PROBLÉM HŘÍCHU A BOŽÍ ODPOVĚĎ NA NĚJ.

Pokus o odpověď na některé důležité otázky


1) Nevěrnost člověka.
Pán Bůh stvořil člověka se svobodnou vůlí, tedy se schopností rozhodnout se mezi dobrým a zlým. Daroval mu tím značnou svobodu, ale i ta měla své meze. Touto mezí byl Jeho jediný zákaz. Člověk, který s Bohem komunikoval přímo věděl, že to, co po něm Pán Bůh chce, je dobré. Stejně tak to, že poruší-li Boží příkaz, stane se něco strašného – tedy něco, co v této chvíli nebyl schopen ani domyslet, protože se smrtí dosud neměl zkušenost.

A Bůh chtěl, aby Jeho zákaz člověk respektoval a tím Mu projevil svou věrnost, i když tu bylo riziko, že člověk své svobodné vůle zneužije. PRIMÁRNÍ U BOHA JE POSLUŠNOST, KTERÁ SE MŮŽE MANIFESTOVAT JEN VE ZKOUŠKÁCH: BŮH ŽÁDÁ, ABY SE ČLOVĚK PRO NĚJ VĚDOMĚ ROZHODL. Proto strom vědění dobrého i zlého nebyl obehnán plotem a Adam i Eva k němu měli naprosto svobodný přístup. (1M. 2:15-17). Hospodin chtěl, aby se pro něj člověk rozhodl, protože On se pro dobro člověka rozhodl daleko dříve.
 
Jer. 29:11 Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti."

Ez. 18:32 "Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít."

Ez. 33:11 "Řekni jim: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč byste měli zemřít, dome izraelský?"

Bohužel se člověk vydal cestou svévole a chtěl sám rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé, bez zřetele k Božím řádům. Tím začalo neustálé vzdalování se člověka od Boha, které trvá dodnes. A protože si Bůh nepřál, aby člověk zahynul, rozhodl se !!! na tuto situaci reagovat a podal mu pomocnou ruku k záchraně.


2) Boží plán záchrany člověka.
Mám za to, že tuto situaci Panovník Hospodin přede všemi věky předvídal, řešil zrozením Svého Syna, který bude v budoucnu obětován za hříchy celého lidstva a tím dal lidstvu naději: možnost záchrany, možnost smířit se s Bohem, tedy vyhovět Božím požadavkům - tedy všem těm, kdo si této možnosti váží a chopí se jí. Je to možnost první i poslední, protože za ni byla přinesena oběť nejvyšší.
 
Ž. 2:7 "Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.""

Sk.13:33 " a vzkřísil Ježíše; vždyť o něm je psáno v druhém Žalmu, Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil."

Mt. 3:17 "A z nebe promluvil hlas:" Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.""

Žd. 1:5 " Komu kdy z andělů Bůh řekl: ,Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!" A jinde se praví: Já mu budu Otcem, a on mi bude Synem"

J. 3:16 "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."


3) Čas příchodu Spasitele na tuto zem.
Když úpadek lidstva pokročil natolik, že se měl již narodit člověk schopný PRODAT!!! Spasitele světa, Pán Bůh vyslal svého Syna na svět, aby vykonal své spasitelské dílo. Z lidského hlediska lze říci, že úpadek lidstva DOTLAČIL!!! Pána Boha k tomuto krajnímu řešení - i když na druhé straně u Boha neexistuje nutnost; Bůh je naprosto svobodný ve své volbě - jde o Boží svobodné rozhodnutí. Všemohoucí Bůh se ze své nekonečné lásky k lidstvu ROZHODL OBĚTOVAT!!! Svého Syna. Tento úpadek lidstva (tj. vzdalování se od Boha) svou smrtí na kříži Spasitel definitivně zastavil - což platí pouze pro ty, kteří Ho jako Spasitele přijali.

Člověk, který je dle lidských měřítek dokonalý se může obětovat za své současníky, za rodinu, přátele nebo vlast. Avšak obětovat se za všechny žijící i dosud nenarozené se naprosto vymyká lidským možnostem. Smířit člověka s Bohem může jen Bůh.

Aby však tato oběť mohla být vůbec uskutečněna, musel Syn Boží na sebe vzít lidské tělo - tj. stát se načas nižším než andělé (Ž. 8:5-7; J. 1:14; Fp. 2:7, 8). Jinak by to nebylo možné, neboť Bůh, Tvůrce a Vládce všech nebeských sfér, našeho vesmíru a časů je svou povahou nesmrtelný.


4) Velikost Spasitelovy oběti.
Ž. 22:2 "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
Mt. 27:46 "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk. 15:34)

VNITŘNÍ SMYSL OBOU TEXTŮ JE TEN, ŽE BŮH SE Z LÁSKY K LIDSTVU DOSLOVA ROZERVAL VE DVÍ !!! - TJ. NAČAS ZTRATIL SVOJI INTEGRITU!!! UMÍME SI JEN VZDÁLENĚ PŘEDSTAVIT ROZSAH A INTENZITU BOŽÍHO UTRPENÍ?

Na straně Otce to bylo utrpení plynoucí ze ztráty spojení se svým milovaným Synem a pohledem na Jeho utrpení v opuštěnosti.

Na straně Syna utrpení spočívalo v tom, že  ve fázi umírání, tj. největší tělesné tísně byl zbaven spojení s Otcem, musel tedy Satanovým útokům odolávat jen v lidské síle a tím Satanovy útoky společně s hříchy existujícího i dosud nenarozeného lidstva (J.1:29; 2Kor. 5:21; Gal. 1:4; Žd. 9:26-28; 1Pt. 2:24, aj.) dolehly na Něj plnou vahou. A to dává Spasitelově oběti nekonečný, vpravdě Boží rozměr a hodnotu vymykající se všem lidským měřítkům.


5) Kosmický význam Spasitelovy oběti.
Vůdce nevěrných andělů Satan, (dříve Lucifer), měl původně přístup k Božímu trůnu, kde žaloval na vyvolené Boží: tedy působil negativně - nechtěl kohokoli napravovat a zachraňovat (naprostý protipól našeho Spasitele!) - ale přivolával na lidi Boží soud, např. na Jóba (Jb.1,2). Lze říci, že byl u Božího trůnu tolerován až do doby, než se totálně vzbouřil a byl poražen (Zj. 12:7-12; Lk. 10:18) a na zemi způsobil smrt Božího Syna, aby tím zmařil dílo spásy. Satan byl poražen a se svými anděly svržen s nebe. Smrtí Božího Syna a Jeho vítězstvím na kříži byl Satanovi přístup na nebesa definitivně uzavřen a jeho konečná porážka je jen otázkou času.

J. 12:31 "Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven."

Lk. 10:18 "Řekl jim: "Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk."

Od tohoto okamžiku je Satan v podstatě ve vězení; je sice uvězněn na relativně velikém prostoru, ale přesto nesvobodný, neboť k Božímu trůnu již nemá přístup a nemůže na nás žalovat (Iz. 14:12-15; J. 12:31; Lk. 10:18; Zj. 12:10), je ve fázi očekávání soudu.

Dále viz: Je stále Satan nositelem světla?

Bůh tedy pro naši spásu nejen trpěl, ale šel i do rizika, když vystavil svého Syna zkouškám, jež Mu předem připravil a o nichž Syn nebyl dopředu informován. Spojení našeho Spasitele s Otcem když byl zde na zemi bylo jiné než v nebi - avšak spojení Syna s Otcem, poté co Ho na kříži opustil, bylo dočasně nulové. Hluboké tajemství.

Spasitelova věrnost Otci až do konce byla nutným předpokladem vzkříšení a obnovení Boží integrity.

Když Hospodin opustil svého Syna a připustil smrt fyzické schránky Spasitelovy, což musel Spasitel prožívat jako stav zavržení od Otce, nabyl Satan dojmu, že již zvítězil a dílo spásy je zmařeno. SPASITELOVO ROZHODNUTÍ, že se Otci bezvýhradně podřídí, tedy že se s Otcovým jednáním ztotožní i když Ho opustil, ho v tomto kritickém okamžiku vzdor nezměrnému UTRPENÍ,  které vyplývalo z odloučení od Otce i ze Satanových útoků, přeneslo k vítězství.

A právě v tomto okamžiku Satan svůj boj definitivně prohrál, neboť neprohlédl Boží záměr - vzkříšení Pána Ježíše.

E.F. Scott komentuje Ef. 3:10,11 takto:

"Nepřátelské síly usilovaly zmařit Boží dílo a věřily že uspějí, když se spiknou proti Kristu a přivodí Jeho ukřižování. Staly se však nevědomky pouhými nástroji v Božích rukou. Kristova smrt byla totiž právě tím prostředkem, který Bůh vymyslel k naplnění svého plánu. Pak se tu prohlašuje, že nepřátelské síly si po svém krátkém zdánlivém triumfu najednou uvědomily hloubku Boží moudrosti, o které se jim nikdy ani nesnilo. Viděly, že Kristova smrt má za následek vznik církve, která nyní uskutečňuje to, co Bůh zamýšlel, ale jim to zůstalo skryto."

E. F. Scott: The Epistles of Paul to the Colossians, to Philemon, and to Ephesians (London, Hodder &Stoughton, 1930).

Velikost oběti Spasitelovy vynikne v okamžiku, kdy si uvědomíme toto: Ve fázi Spasitelova umírání byl Hospodin s celým nebeským vojskem pouhými diváky. Spasitel měl na svých bedrech naloženu odpovědnost nejen za spásu lidstva, ale i za budoucnost nebeských světů (2Kor. 12:2,3). Kdyby totiž Spasitel v této zkoušce neobstál, obnovil by Satan své postavení a tím by došlo k věčnému konfliktu mezi silami dobra a zla; tedy ke katastrofě nepředstavitelného rozsahu, neboť od tohoto okamžiku by Bůh byl věčně porušen.
 
Spasitel si byl vědom zkoušky, která se již nebude opakovat (Žd. 9:26-28) a od jejíhož výsledku bude záviset budoucnost Božích i podřízených světů. Proto se ve velikých úzkostech modlil k Otci, až se potil krvavým potem (Lk. 22:44). Svým vítězstvím na kříži položil základ totální Satanovy porážky, která se odehraje na zde zemi a osvobodil lidi z otroctví Satanova - tedy ty, kdo Jeho oběť přijmou.

Někteří však nekonečnou oběť Spasitelovu a Jeho zkoušky znevažují, tvrdíce, že Bůh, který je vševědoucí a všemohoucí , o všem dopředu věděl a proto Spasitelovy zkoušky nebyly zkouškami, neboť v nich nemohl selhat – že  vše bylo nalinkováno dopředu a tudíž nutně směřovalo ke svému předem stanovenému konci.

TÍM ALE POPÍRAJÍ MJ. BOŽÍ PRAVDIVOST A SPRAVEDLNOST!!!

Mám za to, že právě v případě Spasitelovy oběti a zkoušek Bůh své vševědoucnosti a všemohoucnosti nepoužil (omezil se) a tím ponechal budoucnost otevřenou, kterou tak vložil zcela na bedra svého Syna.

Podobně i Syn nelpěl na své rovnosti s Otcem a nebeské slávě, (omezil se), byl dočasně postaven níže než andělé, vzal na sebe způsob služebníka a kvůli nám, sám sebe zmařil (Fp. 2:6-8; Žd. 2:7-9).

Aby zkouška byla skutečná, musí obsahovat možnost selhání – viz níže odst. 6. Svatý Bůh, jako absolutně nadřazená inteligence, stejně jako Boží Syn se rozhodli omezit se v zájmu spravedlnosti z toho důvodu, aby šance byly vyrovnané a Satan, jako podřazená bytost měl reálnou šanci uspět.

Navíc tím, že Otec svého Syna na kříži opustil, získal Satan neocenitelnou výhodu!
 
A Satan (aniž by mu v tom Bůh jakkoli bránil), skutečně využil celý rejstřík svých možností: od pokoušení, intrik. .  až po vraždu Spasitele.

Pokud je mi známo, tento problém nebyl dosud teologicky řešen ani z kazatelen jsem o něm dosud neuslyšel.  


6) Problém Spasitelových pokušení a zkoušky.
Vztah Otec - Syn, je lidským rozumem neuchopitelný, neboť stvoření nemůže obsáhnout Stvořitele (Iz. 29:16; Ř. 9:20); např. ani Syn neví o konci světa, jen Otec (Mt. 24:36); na druhé straně Otec nesoudí, ale veškerý soud dal do rukou Synu (J.5:22), přičemž Syn a Otec jsou jedno (J. 10:30).

Dále např. Syn a Otec jsou jedno (J.10:30) a přesto Syn odchází k Otci (J.13:3; 17:11). Příkladů je možné uvést více. Tajemství ráje, tedy třetího nebe o němž hovoří apoštol Pavel v (2Kor. 12:2-4) je ještě velmi daleko od velebného tajemství Boží koexistence - přesto jsou nevyslovitelná.

Ř. 11:33,34 "Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?"

Boží plán spásy je tajemstvím:
Iz. 55:8,9 "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše".

1Kor. 13:12 "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne."

Když působil Spasitel zde na zemi, byl v tajemném spojení s Otcem, s Nímž se spojoval (podobně jako my lidé), prostřednictvím modlitby. V nebi ke komunikaci s Otcem modlitby nebylo zapotřebí, šlo o jiný druh spojení s Otcem.

Když byl Pán Ježíš od Satana pokoušen tím, že Mu Satan nabízel všechna království světa a jejich slávu (Mt. 4:3-11; Lk. 4:3-13) pak zde riziko selhání muselo existovat, neboť by pak zkouška nebyla zkouškou – viz výše odst. 5. Důvodem bylo již zmiňované tajemné spojení Spasitele se svým Otcem; spojení, které bylo jiného typu než v nebi; tedy spojení, které přesně umožňovalo druh výše zmiňované zkoušky. Náš Pán se těmto zkouškám nebránil protože jejich podstoupení bylo záměrem nebeského Otce. Satan našemu Spasiteli nabízel vládu nad světem, kde by Spasitel sice nastolil trvalý mír (SVĚTSKÝ CÍL!!) , ovšem za tu cenu, že by ke spasení lidstva a realizaci Božího záměru se světem vůbec nedošlo.

Spasitel by tím zvolil vlastní cestu a dostal se tak na úroveň Satanovy podřízené pozice vůči Bohu a tím by ztratil Boží Synovství - tedy byl by trvale oddělen od Otce a stal by se de facto spojencem Satanovým. TÍM BY ALE ANULOVAL SVÉ DÍLO A NOVÁ SMLOUVA ANI CÍRKEV BY NEVZNIKLY. Z tohoto pohledu se zdá, že lidstvo by bylo spaseno jen na základě zachovávání Zákona a ti, kdo ho nepoznali, na základě zákona svědomí, což je uvedeno v (Ř. 2:14,15), nicméně za těchto okolností by tento text vůbec nevznikl. Nedokážu domyslet dosah takové katastrofy.

Bůh nechtěl jen zastavit úpadek člověka, ale toužil po vyšším typu vztahu s ním, proto vyslal svého Syna na tuto zem. Bez oběti Spasitelovy by to nebylo možné:

Fp. 2:7,8 "nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži."

Skrze smrt Spasitelovu máme přímý přístup k Bohu:
Mt. 27:51 „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely. . .“

Stáváme se královským kněžstvem:
1Pt. 2:9 „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu . ."

Pán Ježíš naším veleknězem:
Žd. 4:14 „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, . .“

Proto již nepotřebujeme lidského prostředníka:
1Tm. 2:5 „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš,. .“