druhé a dalších, není divu že odchylka od biblického učení časem tak vzrostla, že lidé nesnesou čisté Slovo Boží a jeho hlasatelé musí být umlčeni jako Mistr Jan Hus. 2Tim. 4:3, 4 „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“
BohemianAnonymus |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: oko v Sobota, 28. červenec 2007 @ 10:00:12 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) |
"jestliže inkvizitoři zbavili z náboženských života statisíce, ne-li miliony lidí, křesťanů i židů..."
Oběti inkvizice se počítají na stovky (něco přes třista)
Za historické selhání inkvizice se papež Jan Pavel II. veřejně omluvil.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Středa, 01. srpen 2007 @ 23:58:43 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | K problému inkvizice:
„Za historické selhání inkvizice se papež Jan Pavel II. veřejně omluvil.“ Tento výrok je za hranicemi mého chápání. Omluvil se – komu? Obětem, které následkem církevního teroru přišly o život - několik století po jejich násilné smrti? Nebo jejich potomkům, kteří dnes již nemají ponětí o svých předcích? Nonsens!!!
Počet obětí církevního teroru byl rozhodně větší, než uvádíte. Vámi uvedený počet několika (tří) stovek obětí je zcela vyloučen, neboť inkvizice působila v celé Evropě od 12. prakticky do začátku 19. stol. Inkvizicí byli masakrováni i např. zednáři, zejména v Portugalsku a Španělsku za králů Filipa V. a Ferdinanda II. Navíc církevní teror existoval i mimo hranice inkvizice, např. masakr hugenotů v tzv. Bartolomějské noci 24. 8. 1572. Blíže o inkvizici viz přednášky doc. Cekoty na těchto adresách:
dále:
Grigulevič, I: Dějiny inkvizice. Svoboda, Praha, 1982
Omluva ŘKC naprosto nestačí. Je třeba:
1) odsoudit tento teror jako nebiblický
2) zříci se naprosto jednoznačně násilných metod i do budoucna.
A pokud tedy nebyla přerušena kontinuita mezi církví středověkou, která se násilných činů dopouštěla a církví současnou (ŘKC), pak je namístě i pokání. A to je něco naprosto jiného, než pouhá omluva!!!
Jestliže inkvizice jako církevní instituce (i když pod jiným názvem) přetrvává do současnosti, je nutno počítat s tím, že se církevní teror může opakovat. A že inkviziční násilnické myšlení přetrvávalo do „moderního“ 20 stol. svědčí i události, které se odehrály v „Chorvatsku Božím a Mariině“ v letech 1941 – 1945, o kterých tehdejší papež Pavel VI. věděl. Brutalita těchto činů na nichž se podíleli i katoličtí kněží a jejichž obětmi byli Židé, Srbové a Romové je všeobecně známa. Blíže viz: Mark Aarons, John Loftus: Ratlines. Bohemia, 1994. Dále např. http://www.messin.estranky.cz/clanky/balkan/jugoslavie06
BohemianAnonymus
|
]
Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: oko v Neděle, 29. červenec 2007 @ 10:58:06 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) |
Je Bůh islámu totožný
s Bohem v křesťanství?
Na toto téma
je mnoho pohledů. Pokusím se některé porovnat. Přijímáme – li existenci Boha,
stvořitele celého vesmíru i člověka, pak všechna monoteistická náboženství by
měla mít na mysli Boha stejného.
Učení islámu
toto potvrzuje.
Korán.
29:45/46 „Nepři se
s vlastníky Písma…A rcete: Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i
v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle
Jeho jsme odevzdáni.”
Papež při své návštěvě Turecka tento trend oficiálně potvrdil,
když prohlásil, že: „Ve
svých odlišnostech stojíme tváří v tvář víře v jediného Boha.“
Někteří nekatoličtí
křesťané se nad tím pohoršují,
((Bůh křesťanů má Syna – Bůh muslimů nikoliv – tedy nemohou být
totožní)).
Zde narážíme na tajemství
Božské trojice, existenci jednoho Boha, projevující se ve třech osobách (Otec,
Syn a Duch svatý), což je mimo dimenze lidského chápání. Z toho vycházejí různá nedorozumění a to
jak ze strany některých křesťanů, tak muslimů. Pokud přijmeme předpoklad, že
muslimům zůstal obraz trojjediného Boha skryt, některé rozpory by zmizely.
V muslimské
tradici je vžitý názor, že křesťané hlásají, že Bůh je jeden ze tří. Samozřejmě
to není pravda, tyto názory přicházejí pravidelně jen z muslimské strany, křesťanství
nic takového neučí. Toto nepochopení se táhne věky, už od doby Mohameda, a ani
dnešní muslimové se to pochopit nesnaží. Je to tak pohodlnější.
Často také narážím
na tvrzení muslimů, že křesťané věří ve tři bohy. Není to pravda, křesťané věří
v JEDNOHO BOHA. Tvrdí ale, že není lidským rozumem uchopitelný. Je možno
to rozvést dále:
a)
Bůh není na nikom
závislý
b)
Bůh je zdrojem
lásky, je to Láska sama.
Láska se sdílí mezi
osobami, jinak je to sebeláska. Jedna osoba nemůže sdílet lásku, ani Bůh. Pokud
by se láska sdílela mezi lidmi a Bohem, neplatil by bod a). Takže „unitáři“ (židé i muslimové) mají teologický problém -
existenci Boha v jedné osobě.
Verše
Koránu 5:116.
obsahují kritiku křesťanského učení a jsou velmi významné pro pochopení
muslimského postoje vůči křesťanství. – Trojice, doslova tři; podle Koránu
ovšem tvoří trojici Bůh, Ježíš a Marie, což není křesťanské učení. Odráží to však Mohamedovu velmi povrchní
znalost křesťanství. Za celých 14 století si muslimové a křesťané k sobě
nenašli cestu, aby si tento rozpor vysvětlili.
Křesťanům je tu v Koránu vytýkáno něco, co není jejich učením! |
Re: Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: mata v Pondělí, 06. srpen 2007 @ 20:41:50 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | jj diky moc :) |
]
Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Pondělí, 29. únor 2016 @ 17:20:07 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Oprava:
V části 2) Popírání existence Božího Syna
má být:
4) 17:111 . . . . (vše ostatní beze změn)
Všem se omlouvá se BA |
Re: Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Pondělí, 29. únor 2016 @ 17:22:08 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Oprava:
V části 2) Popírání existence Božího Syna
má být:
(4) 17:111 . . . . (vše ostatní beze změn)
Všem se omlouvá se BA |
|
| |
|
|
