Když superb, ve kterém Radek John, Vít Bárta a Karolína Peake přijížděli na Hradčanské náměstí, brzdil před palácem, bylo už vlastně hotovo. Kardinál bez čepce, tedy ten mladší kardinál, měl za sebou těžký den jednání a modliteb. Právě se vracel v usebrání z tichého rozjímání v kapli. Za ním další.

Ukázalo se, že tam nebyl sám; na klekátkách s kardinálem setrvali i bratři evangelíci a také další z té roztodivné rodiny křesťanských církví. Jediné zřetelně viditelné pojítko mezi nimi můžeme vysledovat v tom, že patří k těm státem finančně podporovaným. Jinak naoblíkaní, ale poměrně stejní otcové, se kolíbali ven z kaple. Nejsou jediní a ni to o sobě netvrdí, nicméně je mezi nimi cítit silné pouto jednoty. Ale takové otevřené jednoty. Stejně je lidé sypou do jednoho pytle. A nejenom je. Jistě víte, že jsou i církevní společenství, která na peníze nedosáhla, protože jsou mladší a nesplnila některá další kritéria.

Proč byli ti lidé ten podvečer spolu, to se neměli dozvědět ani tři hosté ze sněmovny, kteří ohlášeni přišli k audienci. Přijali je ti dva hlavní. Kardinál a předseda ekumenické rady církví jim naslouchali a nevycházeli z údivu, že někdo chce mluvit o chudé české pokladně a dalších rysech současné české politické scény podobným tónem. Jasněji se tomu stylu rozhovoru říká: Kdo, komu a za kolik. Vlastně to byla únavná diskuse, protože to byl pokus o smlouvání. Vy nám a my vám, téměř to byl obchod. Ona ta strana je obchodní strana a proto zobchoduje i svou prohru v budoucích volbách.

Tahle debata ale zlomila poslední třísky v nalomených prknech konstrukce cesty za penězi. Všichni do jednoho, i ti co byli za dveřmi, po odjezdu superbu z náměstí kývli na mimořádnou tiskovou konferenci. Nažhavené linky do hodiny dostaly do salónku všechny prestižní noviny, zpravodajské servery a televize jak z Čech, tak z Evropy. Překvapivě rychle byla na stativu také kamera CNN a dalších zámořských televizí.

Kardinál rozvážně a zřetelně čte svoje prohlášení: “Vážení přítomní. Křesťanské církve a další náboženské společnosti přišly během dvacátého století o svá práva na svobodný život a také o práva na vlastnictví majetku. Úplně stejně stejně jako mnozí další občané naší země nesli všichni pouta zvůle a nenávisti. Hodnoty, které byly po generace vkládány do rukou řeholních společenství, farností a dalších vzdělávacích, sociálních a zdravotnických institucí církve, byly zabaveny. Dějiny se těžko vrací, spravedlnost bývá poloslepá, a tak se vede nedůstojná debata o tom, co komu patřilo a co ne. Ve většině případů bylo podstatnější jak to funguje a jak to lidem pomáhá, než komu to skutečně patří. Komunisty vedený stát se ale pojistil a nechtěl, aby instituce církve fungovaly a naopak chtěl, aby nic církvi nepatřilo. Snaha poválečného socialismu byla jasná: Když nevyhnutelně spěje k bankrotu, nechce v tom zůstat sám.

Stát po sametové revoluci přešlapoval a slepě vážil svoje slova. Zdá se, že bylo vždycky dost lidí, kteří měli radost, že mnoho aktivit církve už neexistuje a jen tak nezačne fungovat. S jemným mručením stát sledoval, jak se církevní školství, zdravotnictví a sociální služby zase probouzí s minimálním majetkem a malými penězi v kase. A jedinou nadějí postkomunistického státu bylo, že se bude hodně dlouho přetahovat o původní majetek, který komunisté zachránili ze spárů pobožných kněží a řeholníků.

Vedlo se to až do této chvíle. Proto vám, pánové a dámy, oznamuji, že to, co udělá stát s majetkem, je zcela jeho věcí. Ať si to vyřeší poslanci a senátoři v parlamentu svobodně. Pokud budou chtít uvolnit, ať uvolní, vyplatí či předají. My s nimi jednat budeme. Pokud se rozhodnou jinak, ať ukončí podporu církví a nechají nás o ni soutěžit vedle dalších neziskových organizací a komunit. My jistě prokážeme, že umíme dnešní společnosti pomoci, ale nevzneseme a nevznášíme žádné nároky na stát před rokem 1989 a ani na jeho právní nástupce. Ať činy všech zůstanou na jejich hlavách a hlavách jejich dětí.

Naše duchovní služba bude pokračovat za naše peníze či za peníze, které svobodně a s úctou dostaneme jako dar a řádně vyúčtujeme, ale nechceme se stát součástí obchodu s preferencemi politických stran či součástí tahání o moc ve státě. Naše církve se otevřou laické službě a budou v ještě větší míře podporovat dobrovolnictví. Ať vám všem Pán Bůh žehná pokojem!  Děkuji vám za pozornost.”

Ostatní otcové stáli v kruhu za kardinálem a zdálo se, že jsou jako jeden muž. Ten večer se mi dobře sledovaly televizní zprávy a tuhle neděli jsem měl kostel, který i jinak bývá plný, narvaný k prasknutí.

Daniel Kvasnička, kazatel církve bratrské

Zdroj: http://kvasnicka.blog.ihned.cz

P.S:

V diskusi pod článkem na IHNED.cz odpověděl Daniel Kvasnička na dotaz: o jste vlastně tím článkem chtěl říci?

Mám na mysli to, co jsem zastával vždy. Otázka narovnání vztahů mezi státem a církvemi a nebo restituce, jak se zkráceně říká, jsou záležitostí, kterou si musí vyřešit stát sám a křesťané či židé v náboženských církvích a společnostech by měli být v této věci pasívní a nezávislí na výsledku. Vrátí - tak vrátí. Nevrátí? Tak nevrátí. A měli by to umět říct veřejnosti.
Je to fiktivní příběh, nijak tím příběhem nechci zpochybnit autority, jen jsem si trochu hrál...