Možná není jiného slova, které by bylo v poslední době užíváno - či zneužíváno - více, než je právě toto. Můžeme slýchat věty jako: „Řekla to autorita… kdo je tvá autorita… Máš na to autoritu?“ Prý dokonce existuje i nějaké „učení o autoritách“, jeho obsah mi však není znám.

Příčinou nedorozumění bývá, že pod tímto pojmem si každý představí něco jiného. Jeden obviní z autoritářství kazatele nebo starší, když je v biblickém smyslu napomínán za hřích. Jiný neuznává rozdělení služeb ve sboru, protože to podle něj znamená vytváření „sborových autorit“. Další má za to, že ve sboru jsou si všichni rovni a nikdo nemá právo druhého napomínat a tím jednat „autoritářsky“. Slovo autorita získalo až pejorativní, hanlivý nádech. Zkusme se na chvíli oprostit od předsudků a zamyslet se nad jeho biblickým významem.

České slovo autorita pochází z latiny (stejně jakou autor = původce, ten kdo tvoří) a označuje vážnost, váhu, moc. Pro nás je důležitější novozákonní řecký termín exoúsia, v jehož základu je význam povolení něco učinit a z toho vyplývající pravomoc. Bývá překládáno ve třech polohách jako (1) právo či svoboda jednat, (2) schopnost jednat neboli moc, síla a konečně (3) pověření jednat neboli pravomoc. Již z tohoto jazykového vhledu vyplývá důležitý aspekt: autorita je něco, co je svěřeno. Člověk ji nemůže uchopit sám od sebe a sám pro sebe. Jedná se o „pověření“ někým či „povolení“ od někoho. Z toho dále plyne, že za to, jak svoji autoritu člověk užívá, je odpovědný tomu, kdo mu ji svěřil.

Na rozdíl od běžného povrchního chápání vidíme, že autorita není pouhá rozhodovací pravomoc, nezávisle vykonávaná jejím nositelem. Není to ani právo dělat si, co chci, nebo moc rozkazovat druhým. Když Nová smlouva mluví o autoritě, má na mysli pověření, s nímž je spojena nejen pravomoc k vykonání úkolu, ale také odpovědnost vůči tomu, kdo úkolem pověřil.

Toto je podle mého názoru biblické učení o autoritě: je složena ze tří komponent, z nichž žádná nemůže být vynechána: pověření, pravomoc, odpovědnost. Absence kterékoli složky má katastrofální následky. Chybí-li pověření, je autorita samozvaným diktátorstvím. Chybí-li pravomoc, je autorita slabošská a bezzubá. Chybí-li odpovědnost, končí autorita ve svévoli a tyranii.

Autorita v biblickém pojetí není dána pro individuální prospěch, ale kvůli věci, o niž má člověk pečovat. Znamená to, že když mi byl svěřen určitý úkol, byla mi také dána pravomoc, abych jej mohl splnit a konečně, někomu vyššímu se budu odpovídat z toho, jak jsem svěřenou moc užíval. Spojení autority s pověřením a odpovědností vidíme zřetelně např. při vyslání učedníků. Matouš popisuje v 10. kapitole, že Ježíš jim dal nesmírnou „moc“ (NS: pravomoc): „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte…“ (v.8). Nebyla však samoúčelná, ale měla význam pro splnění úkolu: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské… Hle, já vás posílám…“ (7.16). A toto pověření nevyšumělo do ztracena, ale apoštolové po svém návratu „…vypravovali Ježíšovi, co všechno činili“ (Lk 9,10).

Jiný příklad: Pastýř je autoritou, postavenou nad stádem, a má plnou moc činit cokoli, co uzná za vhodné. Ovce jej musejí poslouchat a musejí jít tam, kam je pastýř vede. Rozhodovací pravomoc pastýře se může zdát téměř absolutní, je však ve skutečnosti úkolem: má o stádo pečovat, zajistit mu stravu i vodu, má obvazovat zraněné, léčit nemocné, hledat ztracené. Majitel stáda mu je svěřil a jednou od něj bude vyžadovat počet. Bude se ptát, jak hospodařil, v jakém stavu je stádo, zda se rozmnožilo, zda ovce jsou zdravé…

Ve 34. kapitole proroka Ezechiela Hospodin kárá pastýře Izraele, že svou moc nad stádem nevyužili k tomu, čím byli pověřeni: „neduživé jste neposílili, nemocné jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali…“, ale k vlastnímu prospěchu: „pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené…“. Ten, kdo pastýře pověřil a dal jim autoritu, však bude vyžadovat počet: „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce…“ Tak je to i v církvi. Zdrojem („autorem“ neboli původcem) autority je Bůh. Ježíš při svém odchodu ujistil učedníky, že mu byla dána veškerá moc (NS: pravomoc) „na nebi i na zemi“. Zároveň je povzbudil, že bude s nimi a dal jim úkol: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mat 28,18-20).

Bůh povolává lidi ke službě, dává jim úkol a s ním i pravomoc k jeho uskutečnění. Zároveň bude požadovat počet z toho, jak povolaný služebník ve své službě stál a úkol splnil. V praxi se toto pověření uskutečňuje v součinnosti Těla – Církve. Není zde prostor se touto otázkou zabývat podrobněji; podstatné je, že pro všechny služby v církvi platí spojení pověření, pravomoci a odpovědnosti. Tolik teorie - jak ji však uvést do praxe? Potíže mohou nastat, když někdo, komu byl dán úkol a nese za něj odpovědnost, podle svěřené odpovědnosti také jedná. Způsob apoštola Pavla je prý pro některé křesťany nepřijatelný. Pavel se jim zdá tvrdý, nesmlouvavý, příliš sebejistý a „autoritativní“. Pokud však jeho dopisy čteme s vědomím, že byl ke službě Bohem ustanoven, jeho povolání bylo potvrzeno církví a on za lidi a sbory nesl odpovědnost, náhle mu rozumíme. Výroky, které se nám snad mohly zdát tvrdé či autoritářské, jsou vysloveny ve vědomí velké odpovědnosti a z důvodu pastýřské starostlivosti.

Takto vážně rozuměli pastýřské péči i ve staré Jednotě bratrské. Bratřím záleželo na tom, aby otázka autority ve sboru a církvi byla jasně definována: „Řád osob v církvi záleží v takovém uspořádání všech údů, aby všichni .. věděli, kde je čí místo, na koho má kdo dbát, o koho se starat nebo zase, koho poslouchat a čí správě být podřízen" (Řád církevní Jednoty bratří českých z r. 1632). Za důslednost byli ve své době obviňováni z přísnosti a tvrdosti, ba autoritářství. Pro ně však byla důležitá péče o svěřené duše a tak správci sborů i starší měli velkou pravomoc. Otevřeme-li Dekrety Jednoty, čteme: „Správce pak ... má právo i povinnost, všecky soudce i lidi sobě svěřené učiti, napomínati i trestati, jakž by potřebu seznal“ (sněm 1532). Kázeň přitom nebyl způsob, jak někoho přimět k poslušnosti, ale byla chápána jako dar od samotného Pána Církve: „aby člověk v pádu nezůstal, nezmrtvěl, nezahynul, pomoc k tomu od Krista, lékaře duší, nařízena jest kázeň; kteráž když se při jednom rozšafně koná, prospívá i jiným".

Zamyšlení, jak rozumět autoritě, ohlédnutím do Staré Jednoty také uzavřu. Bratři neměli žádné speciální „učení o autoritách“, přece však dokázali naprosto výstižně vyjádřit skutečnost, že kázeň, napomínání a pastýřská péče jsou nezbytné součásti života církve: „Soudcové sboru jsou k tomu vybraní, aby na jiných obcování, jak se kdo v svém křesťanství chovají, pozor dávali; a kdekoli výstupek jaký neb neumění při kom znamenají, ukázati, napomenouti, poručiti i potrestati, též svárlivé mířiti a summou všelijaké neřády přetrhovati moc měli ... Již pak není dosti, aby zahradník k štípkům neb mistr k učedníkům neb hospodář k čeládce dohlédal; ale že zahradník oklešťovati, mistr kazům brániti, hospodář lenivou čeládku ku pracem doháněti musí, to sám rozum ukazuje. Protož v církvi kázně také potřebí, aby vystupující pamatováni, upamatovati se nedadoucí zahanbováni, urputní skutečně trestáni, naposledy pohoršliví, zlí, shnilí oudové odtínáni a odmítáni byli ... Protož všichni posavad v Jednotě pod kázní býti mají a musejí, od dítěte až do starce, od poddaného až do pána, od učedlníka až do biskupa.“

J. Pleva

Text byl v roce 2004 převzat ze stránek Jednoty bratrské portálem Granosalis