V názvu nás mohou zaujmout dva výrazy – „bratrská jednota“ a „baptisté“. Oba výrazy mají velký význam a vnitřní hodnotu – pokud ovšem chceme ctít náplň, kterou v sobě nesou a chceme z ní něco vytěžit. Nad slovním spojením „bratrská jednota“ se lze zamýšlet z mnoha hledisek. V této souvislosti zůstaňme u jediného – „bratrská jednota“ či „Jednota bratrská“ jako společenství křesťanů  vzešlé z české reformace.

Pokud jde o slovo „baptisté“ pak jsem mnohokrát slyšel, že by bylo lepší se ho zbavit, je nečeské, lidé mu nerozumějí, domnívají se, že baptisté jsou sektáři atd. Měli bychom prý najít lepší český název, vyjadřující to, že jsme křesťané, což je dostatečné. To by se dalo pochopit, ale ukazuje se, že ti kdo mají problém se slovem baptisté v názvu, nemají problém odložit i zásady, které byly vždy baptistům vlastní.

Je zajímavé, jak se oba výrazy setkaly v historii, na níž některé české sbory baptistů navazují, či podle mého soudu, by navazovat měly.

     Je to trochu podivné, že první sbor českých baptistů vznikl v Polsku. Jak se to událo, že se kdesi ve středním Polsku ve 2. polovině 19. století potkaly dva příběhy – příběh baptistů a příběh dědiců české reformace - potomků českých pobělohorských exulantů, aby pak propojily dědictví baptistů s dědictvím české reformace?
   
      Baptisté -    první církve baptistů byly doma v Anglii. Je moderní spojovat baptisty s tzv. křtěnci či novokřtěnci nebo anabaptisty, ale domnívám se, že tato dvě hnutí šla svými vlastními cestami a rozdíly mezi nimi jsou větší a významnější než to, co by je mohlo spojovat. Ovšem i baptisté se zrodili z reformační touhy po opravdovější křesťanské církvi, z touhy po církvi, která by nesla, pokud možno, co největší podobu s církví Nového zákona, s církví apoštolskou. Takových snah bylo v dějinách mnoho a samozřejmě se vzájemně ovlivňovaly. Baptisté jsou přímými dětmi hnutí, které probíhalo v Anglii v  16. a 17. století, hnutí , které se nespokojovalo jenom s některými reformami, jak je provedla etablovaná státní „reformovaná“ církev anglikánská, ale které chtělo jít dál, k radikálnímu následování Pána Ježíše Krista, k radikálnímu návratu k apoštolskému vzoru církve. Takže na samém počátku 17.století se v Anglii pod vlivem myšlenek reformace ustanovují první baptistické sbory, které se hlásí k těmto zásadám:

1)      Vzkříšený Pán Ježíš Kristus je jedinou Hlavou církve a jediným Pánem církve. On jediný má veškerou moc a autoritu a všichni ostatní v církvi jsou si rovni, tak jak to Pán Ježíš sám pověděl: „Jeden jest Mistr váš, vy pak všichni jste bratři“. Proto baptisté neuznávali žádnou duchovní hierarchii, žádné dělení na klérus a laiky, žádné dělení na „autority“, které je nutno bezpodmínečně poslouchat na straně jedné a na ty druhé, kteří mají poslouchat, žádné dělení na ty, kdo mají duchovní moc a na ty kdo mají držet ústa a krok. Na rozhodování a řízení církve se podílejí všichni členové církve, jako sobě rovní.

2)      Písma svatá Starého a Nového zákona jsou jediným a dostatečným pravidlem pro víru i pro život. Co Pán Bůh chtěl, abychom o něm věděli a čím chtěl abychom se řídili, to nám zjevil ve svém Slovu a to nám stačí.

3)      Církev je tvořena věřícími lidmi. Někdy se říká, že baptisté křtí „dospělé“. Není to tak. Baptisté křtí na vyznání víry. Křtí ty, kdo vyznají že věří v Pána Ježíše Krista a chtějí ho následovat. A ti, kteří věří, ti tvoří církev. A protože k víře nelze nikoho donutit, ba ani se nesmí k víře nikoho donucovat, protože víra je vztah mezi Bohem a člověkem, proto se baptisté vždy zasazovali o důslednou svobodu svědomí pro sebe, pro jinak věřící i pro nevěřící.

4)      Církev je tam, kde jsou shromážděni věřící kolem Vzkříšeného Pána. Proto baptisté vždy tvrdili, že takové společenství – místní sbor věřících, je církví v plném slova smyslu a nic dalšího není třeba. Je-li nad tím ještě nějaká nadstavba, tak jistě může být užitečná, ale v žádném případě nemůže jít o nějaké nadřízené orgány místních církví. Církve (sbory) jsou samostatné, mají se o sebe postarat a nějaká ta nadstavba, to už není církev, to je něco navíc.

5)      Církev je svobodná. Baptisté stáli rozhodně na tom, že je nutná radikální odluka církve od jakékoli veřejné moci. Radikální odluka bez ohledu na to, je-li veřejná (státní) moc církvi nakloněna příznivě či nepříznivě, bez ohledu na to, lze –li od takové veřejné moci pro církev získávat jakási dobrodiní. Propojování církve a veřejné moci je vždycky nemorální korupce. S tím souvisí i to, že baptisté by měli vždycky razantně stát proti jakémukoliv zneužívání náboženství.