poslal BohemianAnonymus MŠE Z POHLEDU NEKATOLÍKA – PŘESAHY DO VĚROUKY
Chci se pokusit biblicky okomentovat některé níže uvedené katolické
prameny. Můj pohled není jistě jediný, nebo dokonce jediný správný. Rád
bych povzbudil čtenáře k nezávislému myšlení a k odvaze klást si
otázky, které vedení některých církví považuje za nepřípustné.
I. Nyní se zabývám konsekvencemi jednoho výroku, obsaženém v Mešním řádu, resp. Mešním kánonu. Tento výrok zní – kopíruji:
„Kněz bere do rukou hostii a ztotožňuje se v okamžiku Proměňování úplně s Kristem.“
Pramen:
http://www.katolikrevue.cz/biblioteka/mesni_rad.htm
V zcela nové knížečce P. Ing. Stanislav Weigel : „TAJEMSTVÍ MŠE SVATÉ“ , Kartuziánské nakladatelství Kartouzská 6, 612 00 Brno, 2004, se praví v kap. 10, na str. 27 toto:
„Kněz proměňuje chléb v tělo a víno v krev Ježíše Krista slovy…“
Aby však toto mohl provést, musí být v okamžiku Proměňování zcela ztotožněn s Kristem, tedy stát se Kristem, neboť tento zázrak se zcela vymyká lidským možnostem. Oba výroky jsou tedy významově shodné.
Z obou pramenů vyplývá, že jde v podstatě o toto:
1) proměnu kněze
2) proměnu hostie
3) dobu trvání proměny kněze
4) dobu trvání proměny hostie
1,2) Kněz se v této fázi bohoslužby v okamžiku Proměňování ÚPLNĚ!!! ztotožňuje s Kristem. Tím se stává Kristem, tedy Bohem !!! A potom kněz, jako Bůh má samozřejmě možnost proměnit hostii a víno ve své tělo a krev.
3, 4) Pokud jde o trvání této proměny kněze, je z obou pramenů jasné, že je dočasná, trvající jen počátkem Proměňování (možná jen na blíže neurčený okamžik!!!), nejdéle pak do blíže neurčené doby před vysluhováním druhé mše, kde se tentýž kněz do stavu ÚPLNÉHO!!! ztotožnění se s Kristem, musí dostat znovu, neboť tak to předpisuje Mešní kánon. Pokud jde o dobu proměny hostie, vyskytl se na GS názor, že trvá věčně. Níže uvedu příklad z Katolického katechismu.
II. JE VŮBEC MOŽNÉ TOHOTO STAVU VŮBEC DOSÁHNOUT ?
Účelem ekumény je sjednocení se s Kristem – J. 17. I když učedníci ušli na cestě sjednocení se svým Mistrem velký kus cesty, jejich sjednocení bylo nedokonalé, zůstali stále lidmi, se svými přednostmi i nedostatky (Sk. 14:14,15).
Podobně apoštol Pavel, který se sjednotil s Kristem do té míry, že mohl zvolat:
Gal. 2:20 „nežiji už já, ale žije je ve mně Kristus.“
- tedy nepřestal být člověkem, kterému byl (nevíme přesně kdy), do těla dán osten Satanův, (2Kor. 12:7,8) aby se nepovyšoval a kterého zřejmě do své smrti nebyl zbaven. Ale katolický kněz se při Proměňování dostává mnohem dál, než sám apoštol Pavel!!!
Jestliže se kněz při Proměňování ÚPLNĚ!!! (TOTÁLNĚ) ztotožní s Kristem, pak již to není on sám, nýbrž viditelný Kristus!!! Kde se v Bibli hovoří o totálním sjednocení s Kristem???
Je-li pak Kristem, tedy úplně zanořen do Krista, pak je všemohoucí a věčný – tedy nikoli jen pro okamžik při Proměňování. To má za následek, že při vysluhování příští mše se kněz nemusí dostávat do stavu totálního sjednocení s Kristem, když už jím je!!!
Řečeno jinak: ÚPLNĚ sjednotit se s Kristem je pro člověka nemožné, neboť to přesahuje jeho možnosti!!! Jde tedy jednoznačně o sjednocení ILUZORNÍ!!! Navíc jde o rouhání – člověk supluje Spasitele, který chce být při slavení Památky přítomen – viz níže text (1). Jinými slovy, kněz tím vytěsňuje Spasitele!!!
Pojmy „kněz,“ „laik,“ „znovuobětování“ či „zpřítomnění Spasitelovy oběti“ jsou nebiblické termíny a myšlenkové konstrukce, o nichž se duchovně zmatení lidé domnívají, že jimi lze Písmo sv. „vylepšit !!! – jsou produkty tzv. Tradice, kterými Satan realizuje svůj průnik do Kristovy církve a snaží se tak zakalit průzračné biblické učení!!!
Sem patří též pojem transsubstanciace v katolickém pojetí, nebo pojem consubstanciace dle učení Lutherova. Povaha Boží přítomnosti v chlebu je tajemstvím, které je neodhalitelné. Již v POJETÍ KATOLICKÉ MŠE (link 1), jsem napsal:
„Nekonečný, vše pronikající Bůh je v chlebu tajemným způsobem přítomen; v tajemném smyslu je tnto chléb tělem Kristovým, aniž by došlo k přeměně fyzické přeměny chleba. O tom, že při Večeři Páně nedochází k fyzické přeměně chleby se každý přijímající mohou přesvědčit prostřednictvím svých smyslů, které při slavení Památky nejsou vyřazeny.“
Dan Drápal se ve svém spise MŮJ VZTAH KE KATOLICKÉ CÍRKVI, Sborový dopis, Družstevní ochoz 23, Praha 4 na str. 25 k problému vyjadřuje takto:
„Když se mě římský katolík zeptá:“Věříš, že je Kristus ve svátosti reálně přítomen?“, s radostným srdcem a klidnou myslí odpovím, že ano. Odmítám však spekulovat o povaze této přítomnosti a odmítám spekulovat o filosofických nuancích slova reálně, protože jsem přesvědčen, že to by mě Kristu nepřiblížilo, ale naopak vzdálilo. Mám za to, že jsou to pokusy nafoukaného rozumu zrušit tajemství, které z Božího úradku má zůstat tajemstvím.“ (konec cit.)
Zde mám výhrady k termínu „svátost,“ který není v Bibli uveden a který proto neuznávám.
V Bibli máme uveden případ skutečné transsubstanciace: jde o událost kdy Spasitel učinil svůj první zázrak na svatbě v Káni Galilejské. (J2:7-10).
I když zde šlo o přeměnu jedné pozemské entity v druhou (vodu ve víno), mohl ji provést pouze Spasitel, tedy Stvořitel. Analogicky, tedy přeměnu pozemské entity v nebeskou, např. chléb v Tělo Kristovo, protože jde o akt stvoření přesahující pozemský rámec, může provést též jen Stvořitel. A člověk Stvořitelem není a nikdy nebude!!!
III. MŮŽE BÝT KRISTUS PŘI MŠI PŘÍTOMEN TĚLESNĚ?
(1) Mt. 18:20 "Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
(2) Ř. 10:6 "Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ´Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe? - aby Krista přivedl dolů."
První text lze interpretovat asi takto:
Pán je při slavení Památky slavené na biblickém podkladě přítomen mezi námi NEVIDITELNĚ, tedy NETĚLESNĚ – naproti tomu v katolickém pojetí mše je Kristus přítomen okamžikem Proměňování TĚLESNĚ, v podobě vysluhujícího kněze, úplně ztotožněného s Kristem a oplatky, která se stává Kristovým tělem.
To znamená, že v katolické mši k nám přichází Kristus tělesně již před svým druhým příchodem!!!
Text (2) interpretuji takto:
Oběť a zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista nelze od Něj oddělit. Podobně jako nelze oddělit od každého lidského individua jeho minulost. V důsledku toho hřích člověka není časem smazán - i když na něj člověk časem zapomene, vlivem rozkladu podléhající své tělesné schránky.
V podstatě to znamená, že zpřítomnění Spasitelovy oběti znamená zpřítomnění samotného Spasitele. Ovšem Boha nelze žádným způsobem, byť prostřednictvím bohoslužebného obřadu či rituálu strhnout na zem. Písmo svaté, dokonalé, však tuto úchylku předvídá – viz již uvedený text Ř. 10:6. (2).
Naproti tomu Mešní kánon praví, že se kněz v okamžiku Proměňování totálně sjednotí s Kristem, tedy stane se Kristem v okamžiku Proměňování a zůstane zde na zemi po dobu blíže neurčenou, maximálně však do doby před okamžikem Proměňování druhé mše.
Moje stanovisko:
Nevěřím, že při slavení Památky v biblickém duchu dochází ke „znovuobětování, “ či „zpřítomnění Spasitelovy oběti“ jak tvrdí katolická církev. Toto vše jsou lidské výmysly bez biblického podkladu.
Naproti tomu věřím tomu, že tam, kde se sejdou dva, nebo tři v Kristově jménu – což je i případ slavení Památky na biblickém základě, tam je On (moje pozn. celý Kristus!!! – nikoli lidská nebiblická myšlenková konstrukce!!!), přítomen uprostřed nich. – viz text 1.
VP je Božím tajemstvím, které je pro lidský intelekt nedosažitelné, neboť tento může operovat jen v duševní rovině. Proto je důležité držet se biblických informací, a vyvarovat se lidských myšlenkových konstrukcí, kterými v žádném případě nelze Boží Slovo „vylepšit!!!“ Jen tak je možno do tohoto TAJEMSTVÍ vstoupit, v opačném případě vstupujeme do ILUZE, jejímž původcem je Satan.
K úvaze:
je-li současné pojetí katolické mše správné, pak byla Památka v prvotní církvi vysluhována nesprávně.
Blíže viz:
1) POJETÍ KATOLICKÉ MŠE
2) PROBLÉM ZPŘÍTOMNĚNÍ SPASITELOVY OBĚTI
3) KULT PANNY MARIE A SVATÝCH
4) VESMÍRNÝ VÝZNAM SPASITELOVY OBĚTI
IV. CO SE STANE S „TĚLEM KRISTOVÝM,“ KTERÉ NENALEZLO SVÉHO PŘÍJEMCE?
Co se stane s „Tělem Kristovým, “ nebo „Těly Kristovými“ nám Písmo svaté neříká vůbec nic. To znamená, že tyto entity nemají duchovní význam, tedy význam pro naše spasení. A tomu, o čem nám Písmo svaté neříká vůbec nic, nesmíme svévolně duchovní význam přisoudit, jinak se dopouštíme modlářství!!!
Ve světle této jednoduché premisy odvažuji se tohoto tvrzení: s tím, co po mši zbylo, je možno naložit nenábožensky tak, že je možné s díky vzdanými Pánu vše požít, aby nedošlo ke zmaření Božích darů, bez obav, že se dopouštíme hříchu. Jinak řečeno: Kristus v chlebu a víně přítomen NENÍ.
Přisoudíme-li entitám neobsaženým v Bibli svévolně duchovní význam, nebo přisoudíme-li biblické entitě nebiblický význam, dochází k modlářství!!!
A modlářství je sférou čiré iracionality, v níž je možné vše zdůvodnit.
Kdyby ŘKC neodpadla od Krista k modlářství, nemusela by prolít (ani by nemohla prolít!!!), jedinou kapku lidské krve, neboť On je mj. Vládcem pokoje !!! (Iz. 9:6). Ne Bůh – ale modla si žádá obětí. Na oltáři modly pozemské moci římské církve byli obětováni oběti inkvizice, albigenští, hugenoté, židé, muslimové a další.
Pakliže však připustíme, že je Kristus v oplatce která nenašla svého příjemce stále přítomen, musíme připustit též, že Bůh jedná neúčelně, neboť proměnil tuto oplatku naprosto ZBYTEČNĚ.
V návaznosti na tento fakt pak musíme připustit, že Bůh není vševědoucí, neboť nevěděl, kolik věřících přijde ke mši. A v další návaznosti musíme připustit, , že Bůh není všemohoucí – prostě nedokázal řídit události tak, aby kněz zvolil „správný“ počet oplatek, nebo aby se přijímání zúčastnil „správný“ počet věřících.
Tento logický řetěz má ale ten důsledek, že popíráme-li Boží atributy, popíráme Boha samotného a potažmo i smysl katolické mše!!!
Zde je ukázáno naprosto jasně, jaké následky může mít odchylka od Písma svatého, která pod pozlátkou uctívání , které se na první pohled tváří velmi nábožensky, skrývá temnou, bezednou propast bludů!!!
Např. modlitby k Pražskému Jezulátku, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, přímluvné modlitby k Panně Marii, vzdor tomu, že naším JEDINÝM!!! Přímluvcem je KRISTUS!!! (Ř. 8:34; 1J. 2:1), vzbuzují nutně Hospodinův hněv. Proto je třeba od těchto věcí utéci!!! Dále link 3.
V. KATOLICKÁ MŠE A SOUDOBÝ KATOLICKÝ KATECHISMUS
(KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ)
moje poznámky jsou psány kurzívou.
§ 1360
Eucharistie je obětí díků Otci, požehnáním, kterým církev vyjadřuje svou vděčnost Bohu za všechna jeho dobrodiní, za všechno, co vykonal skrze stvoření, vykoupení a posvěcení. Eucharistie znamená především díkůvzdání.
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1360
Žd. 9:23 „tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“
§1377
Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části: proto lámání chleba nerozděluje Krista.
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1377
V Bibli nikde nečteme, kdy Spasitelova duchovní přítomnost při slavení Památky „začíná.“ Okamžik, kdy Spasitel vstoupí mezi nás záleží jen na Něm samém. Nelze Ho přinutit ani čtením Božího Slova – Spasitelovu přítomnost si nelze vynutit ani čtením Božího Slova!!! Důležité je jen sejití věřících v Jeho jménu. (Mt. 18:20). A Krista nelze pomocí jakéhokoliv rituálu strhnout na zem (Ř. 10:6). Podrobně link 2+1 výše.
§1378
Úcta k eucharistii. V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. „Katolická církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodě s radostí křesťanského lidu.“
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1378
Zde je rozpor s předchozím § 1377, kde se praví že Kristova přítomnost v oplatce trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Zde se pak praví, že církev vzdává bohopoctu i mimo mši svatou, kdy již tedy eucharistické způsoby netrvají, tedy Kristova přítomnost v oplatce netrvá. Modlářství. Moje úvaha o tom, co se stane s proměněnou oplatkou která nenalezne svého příjemce je uvedena v části IV.
§1382
Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství těla a krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání znamená přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval.
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1382
Památku i zpřítomnění Kristovy oběti nelze slavit současně! Památka se slaví na počest již proběhlé události, kdežto zpřítomněná oběť Kristova probíhá „právě teď!!!
Oběť Spasitelovu nelze od jeho Osoby oddělit – podobně jako nelze oddělit od každého člověka jeho minulost. Zpřítomnit oběť Spasitelovu znamená zpřítomnit Krista (Ř. 10:6) což nelze!!! Podrobně link č. 2 výše.
§1362
Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, zpřítomnění a svátostné obětování jeho jediné oběti v liturgii církve, která je jeho tělem. Ve všech eucharistických modlitbách, po slovech ustanovení, nacházíme modlitbu, která se nazývá anamneze nebo památka.
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1362
Jako v předešlém případě: slavit Památku i zpřítomnění Kristovy oběti současně je vyloučeno!
§1367
Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1367
Ztotožnění Kristova oběti na Golgatě s obětí Eucharistie, konanou v každém katolickém kostele nelze, protože Kristova oběť je s lidskou obětí nesrovnatelná!!!
KRISTUS BYL JEN JEDNOU !!! OBĚTOVÁN NA GOLGATĚ!!! PŘED 2000 LETY!!! A NIKDE JINDE!!!
ŽÁDNÁ LIDSKÁ OBĚŤ SE NEVYROVNÁ NEKONEČNÉMU UTRPENÍ A NEKONEČNÉ OBĚTI KRISTOVĚ!!! AVŠAK: KDO Z KNĚŽÍ PŘI EUCHARISTII TRPÍ – KDO Z NICH SE OBĚTUJE ZA HŘÍCHY LIDSTVA!!!
Blíže link 4 výše.
§ 1376
Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho tělo, bylo v Boží církvi vždy přesvědčení — a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje — že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu tedy katolická církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“
http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1376
Kristus byl na zemi přítomen tělesně i duchovně (např. Mt. 18:20; Lk. 22:14-20). Blíže viz link 1+2.
Termín „nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista“ uvedený v předchozím paragrafu je nesmyslný, Bible ho nezná. Co vůbec je „podstata těla Kristova?“ Buď je Kristus přítomen mezi námi duchovně (např. Mt. 18:20), nebo duchovně i tělesně jako byl se svými učedníky. Buď je „podstata těla Kristova“ tělem Kristovým – nebo jím není !!! Jiná možnost neexistuje – Bible zná jen tyto dva způsoby Spasitelovy přítomnosti!!!
Dochází-li v katolickém pojetí v přeměnu hostie (hostia = oběť) ve skutečné Tělo Kristovo,tedy ve skutečného Krista, pak při každé katolické eucharistii k nám přichází Kristus již PŘED!!! svým druhým příchodem – a sice v podobě proměněné hostie!!!
Při Proměňování lid pokleká – tím vzdává hostii čest, kterou si vyhradil Bůh jen pro sebe (Zj. 1:17, 18; Zj. 19:10).
VI. MODLÁŘSTVÍ – SFÉRA ČIRÉ IRACIONALITY.
Již v části IV. jsem uvedl, že modlářství je sférou čiré iracionality, v níž je možné vše zdůvodnit. Zdá se, že prostor pro uplatnění modlářství byl dán vyloučením, nebo modifikací druhého přikázání, která máme zaznamenáno v 2M. 20:4, 5. Do 3. stol. v souladu s Písmem, nebyly dovolovány v modlitebnách ani obrazy Krista, ani Jeho apoštolů v souladu s 3M. 26:1; 5M. 27:15.
Jako klasický příklad z iracionální sféry uvedu případ Nanebevzetí Panny Marie.
Nanebevzetí Panny Marie (v těle), ke kterému mělo dojít brzy po její smrti muselo být zcela určitě mimořádnou událostí. Většina apoštolů v té době ještě žila a vzdor tomu se její Nanebevzetí nedostalo ani do Bible, ani do rané či pozdní křesťanské literatury.
Blíže:
Bible jasně říká, že vzetí do nebe není nic obvyklého: Píše o Enochovi (1M. 5: 24), Eliášovi (2 Kr. 2:11), Pánu Ježíši Kristu (Lk. 24:50-52).
Pokud by tedy byla Marie vzata do nebe např. ve věku 100 let – tedy kolem r. 85 po Kr. určitě by o tom byla v NZ zmínka. Apoštol Jan psal svůj list v letech 90-100 po Kr. měl tedy dost času, aby se o takové události zmínil. Ve skutečnosti je poslední zmínka o Marii ve (Sk. 1:14), kde se zúčastnila modliteb prvních křesťanů ještě před letnicemi.
Nanebevzetí matky Spasitelovy si po 19 stoletích „povšiml“ papež Pius XII. Který „ač při tom nebyl, ani nemohl být“ a nemohl se opřít o jediný historický pramen, prohlásil Nanebevzetí Panny Marie výrokem „ex cathedra“ v r. 1950!
Jen na okraj: v r. 1956 papež Pavel VI. prohlásil Marii za „Matku Církve.“ Kde bude konec těchto nebiblických úchylek?
Ten, kdo není součástí této sféry iracionality, pokládá papežovo počínání jako nesmyslné. Tomu pak, kdo do této sféry patří, vše připadá normální a svého intelektu využije k tomu, aby papežovo jednání, „vysvětlil “ , “zdůvodnil “ a „obhájil“!!!
A to je tuhé otroctví!!!
1Kor. 7:23 „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!
Pán nás povolal ke svobodě:
2Kor. 3:17 „Duch je tím Pánem; a kde je Duch Páně, tam je svoboda.“
1J. 5:21 „Děti, varujte se modlářství.“
Eucharistie, transsubstanciace, consubstanciace, konsekrace, znovuobětování, nekrvavá oběť, či zpřítomnění, jsou teologické termíny v Bibli neuvedené, pomocí nichž se teologové bezvýsledně pokoušejí popsat nepopsatelné – totiž Tajemství VP, která je přímým odrazem nekonečné Spasitelovy oběti. V tom se shoduji s Danem Drápalem, kterého jsem citoval v části II.
Biblické výpovědi o tajemné Spasitelově přítomnosti jsou např. tyto:
Mt. 18:20 "Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (To mj. znamená, že Pán může být přítomen na mnoha místech současně – a může být tam, kde je naplněn tento biblický text, tedy sejití v Jeho jménu).
2Kor. 3:17 „Duch je tím Pánem; kde je Duch Páně, tam je svoboda.“
Přičemž platí, že Kristus je nedělitelný:
1Kor. 1:13 „Je snad Kristus rozdělen?“
To znamená, že Kristus může současně a i rozdílně působit na různých místech; může mne vyučovat a současně někoho na druhém konce zeměkoule potěšovat, jiného uzdravovat – a přesto je to jeden a týž Kristus. Jen na Něm záleží, kde a jak bude působit.
Bratr L. P. Křesina ve své knize MODLÁŘSTVÍ STARÉ I NOVÉ, kterou každému vřele doporučuji, upozorňuje ne velké nebezpečí toho, že VEDLE Boha budeme uctívat i něco jiného – podobně jako Izrael uctíval Bála VEDLE uctívání Hospodinova. Toto nazývá velmi příhodně náboženským pluralismem, který je daleko nebezpečnější, než přímé nevěrectví!
Jsem toho názoru, že tento náboženský pluralismus časem povede ke vzniku univerzálního světového náboženství, kde náš Pán Ježíš Kristus bude stále cestou ke spáse – nikoliv však cestou jedinou!!!
Závěrem,
toto není polemika s katolicismem; nabídl jsem čtenáři pohledy na problém z různých pramenů, záleží jen na něm, jak se rozhodne. Můj příspěvek je určen především nekatolíkům, kteří se z nejrůznějších důvodů zúčastňují, či chtějí zúčastnit katolické eucharistie, aniž by o principech této bohoslužby měli ponětí, tedy nebyli z ústředí svých církví informováni o tom, co vlastně katolická Eucharistie obnáší. Ústředním bodem katolické mše je právě Proměňování. Vzdát hostii úctu patřící jen Bohu – nebo ne??? Pokleknout před hostií – nebo ne??? Přeji všem, aby se z Boží milosti jim bylo darováno správné rozhodnutí – neboť co není v víry (v Krista), je hříchem (Ř. 14:23).
BohemianAnonymus
