Petr Chelčický: Síť víry, nikoliv církevní restituce

Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.  Lukáš 5, 1-11

Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“   Jan 21, 1-15

Dva texty z Bible, oba z evangelií, jsou si velmi podobné. Hlavním motivem je "zázračný rybolov": rybáři loví a nic neuloví. Přijde Ježíš, něco řekne a ryby "berou" jako nikdy předtím. Druhým společným motivem je to, co Ježíš říká po zázračném rybolovu. Tak se prozradí, že důležité bylo něco jiného než zázračný rybolov. Ale tím podobnosti končí a začínají rozdíly.

Který rozdíl v příbězích je největší? V tom, kdy se rybolov koná. Ten první na počátku Ježíšovy veřejné činnosti, druhý o několik let později, ale hlavně až po Velikonocích. Co všechno se za tu dobu změnilo, co všechno učedníci prožili! Nebylo to vždy příjemné, došlo také na zradu, zatčení, nakonec i na ukřižování jejich Mistra.

První rybolov je vlastně první setkání Ježíše s těmihle rybáři, budoucími učedníky. Trochu divné: zázrak a potom povolání k nějakému úkolu. Hlavně však v té chvíli nikdo netuší, že za nějaký čas, po Velikonocích, se skoro doslova příběh bude opakovat. Bude to vypadat skoro jako déja vu, rozpomenutí se. Nebo dramata Václava Havla, kde se také jedna scéna několikrát opakuje, ale trochu jinak, aby si divák uvědomil, že se něco a co se změnilo. Vzpomenou si učedníci podruhé na to, jak to bylo poprvé?

Dnes začíná předvelikonoční období. Za šest týdnů bude Velký pátek, neděle Vzkříšení, budeme o půldruhého měsíce starší, zkušenější. Šest postních týdnů je příležitost hledat a pochopit, oč jde o Velikonocích, v křesťanské víře a také v církvi.

O ní se dnes mluví v souvislosti s vracením majetku, pak se právem přemýšlí i o tom, proč tu církev je. Dobrou odpověď dá třeba právě dnešní příběh o rybolovu. Však ti rybáři z obou příběhů jsou první církev!

Vyprávění první: Ježíš učí zástupy, lidí je mnoho, takže se hodí improvizovaná tribuna z lodi rybáře Šimona. Lidi Ježíše poslouchají rádi, je zajímavý, oni jsou na toulavé kazatele zvyklí. Možná také posluchači ještě neslyšeli Ježíše mluvit o pokání, o tom, že by se měli změnit, přemýšlet, co dělají špatně. Že by se měli postit, něco si odepřít ne kvůli dietě, ale na znamení vděčnosti. Možná s tím Ježíš zatím počkal. Nebo to posluchači raději přeslechli, neposlouchá se dobře, že člověk něco dělá špatně. Najednou je konec kázání. Možná je to praktická ukázka, možná bylo kázání o tom, co je království Boží a Ježíš se rozhodne svá slova ilustrovat scénicky. Řekne: "Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovu". Rybář Šimon však nyní přizná, že chytali ryby neúspěšně celou noc, nedařilo se, neměli štěstí...

Tohle zná každý, každý trochu jinak, ale vlastně stejně: člověk potřebuje úspěch, výsledek své práce a celého života. Chce, aby mu "dopadlo" manželství, aby dobře vychoval děti, chce vidět výsledky svých rozhodnutí. A někdy to prostě nevychází. V té chvíli je nejdůležitější, co rybář Šimon dodá: "Přesto, že jsme celou noc nic nechytli, na tvé slovo spustím sítě. Na tvé slovo, Mistře! Přestože o tobě zatím moc nevím, věřím ti." Pak se stane, co se stane - plná síť.

Jak to Ježíš udělal, nevím, ale moc mě to nezajímá. To se někdy stává, že člověk něco zkouší desetkrát a pořád nic a nejednou to jde. Důležitější je, jak na to člověk zareaguje. Někdo si jen řekne "to jsem blázen" (a má pravdu), jiný "jsem dobrej, holt kdo umí, umí" (to je ještě větší blázen) a někdo si řekne "to je dobře, jsem rád, mám radost" (to je dobrá reakce) a ještě jiný "mám radost, ještě že mám komu poděkovat, děkuji Hospodine, Pane Bože" (to je reakce nejlepší). Rybář Šimon se lekne.

To přece není normální, takhle lovit ryby. "Kdo je ten Ježíš, který tady káže lidem a přitom 'umí' takovéhle kousky? Já nejsem hoden být nablízku nebe. Nejsem anděl." Tak rybář raději říká: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." Šimon měl strach právem. Protože - hříšný nehříšný - dostal úkol. Že byl hříšný, jak sám říká, víme i my, o jeho chybách zůstalo dost svědectví v Bibli, byl nedůvěřivý, nechápavý, ustrašený. Ale ví a přizná to. Tomu se říká pokání.

Nejdůležitější však je, jaký záměr s tím hříšným a kajícím se Šimonem měl Ježíš. Dává mu "podezřelý" úkol: "Od teď budeš lovit lidi." Vypadá to jako výzva k nějakému zotročování lidí, manipulaci? Lidi loví otrokáři, diktátoři, sektáři - a tady k tomu Ježíš vybízí Šimona, který se jmenuje také Petr, je jedním z prvních křesťanů, dokonce o něm někteří řeknou, že byl prvním papežem, a má lovit lidi? Takže církev se má snažit o co největší expanzi, aby všichni byli křesťany, chtě nechtě, padni komu padni, nechceš - musíš? Ale vždyť spolu musíme i chceme žít na jedné planetě černí i bílí i žlutí, křesťané, židé, muslimové, chceme se navštěvovat, jezdit k sobě na dovolenou, bydlet, kde si vybereme my i ti druzí, chceme si vzájemně prodávat a nakupovat své zboží, nechceme se utiskovat, nebo ano? Přece nikdo nemůže, nesmí chtít "lovit lidi"!

Ale také to může být síť záchranná. Pak se tomu většinou neříká lovení. Ačkoli když ztroskotá loď nebo letadlo, záchranné síly také loví ty, kteří přežili! To je něco jiného - záchranné lovení. Petr Chelčický o tom napsal celou knihu - vzpomínáte ze školy, jak se jmenovala? "Sieť viery pravé".

Síť víry, to je ta dobrá záchranná síť. Není to síť církve, past na chudáky, kteří nestačili rychle utéct. Je to síť víry, síť vztahů i hodnot, aby život nepadl do propasti nebo neuletěl do iluzí. Šimon Petr a s ním i celá církev si mohou a mají často připomínat, co tenhle úkol znamená a co ne. Hlavní tady nejsou ani schopnosti a síly, ani lidské plány. Ukazuje to zázračný rybolov: celou noc lovili a nic neulovili. Až na jeho slovo spustili sítě - a hle...

To je církev: ne společnost lidí, která se stará sama o sebe, která se snaží jako jiné firmy rozmnožit počet svých klientů a svůj majetek. Církev do života vyvolává Ježíše Krista, nikoli lidské ambice. To on řekl: "Pojďte za mnou, následujte můj příklad, můj cíl, mé hodnoty. Pojďte a dívejte se, jak já žiji, co učím, říkám, jak se modlím. Jaký vztah mám ke druhým lidem i k sobě samému, k majetku, ke smrti. Učte se ode mne, na čem záleží a na čem ne." Církev je prostředí víry, naděje a lásky, nabízené všem, kteří cítí, že bez tohoto základu něco v životě schází.

Církev není síť z provazů, z níž není úniku, nýbrž síť vztahů, kde se daří odpuštění, trpělivosti, toleranci i obětavosti.

Církev není nutnost, nýbrž možnost. Jestli ji tu Pán Bůh nebude potřebovat, zmizí a nepomůžou jí žádné majetkové restituce.

Jestli tu být má, neohrozí ji ani největší chudoba, ani nepochopení těch, kteří by ji chtěli vydávat za svaz zahrádkářů, spolek přátel Boha. Neohrozí ji ani pomluvy a dokonce ani její chyby, kterých má jako ten Šimon... O tom, jaká je církev možnost, mluví jedna stará písnička. Prý je to jedna z nejznámějších křesťanských písniček na světě. Zpívají ji skoro všichni zpěváci, má podobu klasickou, jazzovou i rockovou. Přesto si na ni troufneme i my s mladými lidmi s kytarou a klávesami, protože nejlepší z českých textů mluví o tom, co nabízí Ježíšovo slovo, víra a tím (snad) i církev: "Jak vzácnou přízeň dáváš nám, jak vzácný dar bídným, prázdný svět náš za svůj máš, slepým výhled vrátíš. Hlas tvůj nám dává bázeň tvou, hlas tvůj náš strach vzdálí, Prázdný svět za svůj dál máš, slabým víru vrátíš, lačným chléb a víno dáš."

Před Velikonocemi prožili rybáři - učedníci příběh, ve kterém je Ježíš zavolal a nabídl jim nové pojetí života. Pak přišly Velikonoce. Tehdy to však vypadalo, že všechno, co Ježíš přinesl, evangelium, víra i církev, se propadlo do naprostého krachu. Mluvil o záchranné síti - církvi, rozpadla se strachem učedníků. Mluvil o lásce - sám skončil lidskou nenávistí. Mluvil o pravdě - sám podlehl lži svých nepřátel. O věčném životě a - ukřižován zemřel. Větší propad si nikdo neumí představit. Celoživotní bankrot. V té chvíli nastává to "déja vú" učedníků. Zase jdou lovit ryby, skoro ve stejné sestavě jako tenkrát. Vracejí se ke své původní práci, o níž si před Velikonocemi mysleli, že ji nadobro opustili. Nic se nezměnilo, prosnili sen o spasení, ale nakonec zvítězila realita života. Tak to chodí. A zase celou noc lovili a nic neulovili. Nedařilo se, neměli štěstí... Tak dobře to známe, toužíme po úspěchu, výsledcích své práce a svého života, ... ale to už jsme jednou říkali...

Teď se na břehu objeví muž, nikdo neví, kdo to je. Má hlad, chce najíst. Ale oni nic neulovili. Muž na ně zavolá: "Hoďte síť na pravou stranu". Možná si teď Šimon vzpomněl na ten rybolov před Velikonocemi, a raději už nic neříkal. Ale hodil síť, podle slov toho muže. Tenkrát řekl "na tvé slovo spustím sítě", teď neříká nic, ale zase to zkusí. Po všem, co se stalo, po Velikonocích, které znamenaly krach až na dno, poté, co zvítězila realita života (nic nechytili celou noc) to zkusí ještě jednou. Tohle je víra! "Na tvé slovo to ještě jednou zkusím..."

Jestliže se v Bibli mluví o tom, že křesťanská víra má být jako víra dětí, pak víra není naivní, natož infantilní. Nezakrývá oči před realitou, nebojí se klást si otázky, nebojí se pochyb, aby člověka neroztrhaly. Ne, víra vidí realitu (nic jsme nechytili), vidí i Velikonoce (byl ukřižován, umřel a byl pohřben). Ale přes tuto realitu, kterou vidí ostře, navzdory jí, to zkusí znovu. Na jeho, Kristovo slovo. To je víra. Když za chvíli zase, jako tenkrát, nemohli síť vytáhnout, jak byla plná, jeden z rybářů poznal, kdo na břehu stál a mluvil. A řekl to Šimonovi. Tomu, který tenkrát řekl "odejdi ode mne, Pane, neboť jsem hříšný". Ten to teď zkrátí: vrhne se do vody a "brodí se". Ekumenický překlad říká, že se brodí k Ježíšovi, ale originál o tom nic neví. Myslím, že - ve shodě s originálem - se Petr brodí spíš pryč strachy, protože ví, že je pořád hříšný, zradil, zapřel, a i teď má spoustu pochyb. Pryč raději, ať mu toho obtížného Ježíše nic nepřipomíná!

Ale příběh tu nekončí. Naopak, to hlavní teprve přijde. Protože Vzkříšený Ježíš Petra zavolá a třikrát se ho zeptá, jestli ho miluje. On třikrát odpoví, kladně, i když ví, že Ježíš ví, že je hříšný, i když sám zná své otázky, pochyby, svou nevěru i malověrnost. A Ježíš mu třikrát potvrdí, že to, co tenkrát řekl o církvi, platí. Předtím to znělo "budeš lovit lidi", teď jinak: "pas mé beránky". Ne, církev nevznikla z kvalit Šimona Petra nebo někoho jiného. A víra není jen pro ty dobré, věrné a stálé. A slovo Ježíšovo není jen pro ty "nábožensky založené". Církev se rodí jen z toho, že člověk uslyší Ježíšovo "zkus to ještě jednou". Život má smysl nejen tehdy, když se člověku daří. A má smysl být záchrannou sítí pro všechny, kteří ji zrovna potřebují - a kdo někdy, dříve nebo později, nepotřebuje podržet, vynořit, nadechnout?

Církev se nerodí z podnikatelských ani politických ambicí, z fanatismu, z dotací ani z marketingu. "Zkus to ještě jednou!"

A to platí nejen pro celou církev, ale pro každého člověka. Až se mně zase nebude dařit, až zase budu celou noc nebo celé dny usilovat o něco dobrého, nejen pro sebe, ale pro někoho druhého, možná uslyším: "zkus to ještě jednou". Možná půjde i o moje manželství, možná o výchovu mých dětí, možná o to, nenaštvat se, neztratit trpělivost, nehodit flintu do života - v práci, s kolegy, v sousedství. Možná půjde o celou společnost, aby se v ní objevilo víc radosti, naděje, víc ducha. A zazní přitom "zkus to ještě jednou".

Jediným úkolem církve je toto slyšet a posílat dál. Rukama i slovem. Postní období je možností to promyslet a ujasnit si, co to znamená pro mě a třeba i pro celou církev. Dvojpříběh o zázračném rybolovu k tomu přináší velkou jistotu: Ten hlas "hoďte síť na druhou stranu" nebo "zkus to ještě jednou" neumlčí ani Velký Pátek a ukřižování, ani smrt Ježíšova, strach učedníků - církve, ani nic jiného. Naopak, o Velikonocích se ukáže, že na tohle Boží "zkus to ještě jednou" nic a nikdo nemá.

Skoro si myslím, že není nikoho na světě, kdo by tuhle zprávu nepotřeboval. Alespoň někdy. Ale vlastně pořád.

Amen.

Kázání faráře Pavla Klineckého ve sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 10 - Strašnicích, z něhož 10. února 2008 vysílal Český rozhlas přímý přenos bohoslužby.