Pan Daniel Kvasnička, farář Církve bratrské v Říčanech, vystoupil 12.2. ve svém blogu na serveru iDNES.cz s obhajobou přijetí církevních peněz od státu. Přitom polemizuje s rozhodnutím Bratrské jednoty baptistů nepřijmout církevní peníze od státu. Dodejme na okraj, že celého procesu mezi státem a církvemi se vůbec neúčastní Křesťanské sbory a Svědkové Jehovovi. (Možná se někdo bude ušklíbat, že se tedy baptisté dostali do „pěkné společnosti“, ale to bude docela od věci.)

Nyní však ke Kvasničkově úvaze: První odstavec si stěžuje na mediální masáž. Pro stížnost samu mám velké pochopení. Raději ale jinak zůstávám vůči médiím chladný. Taková jsou média vždy, jsou každý den vděčná za téma, které mohou rozmazávat, než pak zase skočí na další.

Druhý odstavec vypadá bohužel drze: naznačuje, že baptisté jsou bezpáteřní. Což je docela silná káva. Bylo by vhodné, kdyby se pan Kvasnička baptistům omluvil. Zdůvodnění jeho obvinění je totiž laciné, nevím, zda v něm je či není kousek pravdy, ale je vratké. Prý měli odmítnout církevní peníze již dřív: „Teď to vypadá, jako že se polekali mediálního obrazu...“ Jednak nevím zcela přesně, jaké mechanismy v baptistické církvi vedly k tomuto stanovisku (znám jen jisté obrysy) – pokud pan Kvasnička ví, ať je do svých úvah zařadí. Proč se řídit tím, jak co „vypadá“? To je námitka jak z Kvasničkou kritizovaných médií. Chápu, že uvažuje o tom, jak co vypadá, ale je to příliš přímočaré. Je třeba také uvážit, že to může být naopak kus odvahy pustit se do polemiky ve vlastních řadách a do nesouhlasu s ekuménou. Také změna názoru po delším uvážení má svou hodnotu. Naopak stanovisko třeba ČCE vypadá takto: „Máš nás, česká veřejnosti, nerada? My si ty peníze přijmeme vám na truc.“ Jinak řečeno: rozhodnutí se může a má dít nezávisle na veřejném mínění tak nebo onak.

Oproti názoru pana Kvasničky předseda Výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern, v jednom rozhovoru zpochybňuje, že by o rozhodování baptistů rozhodovalo veřejné mínění, a naznačuje, že rozhodnutí je záležitostí delšího vývoje. K tomu lze doplnit, že baptisté si v Československu kdysi platili své kazatele, než se jim roku 1949 vnutil komunistický stát. A pak sice se od roku 2000 projevovala snaha přijímat peníze od státu, ale diskuse o tom měla jen částečný úspěch (u některých sborů). Když tedy pan Kvasnička říká, že se baptisté ke státní podpoře „rozumně vrátili“, je třeba to trochu upřesnit (i když celou tuto záležitost tu rozkrývat nemíním).

Třetí odstavec přináší druhý argument, který sugeruje, že církve se budou o majetek starat lépe než stát. Mám sice zato, že tzv. církevní restituce diverzifikují vlastnickou strukturu v ČR, a tím oslabí možnost finanční machinace (tu možnost ovšem mohou také prošustrovat), ale je tu otázka právního a mravního nároku na církevní peníze, který ovšem není oním druhým argumentem podpořen.

Čtvrtý odstavec rozvíjí zajímavou teologickou úvahu, jejíž závažnost spočívá v momentu, že všechno patří Bohu. Jen ta paralela finančních daní a daně ve formě Ježíšova života mi připadá příliš odvážná.

Zbytku Kvasničkova článku se už věnovat nebudu, protože přechází k jinému, i když souvisejícímu tématu. Ale jak vidím, ty tři argumenty nezpůsobují právě mocnou kanonádu.

Aby mi bylo rozuměno. Nejsem proti tomu, aby stát podporoval církve finančně. Jsem jen proti tomuto způsobu, jímž se z peněz dělá princip ekumény, dále pak držústné v solidaritě s římsko-katolickými nároky, a když příslušné peníze ve skutečnosti žádnou náhradou nejsou (odhlédneme-li od kompenzace nevydatelného hmotného majetku, s nímž je ale obecně potíž).

Má smysl se také poohlédnout po tom, co říkají sami baptisté a nebavit se jen o nich bez nich. Milan Kern totiž říká: „V preambuli zákona je řečeno, že to má sloužit k vytvoření materiální základny pro činnost církve, a to nám není blízké.“ Tento argument má smysl – proč by stát měl jen tak vytvářet církevní materiální základny?

Kromě toho má smysl za útisk a pronásledování odškodňovat konkrétní lidi (a vědomím, že peníze nemohou být nikdy dostatečnou „protihodnotou“ bolesti) a ne církve jako organizace. Ty ostatně byly za komunistického režimu povoleny a jejich leckteří členové s režimem a jeho tajnou bezpečnostní službou kolaborovali, takže například vyhazovali studenty teologie. Samozřejmě třeba na úkor statečnějších souvěrců. K tomu ocitujme opět Milana Kerna: „Navíc tam je silný důvod, že majetkové škody, které naše církev za komunismu utrpěla, jsou oproti částce, která je nám nabízena, téměř zanedbatelné.“

Hlavně však – církve se nechaly vtáhnout do debat o penězích, a žádné jiné téma, které se jich týká, tak významné v Česku není. Můžeme si stěžovat na mediální masáže, ne neoprávněně, ale nebylo by poctivější zkoumat, jak si za to mohou církve samy?

Jiří Hoblík

Zdroj: www.svobodne.estranky.cz/clanky/spolecnost/k-argumentum-daniela-kvasnicky-proti-rozhodnuti-baptistu-o-cirkevnich-penezich.html