Notabene - Hydepark baptistů

Je církev postavena na Petrovi, nebo na Kristu?

I.) STRUČNÝ ÚVOD

Byl apoštol Petr římským biskupem?

Apoštol Pavel ve svém dopise Římanům uvádí na jeho konci (Ř. 16) pozdravy celé řadě lidí. Apoštol Petr mezi nimi není. Působení apoštola Petra v Římě spadá do říše legend, je však pravděpodobná. Rozhodně však nebyla dlouhá 25 let, jak se snaží ŘKC dokázat na základě apokryfních textů z kruhů kacířských Ebionitů (Ebjonitů).

Existenci apoštola Petra jako římského biskupa tedy nelze doložit z Písma, což považuji za velmi významné.

Duchovní paralela: Izrael – římská církev

Jak starý Izrael, tak římská církev odmítli Boží vedení. Izrael tím, že odmítl podřízenost Hospodinu a vymohl si po způsobu okolních národů krále, římská církev tím, že odmítla kralování Krista, Hlavy církve, a na jeho místo ustanovila papeže, kterému neprávem přisoudila Boží titul:

Mt. 23:9 „A nikomu na zemi nedávejte jméno ´Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.“

Jen Hospodin měl zůstat jediným svrchovaným Panovníkem Izraele. Žádost lidu mít krále jako jiné národy je Samuelem chápána jako odpadnutí od Hospodina (1S. 8:1-22). Bylo to nešťastné rozhodnutí lidu, které mělo své zvláštní riziko v tom, že řada králů Orientu se nechala uctívat jako bohové.

Ale i přes tento poklesek v lidu izraelském zůstala bázeň před Hospodinem alespoň do té míry, že svým králům nepřisoudili Boží titul, jak o řadu století později provedli římští katolíci. Boží titul, který neprávem přisoudili svému papeži, je toho jasným důkazem.

II.) ZÁKLADY CÍRKVE

1Kor. 3:11 „Nikdo totiž nemůže položit jiný ZÁKLAD než ten, který je už položen, a to je Ježíš Kristus.“

1Kor. 12:27 „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“

Ef. 1:22,23 „Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou HLAVOU církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.“

Ef. 5:22 „…jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.“

Zásadní otázka: může být základem církve (těla Kristova) a její hlavy (Spasitele), člověk, (apoštol Petr)?

Myslím že z výše uvedených textů jasně vyplývá, že základem církve není apoštol Petr, jak si mnozí myslí, ale Základem i Hlavou je pouze Kristus. Jen toto pojetí církve zaručuje její nezničitelnost. ČLOVĚK BOHA NIKDY NENAHRADÍ. Člověk považovaný za hlavu církve se stává modlou, neboť upírá čest patřící jen Bohu. Navíc se staví mezi člověka a Boha. JEN TEHDY, JE-LI ZÁKLADEM CÍRKVE I JEJÍ HLAVOU KRISTUS, A CÍRKEV JE JEHO TĚLEM, JE GARANTOVÁNA JEJÍ NEZNIČITELNOST – TOTIŽ, ŽE ANI BRÁNY PEKLA JI NEPŘEMOHOU (Mt.16:18).

NENÍ-LI KRISTUS ZÁKLADEM, PAK NENÍ ANI HLAVOU – NEBOŤ BY PAK CÍRKEV NEBYLA ZCELA !! DÍLEM BOŽÍM!!! MY JSME POUZE TĚLEM, TJ. ÚDY CÍRKVE, TĚLA KRISTOVA (1KOR. 12:27) !!! ZÁKLAD I HLAVU SI VYHRADIL BŮH PRO SEBE (1KOR. 3:11; EF. 5:22)!!!

PŘEDSTAVA, ŽE ČLOVĚK BY BYL ZÁKLADEM CÍRKVE A KRISTUS HLAVOU, JE NEBETYČNÝM ROUHÁNÍM – ČLOVĚKU BY TÍM PŘI BYLA DÁNA PŘEDNOST PŘED BOHEM !!!

Mt. 16:18 „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“

1. Kor. 10:3,4 „všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, tou skalou byl Kristus.“

2Sam. 22:2,3 „Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, můj vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě…“

Ž. 92:16 „aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má,…“

Všimněme si nepatrného rozdílu: Spasitelova slova mají dvě části od sebe navzájem oddělené; dále je psáno „na té skále“ a nikoli „na tvé skále.“ TEDY APOŠTOL PETR NENÍ SE SKÁLOU ZTOTOŽNĚN!!! Výše uvedený text se vztahuje na Petrovu víru: PETR TOTIŽ POPRVÉ !!! JASNĚ VYJÁDŘIL, KÝM SPASITEL VE SKUTEČNOSTI JE: „MESIÁŠ, SYN BOHA ŽIVÉHO.“ (Mt. 16:16).

Lze také říci, že apoštolé nic nevěděli o nějaké výsadě, či nadřazenosti Petrově; např. apoštol Pavel jej veřejně napomínal (Gal. 2:11-16). Kdyby byl apoštol Petr jakkoli ostatním apoštolům nadřazen, tak by si to apoštol Pavel vůči němu rozhodně nedovolil. Církev tedy spočívá nikoli na Petrovi, ale na Spasiteli a její víře a důvěře v Něj. Je to tedy VÍRA I DŮVĚRA v ZÁKLAD i HLAVU – JEDINÉHO KRISTA, TÉHOŽ BOHA, a nikoli v nesourodou dvojici člověk – Bůh. CÍRKEV ZALOŽENÁ NA ČLOVĚKU BY BYLA NUTNĚ DÍLEM LIDSKÝM A TUDÍŽ ODSOUZENÁ K ZÁHUBĚ.

III.) NÁSTUPNICTVÍ PETROVO

Mt. 16:19, 20 „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi; a co přijmeš na zemi, bude přijato i v nebi.“

Církev Kristova je v 1Pt. 2:4-10 přirovnána ke stavbě, která je stavěna dle určitého řádu. První vrstvou, na níž vše spočívá, je Kámen, který zavrhli stavitelé, je kamenem úhelným. Je to náš Spasitel. Na něm spočívá druhá vrstva – apoštolé (Zj. 21:14), kteří budou soudit 12 pokolení izraelských (L. 22:30). Už tento fakt hovoří o naprosté jedinečnosti apoštolů v církvi – hovoří se tedy o apoštolech, nikoli o jejich nástupcích – viz níže. Třetí vrstvou jsou pak živé kameny, tedy my, následovníci Ježíše Krista. Tato stavba se realizuje nepřetržitě. TŘI VRSTVY JSOU ODKAZEM NA TROJJEDINOST BOŽÍ. Podobně Ef. 2:20,21, kde jednu vrstvu tvoří apoštolé současně s proroky.

Pověření apoštolů, není přenosné, odkazatelné na někoho jiného – úloha apoštolů byla naprosto jedinečná. Proto 12 pokolení Izraele budou soudit oni, a nikoli jejich samozvaní nástupci. Nikde v Písmu sv. nenalezneme text, ve kterém by pověření apoštolů přecházelo na někoho jiného, tedy ne-apoštola.

IV.) NÁSLEDKY NEOPRÁVNĚNÉHO PŘIVLASTNĚNÍ PETROVÝCH PRAVOMOCÍ

Nepřenosností, neodkazatelností funkce apoštolů na kohokoliv jiného vytvořil Bůh POJISTKU, která brání pronikání bludů do církve. Učení Spasitelovo a Jeho apoštolů je jejich odchodem z tohoto světa definitivně uzavřeno.

Oddíl Mt. 18, 19 vykládá katolík Dr. Col, (1970), takto:

„Těmito slovy přislíbil Ježíš Kristus Petrovi a jeho řádným nástupcům (římským papežům) ve své Církvi nejvyšší duchovní moc a důstojnost – prvenství (primát). „Skála“ je obrazem tvrdosti, pevnosti, stálosti; takovou bude i Církev Kristova, zbudovaná na Petrovi, neboť Petr znamená skálu. „Brány pekelné“ jsou pekelné síly (zlí duchové) se svými lidskými pomocníky; budou se snažit zničit a rozbít skálu Petrovu, ale nepodaří se jim to. „Klíče“ jsou náznakem nejvyšší moci Petrovy. „Svázat a rozvázat“ znamená nařídit i zrušit. Tato slova přislíbení primátu má jen svatý Matouš. O zvláštním postavení Petrově mluví i sv. Lukáš (22,31-32) a sv. Jan (kap. 21). “ (konec cit).

Fakt, že si někdo přivlastnil Petrovy pravomoci, vedl časem k nejhorším úchylkám. Náš Spasitel přišel, aby zachránil, nikoli zahubil. Jeho samozvaní „následovníci“ rozpoutali masakry nevěřících, jinak věřících v obrovském rozsahu. Šli snad Spasitelovým příkladem? Vzpomeňme jen jak se zachoval Spasitel když Ho v samařské vesnici nepřijali a zřejmě Ho i s Jeho učedníky urazili tak, že učedníci chtěli na vesnici přivést oheň s nebe!! Spasitel je laskavě poučil o tom, že nepřišel lidi zahubit, ale zachránit (Lk. 9:51-56). Chovali se tak papežové, kteří se vydávali za Jeho nejvěrnější následovníky, Kristovy náměstky, když si osobovali pravomoci, které Spasitel udělil jen apoštolu Petrovi, a vylili potoky krve, která volá k Božímu trůnu o spravedlnost?

Ale na tom není dosti; přes úchylky jako čachrování s odpustky, světské panování – křížové výpravy proti muslimům, husitům, albigenským, masakr hugenotů, etc., inkvizici, neomylnost papežovu „ex cathedra Petri“ na 1. vatikánském koncilu r. 1870, podepsání konkordátu z Hitlerovou říší 20. 7. 1933, netečnost papeže ke genocidě Židů; pomáhání nacistickým zločincům v útěku před spravedlností - tato eskalace vyvrcholila „objevením“ mimobiblických cest spásy (mj. islámu) dokumentem „Věroučná instituce o církvi“ na 2. vatikánském koncilu za Jana XXIII. a Pavla VI. Část cituji:

„PLÁN SPÁSY SE VŠAK VZTAHUJE I NA TY, KTEŘÍ UZNÁVAJÍ STVOŘITELE, A MEZI NIMI PŘEDEVŠÍM NA MUSLIMY, KTEŘÍ PROHLAŠUJÍ, ŽE SE DRŽÍ VÍRY ABRAHÁMOVY A KLANÍ SE JAKO MY BOHU JEDINÉMU, MILOSRDNÉMU, KTERÝ BUDE V POSLEDNÍ DEN LIDI SOUDIT.“

Římští katolíci tím ve svém učení snížili cenu Kristovy oběti určené pro celý svět tím, že tvrdí, že ji lze obejít! Toto je tedy následek posunutého chápání Písma sv. na základě falešného připojení pravomocí apoštola Petra. Že se dostávají do rozporu minimálně s těmito texty Písma sv. jim vůbec nevadí!!!

J. 10:9 „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“

J. 14:6 „Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“

„Objevení“ nebiblických cest spásy v podstatě znamená pohrdnutí Spasitelovou obětí. To, co hlásá ŘKC tímto učením je „jiné evangelium“ o kterém mluví tento text:

Gal. 1:8 „Ale i kdybychom my, nebo sám anděl s nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, BUDIŽ PROKLET !

Citace z knihy „Křesťanství a islám“ autoři Hans Küng + Josef van Ess, Vyšehrad 1998 – kapitola „Islám jako cesta ke spáse ?“ str. 45:

Druhý vatikánský koncil (11. 10. 1962 – 8. 12. 1965) (který proběhl za papežů Jana XXIII. a Pavla VI.), prohlásil konečně ve své KONSTITUCI O CÍRKVI (1964) zcela jednoznačně: „Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí“ (čl. 16).

Výslovně jsou tu jmenováni právě ti, kteří už díky svému původu toho mají ve své víře nejvíce společného se Židy a křesťany – totiž muslimové. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahamovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit“ (čl. 16).

Ani muslimové tedy nemusejí podle 2. vatikánského koncilu „propadnout věčnému ohni, který chystá ďábel a jeho andělé“! To znamená: také islám může být cestou ke spáse, cestou spásy: ne snad normální, do jisté míry řádnou, patrně však dějinně mimořádnou.

Skutečně se v dnešní katolické teologii díky tomuto obratu čelem vzad rozlišuje mezi „řádnou“ = křesťanskou cestou spásy a „mimořádnými“ = ne – křesťanskými cestami spásy (někdy i mezi „cestou“ a různými „stezkami“). Neměli bychom pak ale také ve smyslu jakési podmínky možnosti, rozlišovat i mezi „řádnými“ (křesťanskými) a „mimořádnými“ (a jinými) proroky ?

Není tedy Muhammad hned falešným, lživým prorokem, věštcem, kouzelníkem, falšovatelem anebo v nejlepším případě arabským básníkem, jak se tvrdilo po celá staletí, ale spíše skutečným anebo dokonce pravým prorokem ? (konec citátu knihy).

Ve výše uvedené věroučné Konstituci o církvi Lumen gentium jsou obsaženy dvě hereze:

První hereze: Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov.Sk17:25-28).

Zde je tedy Bůh v podstatě ztotožněn s jakýmkoli nadpřirozeným úkazem. Konstituce se nám rafinovaně snaží podsunout myšlenku, že ti, kteří hledají Boha v mlhavých stopách a obrazech hledají pravého Boha. Samozřejmě, že Bůh není daleko od každého z nás, vždyť nás obklopuje, je nekonečný. BŮH JE TEDY VŠUDE, S JEDINOU TOLIKO VÝJIMKOU: NAŠÍ MYSLI (SRDCE). MÁ-LI DO NÍ VSTOUPIT, PAK MUSÍ BÝT POZVÁN – NEBOŤ BŮH CHCE, ABY SE KAŽDÝ ČLOVĚK ROZHODL PRO NĚJ. A OD JEHO PŘIJETÍ, ČI NEPŘIJETÍ ZÁVISÍ NAŠE SPASENÍ.

J. 13:20 „…A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“

Tedy ač Bohem obklopeni, můžeme mu být duchovně velmi vzdáleni, jako byli Řekové, kterým přišel apoštol Pavel svědčit o Spasiteli. Pavel užil svých slov (Sk. 17:22n) proto, aby Spasitele přiblížil jejich řeckému myšlení.

1. Kor. 1:22,23 „Židé hledají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Mesiáše ukřižovaného…“

1. Kor. 9:20,21 „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona byl jsem bez zákona abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.“

Výše uvedený oddíl Sk. 17:25-28 je ve Věroučné instituci o církvi je tedy interpretován záměrně naprosto falešně.

Druhá hereze: „Plán spásy se vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my, Bohu jedinému, milosrdnému…“

Zde je tedy Hospodin přímo ztotožněn s Alláhem.

S tímto dokumentem 2. vatikánského koncilu přímo korespondují
prohlášení římského biskupa, které učinil při své návštěvě Turecka:

„Ve svých odlišnostech stojíme tváří v tvář víře v jediného Boha;…“

Stručně: Bůh je v obou svatých knihách definován takto:

Bible:

1) Hospodin je Bůh Izraele, kterého vyvedl z Egypta.
2) Boží Syn je zakotven v písmech SZ i NZ.(např. Iz. 7:14; Iz.9:1-6; Ž. 2:7, Ž. 2:12; Lk. 3:22; J. 3:16).

3) Trojice je tajemná koexistence tří Božích Osob: Otce, Syna a Ducha sv. v dokonalé jednotě.

Korán:

1) Alláh je Bohem Arabů.
2) Alláh nemá Syna
3) Trojice je zde uznávána jen jako nesourodá trojice tvořená Bohem, člověkem Ježíšem (který není uznáván jako Boží Syn), a Marií, Ježíšovou matkou.

Pakliže přes tyto evidentní rozdíly římský biskup při návštěvě Turecka prohlásil, že muslimové a křesťané věří ve stejného Boha, nastávají tyto dvě možnosti:

A) Klame muslimy – předstírá, že přijal muslimský model Boha a přitom se nezřekl Božího Syna, kterého muslimové neuznávají.

NEBO:

B) klame katolíky – předstírá, že se nezřekl Božího Syna a přitom přijal muslimský model Boha, který Božího Syna nemá a neuznává.

Kde je pravda? Kolem Božího Syna a Jeho oběti na kříži vše se točí – tedy Boží Syn je v centru novozákonní zvěsti: bez Božího Syna celý NZ i celé křesťanství padá! Musím zde konstatovat, že výše uvedeným výrokem římského biskupa byla nastolena nejasnost v otázce, která je pro křesťanství nejzásadnější!!!

Zatím jsem nezaznamenal jedinou snahu za strany ŘKC tuto dvojznačnost vysvětlit. A co je ještě více podivnější – ani od představitelů nekatolických církví, kteří podepsali dokument Charta Oecumenica, kterým signalizovali zcela jasně svoji vůli spojit se s ŘKC v rovině instituční, tedy světské. Tato dvojznačnost je vůbec nezajímá?

EXISTUJE V OTÁZCE JEDNOTY BOHA KŘESŤANŮ A MUSLIMŮ JINÝ VÝKLAD NEŽ TEN, KTERÝ UVÁDÍM???? POKUD NE, JE ZŘEJMÉ, ŽE ŘKC DOKUMENTY 2. VATIKÁNSKÉHO KONCILU NASTARTOVALA SVOJI CESTU DO PEKEL.

V.) PROBLÉM SPASENÍ

Ř. 2:12–15 „Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti kteří znali zákon a hřešili budou odsouzeni podle zákona. Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když takový zákon nemají. Tím ukazují že to, co zákon požaduje mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“

Ti, kteří neměli možnost přijmout biblickou zvěst, mají do mysli napsán Boží zákon, tj. svědomí, podle kterého se mají řídit, ať už jejich společenské, nebo náboženské zvyklosti jsou jakékoli. To znamená že Boží zákon, tj. svědomí je nadřazen jakémukoli nebiblickému náboženství i jakýmkoli společenským, nebo náboženským zvyklostem. Pohané budou souzeni podle toho, zda se řídili tímto Božím zákonem – nikoli podle toho, jak dodržovali náboženské zvyklosti a předpisy svého okolí. Obecně lze říci, že náboženství která jsou v konfliktu se Zákonem svědomí, nepocházejí od Hospodina nebo jinak: Zákon svědomí nelze ztotožnit s jiným učením, než učením biblickým, neboť obě tyto entity mají společný původ.

Jak ale může být spasen muslim, který o Ježíši Kristu slyšel a za Božího Syna a Spasitele Ho neuznává a nepřijímá Ho ??? (J. 13:20 a link 1). Pakliže nadřadí hlas svého svědomí svému náboženství, může pak být vůbec pokládán za muslima?

J.4:22 „…neboť spása je ze Židů.“

Je zajímavé, že Bible vůbec nemluví o tom, že nebiblická náboženství jsou cestou ke spáse, ani nás nevede k posuzování toho či onoho náboženství jako cesty ke spáse: TEDY K TĚMTO SOUDŮM NENÍ ŽADNÝ KŘESŤAN OPRÁVNĚN !!! – avšak pro ty, kteří neměli možnost slyšet biblickou zvěst, ponechává možnost záchrany nikoli skrze dodržování náboženství svého okolí, ale skrze dodržování Zákona svědomí, který je od Hospodina.

2. vatikánský koncil však šel opačným směrem: SPEKULOVAL O JINÝCH CESTÁCH SPASENÍ, NA ÚKOR ZVĚSTOVÁNÍ EVANGELIA. TÍM SE ŘKC VYHNULA POVINNOSTI MISIE V MUSLIMSKÝCH ZEMÍCH A KONFLIKTU S TÍMTO NÁBOŽENSTVÍM.

Dále viz tyto práce:

1) Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 1. (kap. 1)
http://notabene.granosalis.cz//modules.php?name=News&file=article&sid=1212

2) F. L. Křesina – Církev, která je Jeho Tělo a místní sbor v Písmech Nové smlouvy
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=5654

3) F.L. Křesina – Zpronevěra nauce o Církvi a místním sboru
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=5655

4) Kam kráčíš ŘKC?
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=6288

5) Vztah člena sboru k vedení své církve
http://www.notabene.granosalis.cz//modules.php?name=News&file=article&sid=1269

6) Vesmírný význam Spasitelovy oběti
http://www.zelo.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=93

VI.) VELIKOST APOŠTOLŮ

Když dříve mezi apoštoly vznikl spor, kdo z nich je největší, Spasitel je laskavě poučuje o tom, že těžiště problému leží úplně jinde:

Lk. 9:46-48 „Přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší. Když Ježíš poznal, čím se v mysli obírají, vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“

Tedy Pán říká, kdo je v Jeho očích veliký; ponechává zcela bez odpovědi otázku, kdo z učedníků je největší – neboť tato otázka postrádá smysl, neboť jsou si rovni (L. 22:30; Zj. 21:14).

TEDY TEN, KDO JE NEJMENŠÍ, JE SKUTEČNĚ VELIKÝ. Kdo to je? Zcela nepochybně náš Spasitel, neboť platí:

Fp. 2:7 „nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“

Tedy oba předešlé citované texty ukazují přímo na osobu Spasitelovu. A pokud jde o nás, máme být k Spasiteli ve vztahu, který nám ukazuje evangelista Jan:

J. 3:30 „On musí růst, já pak se menšit.“

Pokud On bude růst a my se menšit a to vytrvale, dojde ke stavu, který nám překrásně vykreslil apoštol Pavel jednou větou:

Gal. 2:20 „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Kraličtí akcentují příhodněji:

Živť jsem pak již ne já, ale živ je ve mně Kristus.“

Co dodat ???

VII.) SBORY V POAPOŠTOLSKÉ DOBĚ

V dobách prvotní církve nebyly sbory sjednoceny pod centrálním vedením; podobně apoštolé neměli svého představeného; každý sbor byl pod pastýřskou péčí starších (presbyteroi), dohlížitelů (eposkopoi), jichž bylo vždy několik (Sk. 20:17,28).

VIII.) BIBLICKÉ POŽADAVKY NA BISKUPA

Nejvyššími představiteli sborů v rané církvi byli biskupové. Písmo sv. nám určuje kritéria, které by měl biskup splňovat:

1Tm. 3:2-7 „Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svoji rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.“

1Tm. 4:1-3 „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou to pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu.“

Z tohoto textu vyplývá to, že papež naprosto nesplňuje požadavky kladené Písmem sv. na biskupa. V tomto textu je vedení rodiny důležitým ukazatelem kvalit biskupa: pokud dokáže vést dobře svoji rodinu, dokáže dobře vést i jemu svěřený sbor. (Tt. 1:5-9).

I když jsou biblické nároky na biskupa jasné, ŘKC je jiného názoru:

„I nehodný nebo dokonce odpadlý kněz si podržuje navždy moc, která mu byla svěcením předána, a která je, zdůrazněme to ještě jednou, jen službou… (Naše víra, str. 128, ČKCH 1974).

IX.) KDO POVOLÁVÁ BISKUPY?

Sk. 20:28 „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce (kral. „biskupy“), abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.“

Tedy sám Duch svatý povolává do služby; povolání Duchem sv. tedy činí věřícího kompetentním k výkonu služby v církvi.

X.) NA KOHO MŮŽE SESTOUPIT DUCH SVATÝ?

Sk. 10:44-46 „Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha.“

Tento text vypovídá o tom, že Bůh je naprosto svobodný ve své volbě a uděluje svého Ducha i těm, u kterých bychom to vůbec nepředpokládali. A udělením svého Ducha Bůh zmocňuje ke službě v církvi. Tedy tzv.apoštolské sukcese, která dle ŘKC zmocňuje ke službě v církvi, vůbec není zapotřebí. Bůh není vázán na jakýkoli lidský obřad, uděluje svého Ducha tomu, komu chce.

ZÁVĚREM,

V současné době vidím jako nejméně oslovitelné Písmem svatým katolíky a Svědky Jehovovy. Že by skrytá afinita? Skutečností je, že mají téměř shodný systém řízení svých oveček. Jak katolíci, tak Svědkové Jehovovi musí věřit tomu, co jim jejich vedení „předžvýká“ a k věření předloží.

Tento systém devastuje jejich myšlení do té míry, že je činí Písmem svatým naprosto neoslovitelnými, a tím i duchovně nesvéprávnými.

Jsme povoláni k svobodě v Kristu (Gal. 5:1, 13; 2. Kor. 3:17) a k Jeho následování (Mt. 16:24). Pán nechce, abychom se zřekli svého myšlení a rozhodování o svém věčném životě přesunuli na někoho jiného. Naopak, Pán chce, abychom nejen své myšlení, ale i všechny ostatní dary, které jsme od Něho dostali, využili pro službu ne církvi, jako lidské instituci, ale Bohu (Ř. 6:22; 12:1; 1Kor. 9:19, 20…).

BohemianAnonymus

	Hledej
	Je a Marcela Vytvoření registrace
	Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 5346, komentáře < 7 dní: 1, komentářů celkem: 5008, adminů: 23, uživatelů: 2919