Prázdninový pondělní večer - není angličtina, tak jsme zaskočili na rozhovor. Zpočátku po nás přelézají děti, poslouchají, vyptávají se a není moc klidu. Když si odběhnou hrát do pokojíčku, rozhovor se přece jen rozběhne.

D: Nejtěžší je asi neděle večer a pak pondělí - človek si zvykne na víkend, a když zrovna neběží výroba naplno…

M: Pro mě odpočinkové, protože jsou prázdniny. Obvykle, když je angličtina a hudebka, tak je to fofr, ale dneska byl klídek.

D. Fakt, kulatý? Letos už nebo příští rok?

M: No, letos. Možná si zopakujeme naši svatební cestu – v pondělí pujdeme do práce. V tu dobu bych se zrovna měla vrátit z evropské konference pro sestry, které duchovně pracují ve sborech. Tak se těším, protože tam přijedou sestry kazatelky z Anglie.

D: Přežili jsme to. Barák jsem ješte nedodělal a nesplatil.

M: Byla to dlouhá cesta, ne vždycky jednoduchá, ale stála za to. Hodně lidí asi mělo velký otazníky, když jsme se brali už po třech měsících chození. Ale ty roky ukazují, že to byla Boží vůle.

D: Kráva dojí, traktor by byl potřeba nový.

M: Když jsme jeli v sobotu na konferenci sester do Prahy, cestou jsme potkali krásnej zelenej John Deer, nadšeně jsem ho všem ukazovala a Martina Berková se smála, že se žena zajímá o traktor. Vyprávěla jsem jí o trampotách s naším traktorem „Bohoušem“, tak se smála ješte víc.

M: Do Rakouska jsem se ješte nepřihlásila na konkrétní kurzy, takže nemám ani materiály. V tuhle chvíli se věnuju hebrejštine, kterou studujeme ve Cvikově s Milanem Svobodou. Na zkoušku překládám 25 veršů z 5. knihy Mojžíšovy. Teď jsem asi ve dvanáctém verši. Moc mě to baví a pomáhá mi to i lépe chápat Starý zákon. Řečtinu studuju sama, takže ne moc intenzivně. Pokud se mi podaří dokončit dva kurzy a udělat prezkoušení z jazyku na biblické škole, měla bych mít hotovo. Co od toho očekávám? Že mě nebude tížit svědomí, že ještě nemám hotovo.

M: Nemám nějaké téma. Škola je zaměřená prakticky. Cokoliv s Biblí dělám, chci aby to bylo co nejvíc použitelné v životě. Tím je dáno i to, že ze mě asi nikdy nebude hluboký teolog, který bude znát všechny spisy duchovních otců a umět filosoficky odpovědět na všechny otázky.

M: Říká se, že Starý Zákon je složitý. Ale to, co je složité, mě o to víc láká. Zabývám se tím a objevuju, jakou to má souvislost s našimi životy, jak nás to může obohatit, povzbudit. Kdyby bylo na mne, nepouštěla bych se do pastorace, protože ta mi přijde hodně složitá, ale Bůh mě do toho vede a učí mě tomu nejdůležitějšímu - hlavně naslouchat a povzbuzovat. A je úžasné vidět, jak to funguje. Přesto mám z toho svatou bázeň a vím, že to nesmím dělat ze sebe.

D: Od srpna loňského roku. Není nad to pracovat manuálně, ale baví mě to. Změna je v tom, že spolupracuju ted s mladším Duchoňem a s ním se mi velice dobře delá, je mezi námi i přátelství.

D: Podle přání zákazníka se udělá návrh. Já dostanu skicu, jak bude lustr vypadat, a pak musím vyřešit, aby to technicky fungovalo. Nepracujeme s výkresy, ale se skicami, hodně toho mám vlastne jenom v hlave. A technicky zajištuji výrobu. Obchodní ředitel Pavel Duchoň zajištuje kontakt se zákazníky. Je mladý, ale hodně zodpovědný. Dobře se mi s ním komunikuje.

Máte nějaké cíle a vize do budoucna, 5 nebo 10 let?

D: Firmu jsme převzali vloni ve chvíli, kdy se žije jenom zakázkou do Jemenu. Určitě bychom chtěli firmu zachovat a rozšířit. Začali jsme spolupracovat i se sklárnou Ajeto a s jedním výtvarníkem. Nedávno jsme koupili polovinu domu v Novém Boru, kde sídlíme, ale bylo to z nutnosti, protože byl na prodej a jiný vhodný objekt jsme nenašli.

Kolik máš pod sebou zaměstnanců, kterým šéfuješ?

D: Asi dvacet pět. Výroba lustrů je vlastně řemeslo, ne sériová výroba. Všechno se lidi musí naučit. Každý má svou oblast, kterou ovládá. Nejde lidi jen tak najímat. Většina lidí je u nás spoustu let, ted se těším, že některí odejdou do duchodu a firma tím zeštíhlí. Nejlepším ohodnocením a motivací zůstává výplata. Lidi nestojí třeba o duchodové připojištení. Jsem rád, za superhrubou mzdu na výplatní pásce – lidi si uvědomí, jaké jsou skutečné náklady.

D: Nevadí mi mít manželku kazatelku.

M: Moc se to zatím ješte neví. Trochu si mě někteří bratři dobírají, třeba jestli jsem už oddávala. Nám to ale vyhovuje, protože David nechtěl, abych se vrátila na osm hodin do práce. Dopoledne jsem doma s dětmi já a, až když David přijde, začínám „pracovat“ já a zase je s nimi on.

M: Deti pomáhat chtějí, ale uklízet ne. Kristýnka chce jenom takovou práci, která by se jí líbila.

D: Tom je asi po mne a po dědeckovi. Když spolu něco děláme, vymýšlí zlepšováky a je rychlejší než já, pořád musí být v akci, nemuže postávat. Ale čím víc poznávám své zaměstnance, tím míň se zlobím na své děti.

D: Spíš jenom s dětmi, většinou se jim večer věnuju já. Čteme různé, i křestanské, knížky a před spaním se modlíme.

M: David relaxuje u televize a já u hebrejštiny. Příjemná relaxace je skládání puzzle nebo práce na zahrádce. Při mé práci musím většinou přemýšlet, takže jsem ráda, když hlava může vypnout a dělám neco rukama.

D: Někdy ta televize, když u toho neusínám. Nejradši odpočívám, když nemusím dělat vůbec nic, jen si lehnu na gauč a úplně vypnu.

M: Ta práce me baví, ale dost často mívám pochybnosti sama o sobě a o svých schopnostech, jestli jsem na správném místě a tak. Ale Boží volání do služby vnímám hodně intenzivně, tak ty pochybnosti nakonec házím za hlavu a jdu dál. Někdy mi chybí trochu zpětná vazba od lidí, jestli naplňuju jejich potřeby. Ale je povzbudivý, když vidím, že to nějak funguje v jejich životech.

M: Docela slušně jsem vyhořela pred pár lety, když jsem odešla z mládeže. Cítila jsem se tolik osamelá v tom, co jsem zastávala a ty tlaky z okolí byly hodně velký, tak jsem radši odešla. Dneska to vnímám jako selhání, byla jsem ale úplně neschopná jít dál. Duležité je nebýt v tom sám, ale mít se o koho opřít, když přijde krize. Ale někdy je problém mít takové lidi kolem sebe.

M: Když jsem od toho získala větší odstup a Bůh uzdravil moje bolístky, začala jsem si uvědomovat spoustu svých chyb, věcí, který jsem dělala špatně. Doufám, že me to posune dál. Mám to ale stále trochu nevyřešený, vidím v tom hodně přínosu i mínusu.

M: On se nevyjadřuje o mé práci, musím z něj tahat jeho názory. Někdy, když přijdu domu zničená, nechce nic slyšet. A nebo mi řekne, že se na to mám vykašlat, že mě zase přijme do práce.

D: Spíš jí postrkuju, aby už měla připravený kázání.

M: Já bych řekla, že je smyslem mého života. Dost často přemýšlím, kde bych byla, kdybych ho nepoznala. Asi hodně dole, možná na drogách, možná ve vězení, asi bych se lehce dostala do špatný společnosti a nechala se strhnout. Můj život býval hodne prázdný a snažila bych si ho zaplácnout vším možným. Jsem Bohu vděčná, že jsem nikam nemusela klesnout, že jsem mu svůj život odevzdala tak mladá. Vždycky mě lákalo herectví. Chtěla jsem lidem dávat radost, odpočinutí, odreagování, ale Bůh mě povolal k tomu, že můžu přinášet opravdový život, radost a pokoj, nejen na dvě hodiny jako v divadle.

D: Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Veřím bibli, tak jak je to napsaný, a nemusím v tom nějak bádat. Vyrostl jsem v tom a nekonal se převrat v životě, když jsem v patnácti uvěril. Pro mě prostě Ježíš je.