poslal Nepřihlášený „Nebratrská kritika“.
Toto zvláštní slovní spojení, nápadně
upomínající na ptydepe dob totalitních, lze porůznu zaslechnout
v církevním prostředí. Ozývá se na různých jednáních, sjezdech
a grémiích. Pokaždé mě to zarazí a nutí k úvahám. Co si vlastně mám
pod tou nebratrskou kritikou představit? Jak takový nebratrský kritik
vypadá?
Soudě podle kontextu, ve kterém jsem se s podobnými výroky setkal,
jsou tím patrně míněny takový kritický hlas či poznámka, které se
někoho osobně dotýkají a on je vnímá jako neoprávněné či přespříliš
přísné. Čili – nejde ani tolik o obsah, o oprávněnost či pravdivost
kritiky, jako spíše o nepříjemný pocit, který kritizovaný pociťuje.
Asi
není náhodné, že podobná postesknutí se ozývají obvykle od těch, kdo
jsou v církvi nositeli nějakého úřadu. Oni přece dělají to nejlepší, co
mohou. Snaží se, namáhají, vydávají energii a tráví čas nad dobrou
(Boží!) věcí. A není hezké, když k tomu všemu ještě musejí snášet hlasy
neuznání či všetečné dotazy. Jednou již přece dostali důvěru, a bylo by
proto správné, aby měli také potřebný „klid na práci“.
Rýpalů se ale vždy najde dostatek. Někomu se nepozdává teologické
směřování církve, jiný není spokojen s provedením některého konkrétního
úkolu, třetí dokonce klesl ve své nebratrské drzosti tak hluboko, že
navrhuje zprůhlednění účetnictví. Jak se má nebohý církevní funkcionář
v takové nepřátelské lavině soustředit na svou službu? Místo radosti
z dobře odvedené práce přichází podrážděnost a frustrace. Není tedy
divu, když na nespokojencích a rýpalech ulpí časem etiketa nebratrských
kritiků.
Ne, že by se nenašel i dostatek těch, kdo dovedou funkcionáře
pochválit a zastat se jich. I tací jistě jsou. Ostatně, jakýmsi
patronem církevní „vrchnosti“ se stal při své české návštěvě alespoň na
chvíli i papež Benedikt XVI., když zacitoval katolického intelektuála
a spisovatele Georgese Bernanose: „Církev potřebuje víc světce, než
reformátory.“
No jistě. Vždyť i reformátoři byli takovými neskladnými
a někdy poněkud netaktními kritiky. Nebratrskými kritiky. Takové
nepotřebujeme. Kéž by místo nich bylo více světců – těch, kdo ve své
hluboké slušnosti raději každou výhradu spolknou, ještě než je
vyslovena. Těch, jejichž příkladný a obdivuhodný život lze použít jako
plášť k vlastní ozdobě …
Kritika se zkrátka v církvi nenosí. Nebo
neunáší. Více než jako korektiv bývá chápána jako útok. Jako narušení
idylického poklidu a harmonických vztahů.
Sestupme na závěr ale ještě o patro níž. Na úroveň původního významu
slov. Kdo že to vlastně ten kritik je? Pohled do řeckého slovníku
odpovídá, že kritikós je ten, kdo je schopen samostatného úsudku. Teď už chápu. Něčeho takového by přece správný bratr nikdy schopen nebyl.
Jáchym Gondáš
časopis Protestant 2009/09