V souvislosti s projednávaným návrhem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi se Český bratr (1/2012) zeptal: „Jaký objem komunisty ukradeného církevního majetku se vrátí ČCE?“ Na tuto otázku odpověděl náměstek synodního seniora Pavel Stolař:

„Sbory ČCE, kterým byly zabaveny pole či lesy, budou moci uplatnit restituční nárok na naturální vydání pozemků v celkové výměře přibližně 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků… Církev jako celek by měla obdržet restituční náhrady v celkové výši 2,26 miliard Kč splácených po dobu třiceti let se zohledněním inflace.“

Jasná odpověď – ovšem na otázku velmi nejasnou. Kdo co ukradl?


Kdyby to opravdu byli jacísi ztotožnitelní komunisté, bylo by sice nesnadné, ale možné pochytat je, a ještě před tím, než budou potrestáni, neprodleně vrátit okradenému to, co u nich bylo nalezeno (tak se např. postupovalo v případě zloděje M. P., který v pozici ekonoma Ústřední církevní kanceláře ukradl naší církvi deset miliónů).

Potíž je v tom, že majetek ve vlastnictví církevních právnických osob po 25. únoru 1948 nebyl ukraden. Tohoto majetku se nezmocnil zloděj, nýbrž stát. Státní instituce sice plnily zadání komunistické strany, ale majetkové přesuny neprováděli ani jednotliví komunisti, ba ani KSČ, ale ČSR. Nu a státy, i ty zlotřilé a ujařmené vedoucí úlohou diktátora či strany, konfiskuji, zabavují, vyvlastňují, odnímají, znárodňují, zestátňují – ale nekradou.

Majetek katolické církve (Stolař připomíná, že poměr zabaveného majetku církve římskokatolické k majetku ostatních církví je přibližně 95 ku pěti) nebyl ukraden. Nebyl ukraden ani majetek německé luterské církve na území ČSR po válce, nýbrž na základě prezidentských dekretů propadl státu, který jej následně převedl např. Českobratrské církvi evangelické. Připomínám to proto, že před lety v jedné velmi otevřené debatě s našimi bývalými krajany, odsunutými po válce do Německa, jsem se musel ohradit proti formulaci, že Češi ukradli německý majetek: nic jsme neukradli, to náš stát dle tehdejšího práva majetek Němců zabavil. Jestli to bylo spravedlivé, humánní a prozíravé, to je jiná otázka, ale krádež to nebyla.

Ovšemže se státy dopouštějí i hrozných křivd, jako se dopustila Československá republika vůči římskokatolické církvi. Já, natož moje děti a vnuci, jsem sice katolíkům nic neukradl ani jim jinak neublížil, ale zle – často i podle tehdejších norem nezákonně – jim ublížil stát, a to stát můj. Byl můj za prezidenta Havla i za Gottwalda.

Státní kontinuitu volky nevolky přijímám, i k té komunisty uzurpované poúnorové republice se hlásím jako ke své, i k jejím dluhům, křivdám a bezpráví. Však komunistický režim u nás nebyl nastolen intervencí cizí mocnosti, nýbrž vůlí velké části občanů proti vůli slabší části občanů, dokonce procedurou v zastupitelské demokracii běžnou. Náhradu za škody napáchané za nadvlády komunistů nelze vymáhat po nějakém cizím státu jako reparace. To můj stát – komunisty ovládaný – církvi katolické křivdil a ubližoval, mimo jiné i nespravedlivým odnímáním majetku.

Nelze však napravit všechny křivdy a nelze ani vrátit vše, co bylo odcizeno. Maximum možného je „zmírnit následky některých majetkových křivd a jiných křivd, které byly spáchány“, jak stojí výstižně napsáno v preambuli projednávaného zákona. Jako občan tento záměr zákona vítám a podporuji.

Nepodporuji ale zákon jako celek, neboť mnoha jeho ustanovením nerozumím. O některých se domnívám, že jim rozumím, ale o to víc s nimi nesouhlasím. Např. v § 14 odst. 8 čtu: „Práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická“. Tato na nenápadném místě umístěná větička ruší Náboženskou matici, právního nástupce náboženských fondů zřízených Josefem II., a její majetek „přiklání“ katolické církvi. Zákon, který přesně vyjmenovává, kolik která církev dostane jako „finanční náhradu“, skrývá nezanedbatelný majetkový přesun pod jednou oznamovací větou, že „práva a povinnosti“ někoho nyní vykonává někdo jiný. Co se kde ještě pod kterými větami zákona skrývá? Nedějí se tu pod zástěrkou zmírňování některých křivd jakési neprůhledné kulišárny?

Jako člen ČCE se ptám: Co je ona „finanční náhrada“ dle § 11, která se má týkat i mé církve, a to ve výši 2 266 593 186 Kč? Zákon sám nespecifikuje, co má tato náhrada nahrazovat, toliko vyhlašuje, že církev, „která neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 11, obdrží paušální finanční náhradu“. P. Stolař hovoří v této souvislosti o „restituční náhradách“, synodní senior J. Ruml (Český bratr tamtéž) o „finanční kompenzaci za zabavený majetek“.

Jenže hodnota majetku, jenž byl evangelíkům zabaven, činí řádově promile oné štědré (že vůči některým jiným církvím je zákon ještě štědřejší než vůči ČCE, je jistě pikantní až třaskavé, ale vedlejší) paušální náhrady, navíc si o těch pár desítek hektarů lesů a polí mohou evangelíci zažádat a získat je zpět. Za co je tedy ta náhrada? Je to vůbec náhrada, nebo je to něco jiného? Co?

Nevím a dokud se to nedozvím, velmi si přeji, aby vládní návrh zákona ve stávající podobě Poslaneckou sněmovnou protlačen nebyl a celá věc se o pár měsíců pozdržela. Tím by se konečně otevřel uvnitř církve na toto téma rozhovor, který tak žalostně scházel (a vlastně musel scházet, protože zákon v té době ještě nebyl ani ve stádiu schválení vládou), když v listopadu 2011 mimořádný synod v časové tísni pověřil Synodní radu ČCE krokem vskutku mimořádným, totiž podepsáním smlouvy s Českou republikou na základě zákona, který ještě nevznikl.

Co nebylo v církvi důkladně objasněno, prohovořeno, promodleno, vyargumentováno, nechť není ani odhlasováno. A co nebylo ukradeno, ať se nevrací.

Miloš Rejchrt, farář Českobratrské církve evangelické

Zdroj: časopis Protestant 2012/3