POKUS O UCHOPENÍ PROBLÉMU
 
V článku na GRANOSALIS s názvem   Fiktivní rozhovor mezi katolíkem a evangelíkem   se objevila tato formulace: 
 
Eucharistie tudíž není opakováním této jedinečné oběti, ale jejím zpřítomněním.
 
Tento pojem, tedy zpřítomnění Spasitelovy oběti je poměrně nový, v podstatě nahradil pojem znovuobětování, který byl před lety běžný.  Jaký je mezi oběma pojmy vztah?

Dívám se na věc takto:

Oběť a zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista nelze od Něj oddělit. Podobně jako nelze oddělit od každého lidského individua jeho minulost. V důsledku toho hřích člověka není časem smazán – i když na něj člověk časem zapomene, vlivem rozkladu podléhající své tělesné schránky. 
 
V podstatě to znamená, že zpřítomnění Spasitelovy oběti znamená zpřítomnění samotného Spasitele. Ovšem Boha nelze žádným způsobem, byť prostřednictvím bohoslužebného obřadu či rituálu strhnout na zem. Písmo svaté, dokonalé, však tuto úchylku předvídá:

(1) Ř. 10:6 „Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ´Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?ˇ - aby Krista přivedl dolů…“
 
Vzdor tomu, bývá Spasitel na zemi neviditelně přítomen. Kde?

(2) Mt. 18:20 "neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
 
Památka obecně, se drží na oslavu již proběhlé události. Je ovšem jediná výjimka a tou je poslední Večeře Páně konaná při fyzické přítomnosti Spasitelově.  Písmo o ní praví toto:

(3) Lk. 22:14-20 "Když nastala hodina, usedl ke stolu a dvanáct apoštolů s ním. (15) Řekl jim: "Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. (16) Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím." (17) Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. (18) Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." (19) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto jest mé tělo, které se za vás VYDÁVÁ . TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU." (20) A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."
 
(4) J.6:51 "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil s nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo dané za život světa."
 
Učedníci slavili Památku vzhledem k završení Spasitelovy oběti tak řečeno „dopředu.“ Vzhledem k fyzické přítomnosti Spasitelově šlo o unikátní, neopakovatelnou událost.  Kristova oběť v tajemném smyslu při slavení Památky již probíhala (v. 19) – nebyla však ještě dokonána. Ovšem po dokonání Kristovy oběti byla a je Památka slavena tak řečeno  „dozadu“, je tedy připomínkou již proběhlé události – a tomuto zákonu jsme podrobeni i my. 
 
Památka obecně se slaví na počest toho, co se už stalo, v tomto případě dokonání Kristovy oběti. Jde-li však o ZPŘÍTOMNĚNÍ Kristovy oběti, tedy probíhá-li oběť právě teď!, pak současné slavení Památky, tedy něčeho, co se už stalo, ztrácí smysl. (v. 19)
 
Řečeno jinak: Zpřítomnění Kristovy oběti při mši a slavení Památky dle Lk. 22:14-20 se navzájem vylučují. Znovuobětování (probíhající „právě teď“) při mši, má význam tentýž.

Tedy termín „ZPŘÍTOMNĚNÍ“, je v tomto smyslu jen jiným termínem pro „ZNOVUOBĚTOVÁNÍ“.
 
Avšak i kdyby byla Kristova oběť při mši zpřítomněna, pak by v žádném případě nemohla být dokonána, protože DOKONÁNO bylo na Golgotě a to JEDNOU a PROVŽDY.
 
Kristovu oběť nelze libovolně posouvat v čase, neboť pak by byla oddělena od jejího dokonání. Ovšem oběť od jejího dokonání odtrhnout nelze!!!
 
(5) Žd. 9:28 „tak i Kristus byl jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých;“
 
(6) Žd. 7:26, 27 "To je ten velekněz, kterého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil JEDNOU PROVŽDY, když obětoval sebe sama."
 
Zpřítomnění Spasitelovy oběti i Jeho znovuobětování, vidím jako velikou úchylku. Jak vlastně vznikl prostor pro tyto úchylky? Odpověď nacházím ve faktu, že ŘKC odmítla Krista jako Základ církve. Problém je dále v tom, že odmítnutím Základu odmítla i Hlavu, tj. Krista, neboť Základ i Hlava jsou totožné. (1Kor. 3:11; Ef. 1:22,23, 2. Tm. 2:19). Ptám se: může vůbec  člověk jako základ unést Krista, Hlavu církve???
 
Proveďme jednoduchý test: připusťme, že platí katolický model, tj. apoštol Petr Základem církve a Kristus její Hlavou.

Pak nutně musí platit, že: Nekonečný spočívá na omezeném; Nesmrtelný na smrtelném, Stvořitel na stvoření….etc.
 
Tak toto vidím jako nesmysl, kardinální teologický omyl,  jakýkoli antikatolicismus s tím nemá co dělat. Zdá se, že se sama Bible brání deformovanému výkladu. Že by zafungoval na GRANOSALIS tak napadaný princip Sola scriptura  zakódovaný do Bible?

Sám fakt, že je v Bibli užito podobenství, znamená to, že ho můžeme svým rozumem posoudit a přijmout – podobenství je tedy dostatečně přesné. 
 
Na člověku lze založit církev maximálně Petrovu, nikoli však Kristovu – neboť Jeho církev je ze světa vyvolena a tudíž nemá, ani nemůže mít politickou úlohu (J. 17:14; J. 15:19). Mám za to, že odmítnutím Krista jako  Základu církve se zbavujeme Boží pevnosti, která garantuje neporušenost biblického učení. Proto církevní učení stojí na vodě a v jeho rámci je pak možné cokoli – např. přisouzení neomylnosti papeži, byť to bylo jen „ex cathedra.“

Můj pohled na tzv. transsubstanciaci, kde nemohu akceptovat stanovisko ŘKC, ani reformovaných, obsahuje můj příspěvek  POJETÍ KATOLICKÉ MŠE .
 
Závěrem,
není možné zpřítomnit Spasitelovu oběť, tedy oběť trvající v duchovním smyslu PRÁVĚ TEĎ!!, a současně slavit Památku dokonané oběti Spasitelovy dle Lk. 22:19, ke které nás Spasitel vybízí a která se odehrála před 2000 lety. A to nehledě k již faktu uvedeném v úvodu, že Boha nelze jakýmkoli způsobem strhnout na zem.
 
Pán nás povolal kromě Jeho následování  ke slavení Památky, nikoli ke zpřítomňování Jeho oběti. DRŽME SE JEHO SLOVA A NEPOKOUŠEJME SE PAMÁTKU „VYLEPŠIT!!!“
 
BohemianAnonymus