V posledních letech také do českého prostředí intenzivněji proniklo praktikování tzv. „chval“. Tato bohoslužebná forma, ve světě obvykle označovaná „worship music“, vznikala v sedmdesátých letech minulého století především pod vlivem pentekostálního hnutí v U.S.A. Odrážela aktuální hudební a myšlenkové prostředí hippies, ale obohatila jej o motivy křesťanské vypjaté osobní zbožnosti.

Postupem času se chvály staly běžnou součástí bohoslužebného života mnoha charismatických a evangelikálních společenství. Mají obvykle ustálenou, všeobecně sdílenou podobu. Jedná se o písně doprovázené hrou na kytaru, případně celou kapelou – tzv. chválící skupinkou. Z hlediska hudebních žánrů se nejčastěji setkáme s mainstreamovým kytarovým popem či rockem. Pozorovatelné jsou také vlivy amerického folku, country, gospelu, nebo hiphopu. Text (nezřídka promítaný na zeď – odtud také lehce pejorativní označení „zďovky“) bývá často inspirován biblickým veršem. Tematicky jsou zastoupeny především motivy osobní vděčnosti za spasení či adorační texty. Poměrně charakteristické bývá také repetitivní opakování jediné sloky.

Zároveň s rozšířením praxe chval se můžeme setkat také s rostoucím znepokojením nad touto bohoslužebnou formou. Jaké mohou být konkrétní výhrady proti chvalám?

Častým terčem kritiky a posměchu je povrchnost v hudební i textové oblasti. Chvály bývají především doménou mládeže, která, jak se zdá, preferuje spíše dojímavé a snadno stravitelné hudební prefabrikáty, nežli myšlenkově i posluchačsky náročnější hudbu. Obsah textů se orientuje výhradně na omezený okruh témat. Boží slovo je ale mnohem širším řečištěm…

Zavádění chval do bohoslužebného života často také vede k rostoucímu napětí mezi generacemi. Tradiční sborový zpěv je nahrazován písněmi, které mají obvykle výrazně nižší kvalitu textu a využívají spíše primitivní a kýčovité hudební postupy. Na místě je tady otázka, jestli se takovým procesem nevystavujeme hrozbě, že postupně rozmělníme pokladnici duchovní hudby, kterou jsme zdědili od svých předchůdců.

Další výhradou může být manipulativní charakter chval. V praxi se skutečně někdy jedná o zřetelnou manipulaci pomocí stimulovaných emocionálních prožitků. Aktéři mohou být zcela vydáni osobě, která chvály vede. Takoví vedoucí se samozřejmě také školí v používání nejúčinnějších metod, kterými lze dosáhnout dojetí a entuziastických stavů.

Ideálem je autentická a spontánní oslava Boha. Ta prý lépe odpovídá bohoslužebnému dění, nežli tradiční liturgické formy. Není ale pevná liturgická struktura bohoslužeb také účinnou ochranou proti domněle zbožné svévoli?

Podobně by se dalo pokračovat. Ať už se nám to ovšem líbí nebo ne, chvály se stávají běžnou součástí života mnoha denominací.

Jsou tedy chvály skutečnou hrozbou pro církve, nebo se jenom zbytečně pohoršujeme nad neškodným, či dokonce prospěšným vývojem?

Berte prosím tento krátký článek především jako výzvu k hlubšímu rozhovoru.

Jáchym Gondáš

časopis Protestant 2007/06