Skutečně jsme Ježíšovým výrokem „Vy jste sůl země“ voláni k boji za baptistické zásady? Pokud vnímáme evangelikalismus jako něco přejatého, asi nevíme, co je to být baptisty. Nebo není baptistickou zásadou důraz na Písmo, důraz na Kristův kříž, důraz na znovuzrození, důraz na evangelizaci? Pokud by baptisté považovali zastávání těchto důrazů jako ztrátu původní šťávy, odmítal bych být nadále baptistou. Cítil bych se jako sůl, co pozbyla chuti.
Daniel

Je to opravdu tak, jak píšeš, Danieli. V takovém případě bys jako evangelikál bezesporu pozbyl chuti.

Chuť evangelikalismu nepochybně spočívá v oněch tebou vyjmenovaných zásadách. Přívlastnil si je v několika vlnách probuzenectví, která reagovala na osvícenství, racionalismus a nástup moderní vědy. Původní baptismus – a anabaptismus už vůbec – se s těmito výzvami ještě nemusel vyrovnávat. Problém, dle mého, spočívá v tom, že evangelikalismus na tyto výzvy reagoval a reaguje neadekvátně.

Baptistům v počátcích šlo zejména o to být pravými Kristovci. A protože Kristus osvobozuje od hříchu, strachu a osamělosti, šlo jim o to být uvnitř i navenek svobodnou komunitou – k téhle svobodě se musí člověk přiznat sám (proto křest dospělých), je to svoboda od „víry“ předem nalajnované církevní hierarchií (kněžství všech věřících, svoboda od církevních vyznání), svoboda od poručnictví státu (odluka), svoboda k aktivnímu následování Božího Syna, který nám dal příklad. Mám za to, že právě tato svoboda a aktivní snaha podobat se poníženému, soucítícímu a obětujícímu se Ježíši byla hlavním výrazem života baptistů v jejich počátcích. Sůl země, koření ranněnovověkého světa, světlo v temnotách absolutismů všech druhů.

Probuzenecké hnutí, potažmo evangelikálové, namísto následování poníženého v těle přišlého Syna člověka dosadilo „nehmotné“ dogmatické poučky.

Důraz na Písmo je v těchto kruzích nezřídka chápán jako kladivo na biology, kteří si dovolují uvažovat o evoluci, nebo na historiky, kteří popisují dějiny méně nebo více jinak než svatá Písma. Také se ho rádo používá k luštění budoucnosti lidstva nebo jako modelu uspořádání společnosti či rodiny – ovšemže vhodné je jen to, co se zrovna hodí do krámu, jak jinak.

Důraz na Kristův kříž zase naše milé evangelikály svádí kochat se nepřetržitě svým spasením, vykoupením, ospravedlněním, vyvolením, předzvěděním a já nevím čím ještě, což na normálního člověka může působit poněkud narcistním dojmem.

Důraz na znovuzrození je jen rozšířením předchozího. Jedná se o typický produkt Wesleyánského probuzenectví, který ač měl ve své době jistě své oprávnění, chová dnes spíše ideologický nádech, kterým se „praví křesťané“ odlišují od těch druhých (viz předvolební rétorika prezidenta Bushe).

Evangelizace je dnes, žel, spíše nástrojem ideologické indoktrinace než způsobem zprostředkovávání radostné, osvobozující zprávy. Evangelikálové na celé čáře podlehli invazivním způsobům novověkého západního světa a nerozpoznali, že namísto hlásání poníženého Krista provádějí spíše necitlivou indoktrinaci. Ta ovšem neosvobozuje, ale znásilňuje. Evangelikálové mají nutkavý pocit, že musí zapálit celý svět, počítají své obrácené a vykazují se čísly – v tomto smyslu jsem je nazval skrutátory.

Baptistům kdysi „stačilo“ vytvářet jednotlivá společenství svobody, která jdou svobodně ve stopách svého Pána, malé pochodně víry, lásky a naděje. Pro evangelikály je něco takového zoufale málo, vyžadují jednotnou ideologii, frazeologii, dogmatiku a taktiku, a pro své „bohulibé“ cíle neváhají použít jakýchkoli metod a také dotací od kohokoli. Většina z nich to myslí nepochybně upřímně a opravdově, nic proti tomu, ale baptismus s něčím takovým příliš společného zcela určitě nemá.