Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Pavla   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 4672, komentáře < 7 dní: 11, komentářů celkem: 4304, adminů: 23, uživatelů: 2366
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 475 629

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Komentáře: Ve věcech víry nemá být žádné násilí - Petr Chelčický
Posted on Pondělí, 01. listopad 2010 @ 20:46:02 CET Vložil: Mainstream

Přednáška poslal Nepřihlášený

Pozvali jste mne, abych přednášel na téma: Ve věcech víry nemá být žádné násilí. To je velké téma P. Chelčického. Obracíme se tím k významné postavě našich národních dějin. A chceme zaslechnout jeho poselství i pro naše dny.

Obracet se k dějinám: k tomu mají exulanti blízko už proto, že museli měnit místo svého přebývání. Mají svou původní otčinu v paměti, ať přímo, nebo zprostředkovaně. Ve srovnání s těmi, kdo nikdy natrvalo svou zemi neopustili, žijí po celý život v jemném nebo větším napětí: provázejí je totiž vzpomínky vlastní, nebo těch, kdo jim je zprostředkovali a uchovali si v paměti místa, kde přebývali. Cosi z nomádského charakteru, z putování z místa na místo, často pod hrozbou donucení, mají zaryto do svých vlastních nebo přejatých vzpomínek.

A tak prožívají ono pnutí duše, jež je krokem na cestě k hlubšímu zrání osobnosti. Spolu s vědomím, že je třeba přemýšlet o kořenech vlastního života, vytváří vlastní nebo přejímaná zkušenost jisté předpoklady pro životní orientaci v dnešním světě. V něm totiž mohou obstát jen lidé, kteří se sytí z duchovních zdrojů i kritické paměti.

Právě z těchto důvodů chceme obrátit pozornost k jedné důležité postavě našich dějin, která nám pomáhá orientovat se i v dnešní situaci. Pozoruhodný svědek, Petr Chelčický, je svým původem myslitel, který neprošel univerzitním vzděláním, jaké v jeho době poskytovala již druhé, třetí generaci pražská univerzita. Ale stal se osobitým myslitelem a některé jeho důrazy lze považovat za průlomové.

1. Chelčický se po celý život vyrovnává s fenoménem moci. Narozen někdy kolem roku 1390, prožívá ve zralém věku střety těch, které probíhaly na akademické půdě, na církevních sněmech i na válečném poli. To ho vede k soustavnému přemýšlení o povaze moci. Dokladem toho je spolu s dalšími díly spis Síť víry. Jde o rozsáhlý traktát o povaze moci. Rozlišuje v něm moc světskou a duchovní. Koho má na mysli?

Nedejme se mýlit názvoslovím. Moc duchovní není v jeho pojetí moc církevní, představovaná církevní hierarchií tehdejší církve. Jde o moc, založenou na evangeliu Kristově, na apoštolské tradici. Chelčickému se zrcadlí tato moc i ve způsobu života prvních křesťanských obcí, které žily v pospolitosti duchovního charakteru. V něm se neopíraly o moc meče. Moc nestála ve středu jejich pozornosti. Vztahy mezi těmi, kdo vytvářeli první křesťanské obce, byly vytvářeny především duchovními pouty. To platí až do r. 313.

2. Tento rok je pro život původní církve v pojetí Chelčického zásadním předělem. Proti moci duchovní se k vládě nad křesťanskou obcí prodrala nyní podle něho moc světská. To může být na první pohled překvapivé stanovisko. Vždyť tehdy římský císař Konstantin se stává nominálně křesťanem, pozvedl církev takřka z anonymity k veřejnému postavení uznávané instituce; učinil z ní určovatelku mravních a duchovních zásad, které ovlivnily život ve všech vrstvách společnosti. Proč tak ostrý soud z úst Chelčického na adresu tehdejšího vládce i těch, kdo od té doby stáli v čele křesťanské církve?

3. Chelčický ostře kritizuje změnu, ke které v onom osudném roce v křesťanstvu dochází. Podle něho se křesťané dali tehdy strhnout na nesprávnou dějinnou cestu. Tehdy podle něho opouštějí představitelé církve duchovní cestu a ubírají se dále po cestě světské. A to je podle něho naprosto chybná orientace. V čem spočívají rozdíly mezi oběma typy moci? Jak rozumí Chelčický duchovní moci?

4. V pospolitosti obce spravované duchovní mocí se následováním Kristova příkladu učí její členové žít ve vzájemné úctě a službě, v soustředění k slovům samotného Mistra, který zakázal panování jedněch nad druhými; vedl je k milosrdenství, k spolunesení břemen a k neošemetné lásce. Křesťanské obce jsou podle něho zároveň místem pravé tolerance a radosti nad růzností obdarování, jímž se společenství vzájemně obohacuje.

K tomuto stylu života ovšem patří určitý odstup od světa a všech jeho svodů, zejména od svodů světské moci, profesionální politiky tehdejší doby, k níž na prvním místě patří touha po moci a majetku. Smyslem oné tiché správy pozemské obce, řečeno s velkým učitelem církve Augustinem (354–430), je ustavit se sami v sobě, zachovat lásku k Bohu a u sebe svědomí čisté. Jde o ryzost víry a života sloužící k společnému růstu.

5. Naproti tomu světská moc se podle Chelčického spravuje jinými pravidly. Jde jí především o to, aby jednou získanou moc uhájila a pokud možno ještě rozšířila. Provází ji od počátku soustředění na zápas, v němž usiluje o to získat pozice a uhájit je v konkurenci ostatních mocí. A musí být připravena i na mocenský zásah, v němž rozhodují zbraně. Veškerou svou tvořivost zaměřuje světská moc převážně tímto směrem.

Pokud naproti tomu moc duchovní se vůbec uchýlí k mocenským prostředkům, pak se omezuje pouze na vytváření rámce (Chelčický mluví o „plotu, ohradě“), v němž se uskutečňuje pravá povaha obce: a ta nespočívá na násilí, na „přinucování“ jedněch druhými, jak řekne Chelčický. Spočívá naopak na spontaneitě, k níž nás vábí duchovní moc, zpodobená jedinečně v bezbranné moci Kristově.

6. Zkusme domyslet, co znamená toto základní rozlišení Chelčického mezi duchovní a světskou mocí pro naši současnost. Je jasné, že jeho charakteristiky moci světské tehdy vystihují i dnes panovačné rysy a nároky moci, která chce pod svou kontrolu dostat všechny oblasti života společnosti. Jestliže Chelčický ve své době zaměřuje kritikou světské moci svou pozornost na představitele tehdejší církve a tehdejších vládců, můžeme si my starší srovnat jeho rozbory obou mocí s vlastní zkušeností, kterou jsme prožili v době dvou totalitních diktatur (nacistické a komunistické).

Myslím, že charakteristiky obou typů mocí, kterých Chelčický použil, jsou do značné míry použitelné pro dva systémy vlád, které jsme buď sami okusili anebo pro nejmladší z nás jsou ještě dnes – pokud se rozhlédneme po celém světě, – k zahlédnutí. Kuba nechť slouží jako příklad za všechny ostatní. Proti této totalitní moci stojí demokratické uspořádání společnosti, v němž je moc postavena pod kontrolu. Jakkoli církve jsou v našem prostoru odsunuty na okraj společenského dění, smíme ovoce působení křesťanských tradic pozorovat i ve světských útvarech, jakým je např. demokratické uspořádání společnosti. Prožíváme v ní takovou míru svobody, jaké se nám během komunistické vlády naprosto nedostávalo.

7. Jsem si samozřejmě vědom toho, že to, co jsem teď vyslovil o demokratickém systému, může vyvolat otázky. Mnozí vidíte jeho chyby a nedostatky. Velice bych se přimlouval za to, abychom rozuměli demokracii v masarykovském duchu a nedali se strhnout některými jevy v naší společnosti, které nás právem znepokojují, k zásadnímu odmítání jejího významu pro lidštější uspořádání společenského života.

8. Jsem přesvědčen, že demokracie jako politický systém v onom hlubším pojetí musí mít rysy, které Chelčický spojoval s mocí duchovní: Demokracie není udržitelná bez intenzivní komunikace napříč celou společností, bez otevřených a bohatých vztahů mezi občany. Demokracie je diskuse! Touto památnou větou Masaryk upozorňuje na náročnost demokracie: bez vstřícného rozhovoru a součinnosti nemůže demokracie ve společnosti prosperovat. Vysychá, stává se rejdištěm profesionálních byrokratů. Sami vyprázdněni, protože jsou denně v kole, denně nuceni rozhodovat o reáliích, jež nám často připomenou starosti Čapkova dramatu Ze života hmyzu, nemají čas ani duchovní zakotvení; proto se jim politika stává rutinou a vyprázdněným konáním. V něm úpadek jazyka i myšlení je nevyhnutelný.

Veřejné mínění, které se dá strhnout do zajetých kolejí, po kterých se pohybují aktéři politického života, propadá pak pocitu, že demokracie u nás živoří. Mnohým se zdá, že žijeme v systému, v němž chybí hlubší duchovní zdroje, jež by pronikaly až do přediva politických vztahů a učinily tak z politiky a veřejného života otázku hluboce lidskou. K nápravě v této oblasti nám může pomoci myšlenkové bohatství představitele nenásilné, demokraticky orientované správy, jak k ní svými důrazy přispívá ve svých spisech právě P. Chelčický.

Znamená to především si uvědomit svou občanskou odpovědnost. Naše odpovědnost nesmí končit u hranic našich sborů a církví. Ze vzájemného bohatství vztahů, které se rozvíjejí ve sborovém společenství máme vynášet poklady i do širšího společenství občanské pospolitosti. To, co Chelčický spojoval s křesťanskou obcí a jejím vnitřním bohatstvím, má prosakovat i do veřejné oblasti, v které pracujeme, stýkáme se s ostatními občany. Ke svým osobním starostem si máme přibírat i starost a péči věnovanou obci, ve které žijeme. Toto vyzařování navenek je podstatným rysem křesťanské odpovědnosti za širší celek, než je místní sbor. A k tomu nám poskytuje Chelčického odkaz množství podnětů.

9. Z Chelčického můžeme přijmout i další myšlenku, která se mi zdá velice aktuální v naší situaci. Tento pozoruhodný myslitel odmítá rozdělení společnosti na trojí stav. V této věci byl prostý zeman na konci středověku překvapivě moderní. Není divu, že zůstal ve své době osamocen. Popíral, že společnost je rozdělena na panský, kněžský stav a poddaný lid, tedy představu, která byla tehdy všeobecně sdílena.

I husité spolu s katolíky měli za to, že rozdělení společnosti na tři stavy je ustanoveno Bohem. Naproti tomu Chelčický je přesvědčen, že nic takového se nedá z Písma odvodit. Vzpomeňme jak se proti vůli Samuelově domáhá izraelský lid krále! Tam vidíme naprosto jasně, že královský úřad není v souladu s Hospodinovou vůlí, světští potentáti v dějinách se nemohou dovolávat toho, že jsou nebo byli ustanoveni z Boží milosti.

10. Podobně si počíná tento svérázný myslitel i v otázce majetku, základní ose, kolem níž krouží tehdy světská moc. Proti historické držbě majetku panského stavu postavil Chelčický argument hluboce theologický: před jakoukoliv koupí, nabytím majetku, ke kterým docházelo tehdy a dochází i dnes, je tu „koupě“ Boží. Bůh si nás zakoupil, celé stvoření svým stvořitelským aktem a celá země včetně člověka je vlastně jeho majetkem. „Hospodinova jest země i plnost její…“ (Žalm 24). Nejprve tedy má a vlastní všechno Bůh stvořitel.

Tím Chelčický dává do závorky všechny právní nároky ve sféře vlastnictví; protože je ze strany Boží předchází akt stvoření celého kosmu. Bůh je vlastníkem všeho. A právě na tuto skutečnost Božího vlastnictví před jakýmkoli lidským přivlastňováním máme podle Chelčického pamatovat. Majetek šlechty, majetek panovníka, majetek církve je tím postaven do kritického světla. Prvotní akt Boží tvorby a smluvního vztahu mezi stvořením a Stvořitelem nesmí být zrušen nějakým dodatečným, dějinně podmíněným vztahem majetkově právním ať se strany panovníka, šlechty nebo církve.

11. Uvažme dalekosáhlý význam tohoto stanoviska P. Chelčického: V 15. století se odvážil povědět, že všechny instituce našeho dějinného života jsou proměnlivé: Postavení panovníka – není z Boží milosti, je vlastně na Bohu vynucen – už jsem připomněl starozákonní svědectví o tom, jak se rodilo království v Izraeli.

I majetek a vlastnictví máme posuzovat jako předmět, o němž je třeba uvažovat ještě ze širšího hlediska než vlastnického práva. Máme o něm uvažovat z hlediska obce, za kterou jsme odpovědni. Majetek nemá být důvodem a utvrzením stavovského rozdělení lidí. Před Bohem, který vlastní vše, jsme všichni pouze správci svěřeného majetku. I v dnes aktuální diskusi o církevním a jiném majetku se můžeme nechat vést myšlenkovými důrazy Chelčického.

12. Vraťme se však ještě k tomu, co je nejvlastnějším tématem našeho dnešního uvažování: ve věcech víry nemá být žádné násilí. To se zdá být tak samozřejmé, že je takřka otázkou, proč se tím zabývat. Ukázali jsme si snad dostatečně, že v době Chelčického jak oficiální církev, tak i husité této zásadě neporozuměli do hloubky. Jedni byli ochotni použít meče, aby ochránili, jak věřili, čistotu víry, druzí se jim postavili se zbraní na odpor, protože chtěli bránit svou představu království Božího na zemi. Víme, že to byl tragický spor s tragickými následky, které ovlivnily konfesní vztahy až po dnešek.

Zůstává těžká až trýznivá otázka: můžeme zastávat Chelčického pozici a násilí nikdy nepoužít? Máme přijmout pacifistické stanovisko, které je proti jakémukoliv násilí a za všech okolností? Už jsem naznačil, že sám zastánce nenásilí připomíná krajní nutnost – mluví v Síti víry o „plotě, ohradě“, kterou si společenství musí vytvořit, aby zabránilo „vlkům“ pustošit pokojné ovce. Kdesi na okraji svých úvah vidí tedy již sám Chelčický nutnost čelit násilí použitím moci „ochranné“, „bránící“. Není tedy stoupencem absolutního nenásilí – mylně se ho dovolával svého času Lev Nikolajevič Tolstoj.

Chelčický nicméně pochopil a správně rozvedl, že tato moc, která čelí zlu, smí být pouze krajním prostředkem, který brání proniknout násilí a zlu do samého středu společenství. A jako moci na okraji, bez níž se ovšem lidstvo pod panstvím (mocí!) hříchu neobejde, se jí nesmí dovolit, aby opanovala střed, osu mezilidských vztahů osobních i veřejných. I sebeuspořádanější společnost ukázněných, odpovědných občanů potřebuje „kata“ – kdysi toho, který utínal sekyrou hlavy, dnes takových nástrojů, jimiž se i v demokratické společnosti udržuje pořádek, tedy policii, a v krajním případě toho, kdo i trestá, tedy soudce a bachaře. Žijeme podnes v nevykoupeném světě, kde nejsme postaveni před rozhodnutí, která jsou absolutně správná anebo absolutně špatná. Rozhodujeme se takřka napořád jen mezi větším a menším zlem.

13. Buďme vděčni za to, že nestojíme tváří v tvář takovým hrůzám jako naši otcové i leckteří z nás v minulém století, či P. Chelčický ve své době. Snad na pozadí vlastní zkušenosti rozumíme tomu, že ve věcech víry musíme říci násilí absolutní: Ne! Prosazovat víru mečem je ohavné. Slabost křesťanství dnes je zčásti způsobená tím, co se stalo v 15. století v Čechách a později v sedmnáctém století v třicetileté válce v Evropě.

V každodenních záležitostech vlastních i své obce pak musíme pro obecnou hříšnost připustit, že zlé chování nemá zůstat bez trestu. I tak se budeme jako křesťané muset vyrovnat s otázkou, jak jsme sami k povážlivý poruchám v životě společnosti přímo přispěli anebo jsme jim sami nedostatečně čelili. Nikdy si nebudeme moci umýt ruce. I tam, kde nezůstaneme stranou a někdy i s použitím násilí se zastaneme druhých, kteří jsou v ohrožení – a zastat se jich je naší povinností!, poneseme si svůj díl viny k poslednímu soudu.

Ujal jsem se dnes z vašeho pověření nebezpečného tématu, které nás všechny staví před nejzákladnější otázky naší orientace. Co jsem pověděl, nemělo nás zavalit tíhou odpovědnosti, nýbrž osvobodit k tomu, abychom ji nesli jako břímě – ale jako břímě lehké, jak to poví Ježíš v jednom rozhovoru.

Jakub S. Trojan

Přednáška pro české exulanty


Praha 3. října 2010 – Vikýřovice 16. října 2010

Zdroj: časopis Protestant 9/2010



 
Příbuzné odkazy
· Více o Přednáška
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Přednáška:
Učednictví a církev


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.5
Hlasů: 2


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Ve věcech víry nemá být žádné násilí - Petr Chelčický" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.10 Seconds