Charismatické učení i nadále trvá v několika bodech na absurdnostech. Někdy více, někdy méně. Je to ke škodě jak jemu, tak celé Církvi v zemi. O těch lidech co semlelo a semele ani nemluvě.

Když charismatické hnutí bylo v naší zemi ještě v plenkách a zažívalo velký odpor pocházející od tradičně vyznávajících křesťanů, tak jsem slyšel docela pěkný výklad pohledu na celou situaci. Ten výklad pocházel právě z charismatické části křesťanského spektra a představoval křesťanskou scénu jako prostřený stůl. Na ten stůl každá skupina dá svůj výklad Bible, svůj pohled, a své názory. Každý si pak může z toho stolu vzít podle chuti to co se mu líbí. Je smutné, že charismatici (až na malé výjimky) si z toho stolu vzali zase jen to, co tam sami položili. Ostatní ani neochutnali.

A podobně je tomu dnes s předkládáním charismatických pravd. Charismatické učení netoleruje jiné výklady Bible a proto naslouchajícímu jedinci seriózně nepředloží celou šíři názorů, ale jen ten svůj pohled. Nedovolí mu ochutnat něco jiného. Účastník tak nemá svobodnou volbu rozhodnout se jakému výkladu bude dávat přednost. Místo toho je manipulován a ovládán k tomu aby vyznával jen ten charismatický výklad.

Nyní si ukažme v hlavních bodech v čem je podle mého názoru charismatické učení a praxe ujeté:

Jakákoli společnost, jakýkoli stát, skupina lidí, kde je potlačeno právo kritiky a opozice dříve, nebo později skončí v totalitním systému. V charismatickém učení je opozice nenápadně popřena s odvoláním se na teokratické principy, kdy vedoucí je více, lépe a kvalitněji veden samotným Bohem, než ti ostatní. V praxi pak například proroctví autority rozsuzuje většinou opět sama autorita. Celé to vede k jakémusi zbožštění jedince. Z toho je jen krůček ke kultu osobnosti.

Pamatuji se, jak jsem jednou byl s panem Františkem na jakémsi semináři v Praze a kolem nás prošel nějaký člověk. Pan František se ke mně naklonil a pošeptal mi zbožně s úctou do ucha: „vidíš támhle toho člověka .... to je prorok“.

Starší ve sborech nejsou pak často voleni, ale podle názoru vedoucího kooptováni.

Pochopitelně vedoucí si k sobě nepřibere své odpůrce, ale loajální členy. Dochází k tomu, že podřízení jedinci se snaží být jako jejich autorita, chtějí být také takovými velkými Božími muži, svým způsobem autoritě poklonkují a to zase jen vede k dalšímu a hlubšímu kultu osobnosti. Často se volby dělají jen na oko. A je nutno podotknout, že v silně zmanipulovaném společenství nepomůžou již žádné svobodné volby. I kdyby k nim nějakou náhodou došlo.

Postavení se do opozice vůči autoritě je v tomto učení chápáno jako postavení se samotnému Bohu. A jako vše, tak i toto se dokládá Písmem. V této souvislosti je nejčastěji předkládán příběh z Numeri 16. kapitoly. Posluchač vedený k poslušnosti se tak mimoděk dozví, že autorita je někdo jako Mojžíš a vede svůj lid do země zaslíbené. A postavení se autoritě je říkat si o to aby „země otevřela svůj chřtán a odpůrce pohltila“. Strach v podřízeném, kterému je tato myšlenka předkládána, pak spolehlivě postupně vykoná své.

Dalším často předkládaným biblickým dokladem je příběh z 15. kapitoly knihy Skutků. Je čtena část o tom jak se Pavel s Barnabášem rozešli a k tomu je ihned dodáváno: „vidíš a o Barnabášovi už není v Bibli ani zmínka. Ani pes po něm už neštěkne“. Který normální člověk by chtěl aby po něm ani pes neštěkl? A autorita je automaticky opět postavena do role Pavla o kterém samotný Bůh píše hojně ve svém Slově. Kdežto Barnabáš je vymazán z Pánovy knihy.

Mírnému odpůrci je také oponováno slovy: „A co by jsi chtěl, bezvládí, anarchii? Někdo přece musí vládnout a nést břemeno zodpovědnosti za druhé“. Žádný normální člověk nechce anarchii. A protože většina oveček neví jak odpovědět, tak zmlkne. Anarchii nechtějí. A když přece jenom ještě oponují a poukazují na světské společenské zřízení, na prospěšnost kritiky a opozice v něm, na to jak tento systém funguje, tak je umlčen těmito, nebo podobnými slovy: „To mi sem netahej, tady žádnou demokracii nebudujeme, to ať si nechá svět, mi jsme se oddělili od světa, u nás budujeme teokracii.“

Jedinec v takovém společenství postupně ztratí smysl pro hierarchii a hodnoty v kterých vyrůstal, které má v sobě z výchovy v rodině, či škole a pomocí strachu jsou mu vštípeny hodnoty a myšlenky jiné. Vyšší. Teokracie je přece daleko lepší zřízení, než demokracie. Bůh jistě povede svůj lid lépe, než jakýkoli člověk. A ta autorita, kterou má jedinec nad sebou je „jen“ zodpovědné potrubí přímo od Boha. Výsledkem je upínání se k člověku za kterým údajně „stojí plnou svou silou a autoritou Bůh“.

Kritické myšlení je člověku vlastní a je to důležitá součást lidské osobnosti. Všechny totalitní režimy právě na tuto složku lidské osobnosti různými prostředky útočí nejdříve. Nejinak je tomu v charismatickém učení. Každý den v nezmanipulovaném jedinci probíhají desítky kritizujících a hodnotících procesů, kdy tak zvažuje co je mu předkládáno ať už jinými lidmi, nebo životními událostmi. V sektářském myšlení, se tento proces vhodně omezí a jedinec reaguje podle schématu daném vůdčí osobností a jeho učením.

Nikdy si nenech i pod sebevíc líbivější zástěrkou vzít možnost kritického myšlení! Aktivně odmítej „mapy“, podle kterých by jsi se měl rozhodovat. I kdyby ti je předkládal člověk sebezbožnější, sebeúsměvnější i dokonce činící před tvýma očima desítky zázraků.

V návaznosti na předchozí bod je v charismatickém učení předkládána myšlenka, že autorita je někdo, kdo se bude za podřízeného před Bohem zodpovídat. Opět je vše podepřeno Písmem.

Úplně se opomíjí fakt, že jedinec má také svoji odpovědnost a to i před Bohem. Je přemrštěně zveličována role vedoucího. K tomu se přihazuje manipulace skrze pocit viny stylem: „Já mám za tebe před Bohem odpovědnost, to chceš abych nebyl jednou pochválen, to chceš abych se kvůli tobě rmoutil? Budu se za tebe usilovně modlit“ .... následuje povzdech a trpící výraz těžce pracujícího a zkoušeného člověka.

V charismatickém polyteismu je jako síla dobra i absolutně nejvýše postaven Bůh. Pod ním je pyramida jemu poddaných andělů. Jako síla zla je nejvýše postaven Satan a dále jemu podřízení kněží temnot a dále řadoví démoni. V charismatickém učení o temných silách zla nepanuje naprostá jednota, proto se mohou jednotlivé výklady mírně lišit. Zlé síly jsou v Bibli realitou, základ je tedy správný. Ale jako téměř vše, je i toto v charismatickém učení a výkladu přehnáno do extrému.

Permanentní duchovní boj je jedna ze základních doktrín. V konečném efektu jedinec nakonec svůj život prožívá v neustálé válce, kde on má rozhodující roli. Údajně bez něj nemůže Bůh učinit nic.

Hledají se nečisté duchovní síly nad oblastmi, městy, za událostmi i v jedincích. Normální životní trable, které běžný člověk přejde bez větší námahy jsou zde zveličeny a navíc jsou často i v rámci všude přítomné snahy o pastoraci a napomínání neustále hledány a to i tam kde nejsou. Časté a neodborné rýpání se ve vnitřním světě a psychice člověka vede většinou nakonec k prohloubení psychické závislosti pastorovaného jedince i případných psychických problémů.

Charismatický vedoucí si přečte pár knih o pastoraci a už je přesvědčen, že je pomalu odborníkem v oblasti psychologie. Odborník ze světa potřebuje několik let studia aby aspoň trochu pochopil svět psychologie. Charismatickým „odborníkům“ stačí pár knih a patřičné duchovní rozeznání. A z této pozice pak vytváří i složité duchovně-psychologické konstrukce a výklady při pastorační péči a popisování jednotlivých problémů. Stanoví diagnózu a naordinuje řešení. Když to nepomůže, tak nakonec svalí vinu za neúspěch na pastorovaného jedince většinou s tím dovětkem, že on dostatečně neuposlechl. Pomoc hledajícímu člověku je tak v konečném efektu ještě více vzdálena.

Všem totalitním systémům je vlastní jedna věc. A to je nalezení vnějšího nepřítele, proti kterému je potřeba společně bojovat. Společný vnější nepřítel sjednocuje a utužuje společenství totalitního systému a brání propuknutí vnitřních rozepří, které by mohly ukázat na nedostatky tohoto sytému. U charismatického hnutí je vnějším nepřítelem armáda temné strany. A chycenému člověku je líčeno a vštípeno, že opuštění společenství, nebo neposlušnost je vydání se těmto temným silám. Jedině společná obrana dostatečně vydaného účastníka je správnou a jedinou možnou ochranou. Proto také člověk dříve, nebo později na sebe prozrazuje i tajná zákoutí svojí mysli i duše a to vede zase k dalším pseudopastoracím a k ještě většímu duchovnímu boji a k ještě větší závislosti. A v neposlední řadě to také dává do ruky vedení společenství další mocnou zbraň pro případné káznění odpadajícího jedince. Je-li to potřeba, tak se jednoduše na odpadlíka vytáhne něco, co již předtím na sebe prozradil.

Především je potřeba říci, že vedoucí představitelé v charismatickém sboru všemu co zde bylo řečeno bezmezně věří. Nedělají to pro nějaký osobní prospěch. Ba naopak. Často je u nich vidět velká snaha jít příkladem. O to více je ale celý systém zhoubnější. Právě proto, že vše dělají z hluboké a fanatické víry, tak o to více a stejně fanaticky omezují osobní svobodu jednotlivce. Jsou hluboce přesvědčení, že oni poznali tu jedinou a správnou pravdu. A ve jménu pravdy se stávají bezohlední. Nadřadili svoje poznání pravdy nad běžné vztahy, přátelství a dokonce i nad lásku.

Nejinak je tomu i v učení o velkém probuzení poslední doby. Charismaticčtí učitelé učí, že žijeme v poslední době a před koncem světa přijde velké probuzení. Obojí je postaveno biblicky na dost tenkém ledě a existuje i hodně jiných výkladů. Přesto charismatické hnutí postavilo toto učení do centra svých aktivit. Hodně činností je ovlivněno tímto učením. A pochopitelně i v myšlení jedince to zanechá své stopy. Rozhodně se bude člověk rozhodovat jinak předpokládá-li, že svět bude existovat ještě dlouhou dobu, než když předpokládá konec světa v brzké době. A k tomu je neustále předkládána zodpovědnost za ostatní lidi co ještě neuvěřili v Krista. Člověka to pak žene k výkonům, nasazení, osobní obětavosti apod. Je to nasazení opravdu jak ve skutečné válce, dost krát i na pokraji životních sil. Jsou zabírána města a oblasti pro Boha, bojuje se modlitebně se Satanem a jeho armádou o mysl ještě neuvěřivších lidí. Ta přehnaně zdůrazňovaná osobní zodpovědnost skoro za každého nevěřícího člověka je silný citový motor co pohání jedince, který tomuto myšlení propadl.

Přesto po tolika letech zabírání měst pro Boha není zabráno ještě žádné město, žádná oblast.

Velké probuzení se nekoná. Kolik již bylo vysloveno proroctví na různých konferencích i sejitích malých skupinek o probuzení vždy v následujícím roce, nebo v brzké době. A kolik se jich naplnilo? S tímhle předpovídáním probuzení je charismatické hnutí ještě horší, než Svědkové Jehovovi s předpovídáním konce světa. A nikdo se nad tím nepozastavuje. Nikdo se z toho nepoučí.

Stále se to vyučuje a ve jménu velkého probuzení a spásy celého lidstva jsou i nadále lidé extrémně hnáni do ještě větších výkonů.

Charismatické učení má odpověď skoro na všechny otázky i životní události, které člověka potkají. Vždy pohotově z rukávu vytáhne nějaké řešení, v nejhorším případě poukáže na dobu, kdy přijde větší a lepší světlo od Boha. A za to je potřeba bojovat a proto je potřeba pracovat. Jen skutek pak nějak utek. Dostane-li se člověk co tomuto systému učení podlehl, do nějaké opravdu složité životní krize, tak nadšení vystřídá frustrace. A silný vnitřní rozpor. Učení a vše čemu věřil říká, že se to nemohlo stát a na druhé straně je tu ta holá životní skutečnost. A s tou vůbec nepočítal. Vyčítá pak Bohu jak to mohl dopustit, vždyť tolik pro něj pracoval. Vyčítá Bohu jeho zradu. To je ten kořen hořkosti, který nakonec odvádí lidi od Boha.

Zpočátku 90. let minulého století přicházeli noví lidé do sborů. Církev v naší zemi rostla.

Pak nastal útlum. Charismatičtí vedoucí vymysleli, že je to malou svatostí. Tak se začalo pracovat na ještě větší svatosti. Hříšník byl často smeten i s jeho hříchem z prostředí církve. Každopádně to nezabralo. Proto se k tomu ještě přibral ideál prvotní církve. Ten říká, že když budeme dělat vše jako prvotní církev, tak přijde probuzení. A od té doby se pátrá, hloubá a hledá v Bibli, vede se nespočet rozhovorů aby se tento ideál naplnil. Z toho například vzešla i praxe nevolení starších. V prvotní církvi také žádné volby nebyly. Všeobecně pádným argumentem v charismatickém hnutí proti kterému se nedá nic namítat je: „Dělala to tak prvotní církev, proto to budeme dělat také tak.“

A to je mimo jiné ten důvod proč se nyní hledají apoštolové, učitelé a proroci, kteří by vyvedli hnutí z krize. K tomu mohu jen s pousmáním dodat, že když charismatické hnutí chce fanaticky dělat vše jako prvotní církev, tak by měli být důslední. Měli by například všechny své misionáře naučit šít stany a přinutit je, aby se tím aspoň nějakou dobu živili. Vždyť Pavel se tím také jistou dobu živil.

A dále, když půjdeme ještě více do důsledku, by měli zvážit oblékání se do dobových šatů. Když důslednost, tak důslednost.

Charismatické učení vidí posloupnost lidských autorit ve sboru následovně (od shora dolů):

kazatel – staršovstvo – vedoucí skupinek – členové sboru. Má-li ta která církev hierarchii ustavenu jinak, je to charismatiky naprosto ignorováno, maximálně připustí naoko dočasně akceptaci současného modelu. Naprosto pohrdají jakýmkoli jiným řádem, než tím vlastním. Jsou přesvědčeni, že všichni v historii před nimi se mýlili, pokud situaci chápali jinak. Věří tomu, že s přicházejícím koncem věků Bůh dává větší světlo i do těchto otázek a proto oni mají lepší a vyšší poznání než měli všichni předchůdci, mimo prvotní církve (zatím). Jejich učení totiž říká, že nakonec těsně před koncem světa přijde ještě větší poznání, než měla i prvotní církev. A to větší poznání nebude v rozporu s poznáním prvotní církve, Bibli tedy nepopírají.

V tomto jejich učení je kazatel chápán jako jakýsi Mojžíš, který vede lid do zaslíbené země.

Starší jsou pak takoví menší Mojžíšové. Je to naprosté popření zásady všeobecného kněžství, návrat k uspořádání Římskokatolické církve. A je to vyvýšení se nad prostý církevní lid. Z této pozice taky s běžnými členy v církvi jednají, napomínají je, kázní a vedou. A proto také veškeré reptání proti jejich vedení berou jako reptání lidu proti Mojžíšovi.

Hlavní myšlenkou teokracie je, že autorita má větší zjevení od Boha než podřízený a podřízený musí proto poslouchat ať se mu to líbí, nebo nelíbí. Neposlušnost autoritě je pak chápána jako vzpoura proti samotnému Bohu. A s takovým jedincem se pak musí jednat jako s čarodějem, nebo čarodějnicí (1.Sam 15.23).

Charismatická snaha o teokracii není nic jiného, než ona stará známá snaha vybudovat ráj na zemi. Charismatické učení naivně věří, že lze přes jakési potrubí lidských autorit vytvořit Boží vládu na zemi. Ale nějak zapomínají, že na zemi poznamenané hříchem ráj nikdy nebude. Podívejme se do historie. Kdykoli chtěl někdo budovat ráj na zemi, vždy to dopadlo špatně a nakonec to přineslo mnoho bolesti a krve. Stačí se mírně otočit zpět a zadívat se do právě uplynulého století.

Fašistický ráj se nekonal, komunistický zrovna tak ne. Ale ono budování rájů zanechalo desítky miliónů mrtvých po celém světě.

A v historii církve to také není nic nového. Ani církevní teokratický ráj na zemi se nikdy nekonal a konat nebude. To bude až výsada skutečného nebeského království po příchodu Pána Ježíše Krista. Teokratický ráj na zemi je zkrátka jen utopistický sen.

V poslední době jsou vidět v charismatickém hnutí i snahy o uchopení politické moci.

Kdyby se jim to mělo povést, pak nám Bůh pomáhej. Fanatičtí náboženští vůdcové by nám předvedli ráj teokracie v praxi. A zase by byli další mrtví, zase by se v jiné formě vrátil ráj jaký byl třeba v kalvínovské Ženevě své doby. Tam se také nepřizpůsobiví jedinci topili a upalovali, náboženská komanda kdykoli mohla kontrolovat co dělají lidé doma v soukromí. To byla teokracie pod pláštíkem reformace. Kdo si nepamatuje historii, je nucen ji opakovat. (Kaz 1:10 Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.)

Co je smyslem celého toho modelu? Nahoře jsou autority co vydávají závazné učení a pokyny pro praxi. Přes loajální vedoucí skupinek je toto učení distribuováno všem členům společenství. Začne-li vedoucí skupinky moc samostatně přemýšlen, je vyměněn. Důvod se vždy najde. Pokud náhodou ne, tak je mu postupně práce znepříjemňována, že časem odejde sám. Tím se dosahuje jednoty v myšlení a konání u všech členů sboru. Má to ale několik háčků. Pokud se mýlí ti nahoře, automaticky se mýlí i ti dole. Osobní kreativita, samostatné myšlení a jiné názory jsou tím potlačovány a umrtvovány.

Celé mi to připomíná naše neslavné socialistické zřízení, které bylo aplikováno na celém našem národu v nedávné době. Tenkrát také kdo projevil moc samostatnosti a svobodného myšlení byl „kázněn“ policií a státní tajnou bezpečností. Uniformita a jednotné myšlení bylo v nás všech pěstováno už od dob školky. Rozjásané a mávající davy kráčely v dobrovolně-povinných prvomájových průvodech aby demonstrovaly jednotu, štěstí a radost pracujícího lidu. Uniformy jiskřiček, pionýrů, svazáků, lidových milicí a dalších ukazovaly jak jsme jednotní a silní. Všichni civilisté měli jen oficiálně dovolený vlasový sestřih, ne moc různě odlišné oblečení apod. Je zajímavé sledovat, jak různé autoritářské ideologie mají obdobné projevy.

A jak jinak, vše je děláno v zájmu velkého probuzení poslední doby s odvoláním se na poslušnost Božímu slovu. Představou, vizí a hnací myšlenkou je, že až bude jednota, tak Bůh udělá velké probuzení. Opět opakuji, že myšlenka velkého probuzení poslední doby je myšlenka co stojí biblicky na dost tenkém ledě. Proto pokud někdo za touto vizí chce jít, ať jde. Ale masírovat a postupně nenápadně hnát členy církví do této vize, bez možnosti se svobodně předem k tomu rozhodnout je manipulace.

V poslední době můžeme v charismatickém hnutí vidět další rys, který tam byl vždy, ale teď přichází s daleko větším důrazem než dříve. Po volání po svatosti a čistotě sborových společenství, teokracii, učení o jednotě apod., je to další prostředek, který má přinést probuzení. V návaznosti na skupinkový a učednický model církve je to představa církve jako jakési firmy. Kazatel je ředitel, starší jsou manažeři, vedoucí skupinek pak jednotliví mistři v provozu. Hlavní snahou je ještě více zorganizovat a ovládat chod celého společenství i život jedince do nejmenších detailů.

Ruku v ruce tak s tím přichází jasně daná zodpovědnost konkrétní osoby za svěřený úkol a snaha o vyšší výkonnost celé organizace. A každý má tak určeno komu se zodpovídat za neúspěchy, každý má pak někoho, kdo ho za splněný úkol pochválí, nebo nepochválí. Kazatel jako nejvyšší ředitel hodnotí své vrchní manažery (starší) a ti dále své podřízené.

Život v takovém sboru je pak ještě více pro řadového člena vyčerpávající. Dnešní svět přináší plno starostí, třeba i jen starání se o běžné živobytí kolik zabere času. Jedinec je takto nucen udělat svoji běžnou práci co má k obživě a k tomu ještě odpracovat další hodiny v církvi. Proč to dělá? Je zmanipulován. Všechnu tu přidělenou práci, dělá dle svého přesvědčení jen a jen pro Boha, v zájmu spásy nevěřících. Je mu vštípeno to, že práce pro Boha je ta nejdůležitější činnost pod sluncem a neuposlechnutí je zrada Boha za kterou bude Bohem nakonec potrestán. A k tomu je chlácholen vyučováním o tom, že Bůh dává k té větší porci práce nadpřirozenou sílu a nadpřirozeně se stará o obživu, zdraví, finance atd., atd. Kdo v systému manažerské církve odpadne pro citové, fyzické, finanční, nebo jiné vyčerpání je kázněn a odsunut jako vymačkaný citrón. Náboženským manažerům pro udržení chodu celé organizace nakonec nezbývá nic jiného, než manipulovat. A jimi vyprodukovaný organizační systém je k tomu připraven skvěle.

A podobně jako v rodinných firmách i tady je již vidět úsilí předávat vedení sboru dále jen takovým lidem, co plně souhlasí s názory odstupujícího vedení. A to dokonce i ve sborech, kde se praktikují svobodné volby. Taková praxe ale ještě více okleští pluralitu názorů celého společenství k jeho vlastní škodě. A opět si propagátoři onoho pojetí našli pěknou výmluvu, jak to celé schovat pod pláštík „že to vlastně myslí dobře“. Mají jen údajně zájem na tom aby sbor dále dobře prosperoval a jejich práce nepřišla vniveč špatnou volbou nového vedení. Dovolím si jim připomenout, že ta církev o kterou mají takový strach není jejich. Není to firma, kterou vlastní.

Církev totiž není vůbec žádná firma.

Duchovní manažeři úplně zapomněli na to, že církev je dobrovolné sdružení lidí. Zrovna tak opomíjejí pojetí církve coby místa odpočinku. Dokonce zapomínají i na to, že lidé si tu církev dobrovolně platí a navíc platí i je. Místo toho ženou řadové členy do dalších a dalších úkolů a v kázáních je vyzývají k dalším a dalším finančním obětem. Proto také v takto pojatém sboru vydrží tak málo lidí přišlých ze světa. Ti co jsou vychováni v křesťanské rodině a v dětství vedeni k chození do sboru, berou tuto činnost jako svoji povinnost. Křesťané ze světa víc celou záležitost chápou jako dobrovolnou věc. Připadá jim pak na hlavu postavená praxe, kdy něco zaplatí a místo zaplacené protislužby dostanou jen honění do další práce jak od svých šéfů ve světském zaměstnání (tam je ale finanční tok obrácený).

Jednou mi jeden bratr co vyrůstal v církvi vyprávěl, že pro něj od dětství byla víceméně jen církev a pak velká zeď. A v tom také může být problém. Členové sboru, co vyrůstali v církvi a nic jiného nepoznali ani neví, že se dá také vést nějaké dobrovolné lidské společenství jinak, než jen autoritativně. Nechápou, že ve světě je velké množství dobrovolných spolků, kde spolku jeho členové odvádějí jak nějakou práci tak i finance a jako protihodnotu za to také něco dostanou.

Mnozí církevní činitelé by se měli jít přiučit ke spolkům jako jsou rybáři, myslivci a další zájmová sdružení, aby pochopili jak se vede dobrovolné sdružení. Ale mám obavu, že to oni nikdy neudělají.

Na to jsou moc povýšení a přece se nebudou chodit učit od světa.

Hlad po prorokování i po tom aby Bůh mluvil, vyvolal vlnu takzvaných slov od Pána, viděních a prorockých promluv. Tyto hlasy jsou charismatiky hodně nekriticky přijímány obzvláště pokud jsou v souladu s názorem autorit. Většinou pak samotné autority rozsuzují co je slovo on Pána a co ne. Tím se vždy jen opět a znovu utvrzují ve svém vlastním názoru, dokonce ho pak začnou vydávat za názor a pravdu Boží. Takže dochází k situaci, že ani případnou skutečnou přímou promluvou Boží nejsou zkorigovatelní. Jednoduše takové Slovo nerozsoudí jako Slovo od Boha. Celé sbory se tak dostávají na scestí a jsou vedeny podle falešných proroctvích.