„Chodili mezi nás i nebaptisté, protože tady nic českého nebylo.“

Po tři sta letech návrat do země předků

V době reemigrace neboli návratu do Československa byl Karlu Jersákovi pouze jeden rok. Nemůže si tak pamatovat na život v rodné obci Nowa Wole, která byla založena až v roce 1921 německými a českými osadníky. Veškeré jeho vzpomínky tak jsou z vyprávění rodičů, kteří stejně jako většina Čechů v obci hospodařili na svých polnostech.

„Tam se žilo skromně. Byla tam dost písčitá půda a byly tam takový pásy a brázdy kvůli vodě, protože tam bývala dost často voda.“ 

Rodiče i Češi v okolí si udržovali svůj rodný jazyk a tradice. I když jejich rody žily mimo svou vlast již tři sta let, ovládali mnohem lépe češtinu než polštinu.

„Oni nás nepřijali za občany. My jsme měli až do konce druhé války domovské právo v Dolních Studénkách, které byly čistě českou obcí. I když to byla česká republika, Němci měli úřady v moci.“

„Dědeček, ten se přestěhoval s náma a ještě jednu svoji vnučku vzal s sebou. Její rodiče se odstěhovali do Kanady, ale ona měla silnou tuberkulózu, tak ji nemohli vzít s sebou, že by ani povolení nedostali, a tady ve Vikýřovicích asi za rok zemřela.“

„Ty domy naproti modlitebně jsou čtyři stejný, jen otočený, a ještě za zastávkou jsou dva taky stejný. Ty domy byly v hrubé stavbě postavený, už jak my jsme sem přišli. Já jsem potom nepátral, protože mě to dřív nezajímalo, ale potom jsem slyšel, že nevím, jestli Kostnická jednota, která se tehdy starala o to přestěhování, ale vláda taky nechala postavit těch šest domů po vzoru našich předků. A stejné domy, co já vím, byly v Sulejovicích u Lovosic. To byly pěkný stavby, ale strašně nákladný. To v té době stály sto sedmdesát tisíc jenom stavby a tehdy mzda dělníka byla deset korun na den.“

„Němci mysleli, že baptisté zkrachují, protože jsme nedělali o nedělích, ale všichni byli většinou dobří hospodáři, protože tam žili v Polsku za horších zemědělských podmínek než tady.“ 

„Tatínek byl strašně odvážnej. On se nebál dluhů. Mu se dařilo už dva roky po přestěhování. Ty půjčky byly státem garantovaný a poměrně výhodný. Oni prostě všechny ty, co se přestěhovali, podporovali, aby se tady to pohraničí počeštilo.“

„Němci tady měli i měšťanku a my jsme byli v nájmu u velkostatku, kam jsme chodili do obecné školy. To byla dvoutřídka ve dvou odděleních.“ 

„Já jsem měl od útlého dětství zálibu v koních a zemědělství. (…) Já jsem rád pracoval a nerad chodil do školy. Už od pěti jsem zvládal koně. (…) Já jsem se sedlákem narodil.“

V roce 1933 se stal německým kancléřem Adolf Hitler, jehož agresivní a nacionální politika nevěstila pro budoucnost Československa nic dobrého. V předtuše války se někteří baptisté ze sboru od roku 1936 stěhovali do Kanady. Odešel i nejstarší bratr pamětníka Jaroslav. Agresivní politika Německa slavila zpočátku úspěch a po mnichovské dohodě bylo bez boje Československu zabráno pohraničí, do kterého patřily také Vikýřovice. V té době chodil Karel Jersák do českého gymnázia v Šumperku, bylo ale zanedlouho uzavřeno. Chtěl přejít alespoň do české měšťanky, jenže českou školu už v Šumperku neotevřeli.

„Ve čtyřicátém to připravovali. V jedenačtyřicátém, po Novým roce, už to bylo jistý, že se budeme muset vystěhovat. My jsme se odsud stěhovali myslím v červnu. To bylo na dvě etapy a všichni měli výpověď do protektorátu. I my, ale tatínek v první válce se dostal do zajetí, tak se naučil trochu německy a domluvil se. Tak on to umluvil na úřadech, že v protektorátu nemáme nikde bydlení a že se zatím nastěhujeme do Zábřehu k příbuzným, a to ,zatím‘ bylo do konce války.“

„Moc dobrej byl ten mlynář Drexler. To byl antihitlerovec. I když jeho synové... Jeden padl a druhej byl taky hitlerovec. On s nima ale absolutně nesouhlasil. Tatínkovi načerno občas prodal pět kilo mouky. To bylo tenkrát na lístky a to si troufal. On také tatínkovi pro bratra, co jel do Kanady, půjčil peníze, protože tatínek je neměl, a nebál se, že mu nevrátí. Takže byli taky dobří Němci.“

„Že jsem čtyřiadvacátej ročník, tak jsem měl jet do Reichu, ale v létě jsem byl přihlášen na zemědělství a to Němci považovali jako válečně důležité. V zimě jsem byl zase v lihovaře, kde se sušily brambory a vločky, a to bylo také na mouku. Takže jsem byl ve dvou odvětvích, co jsou potřebný pro válku, tak mě to minulo. Já jsem nedostal ani pozvánku.“ 

Už tři dny po osvobození, kterého se se zbraní v ruce účastnil také bratr, se rodina vrátila do Vikýřovic. Karel Jersák vzpomíná, že hned po návratu dostali za úkol hlídat pořádek v obci. 

V roce 1946 se pamětník oženil s Anežkou Kulhovou, s níž se seznámil v Zábřehu. Pocházela stejně jako on z rodiny pobělohorských exulantů a do Zábřehu odešla za války, aby se vyhnula nucenému nasazení. Již po půl roce manželství ale Anežka ve 22 letech zemřela na rakovinu. Karel Jersák pak několik let zůstal sám, než potkal Miroslavu Petrákovou, se kterou se oženil v roce 1952. Pocházela z Volyně a její otec prošel boji na Dukle.

Baptistickému společenství nedali pokoj ani komunisté

Po válce byli Němci z Vikýřovic vysídleni a do uvolněných hospodářství se nastěhovali noví osadníci. Mezi nimi i několik dalších Čechů z okolí Zelowa. Tam zůstalo jen mizivé procento českých exulantů. Odešli nejen z materiálních důvodů, ale také kvůli extrémnímu polskému nacionalismu, který se projevoval přibývajícími útoky na Čechy. To dokazuje také vzpomínka pamětníka na příbuzného Jana Hejzlara, kterého v Zelowě málem ubili. 

„Poláci po válce byli strašně... jako banditi. Mého strýce skoro zabili. Prostě chtěli získat majetek po nich a věděli, že oni uvažují o tom, že se odstěhují. A strýce tak zmlátili, že ho nemohli vzkřísit. Nějakej Hejzlar se jmenoval. To byl švagr maminky.“

Karel Jersák pracoval opět na rodném hospodářství, a to až do roku 1955, kdy bylo ve Vikýřovicích založeno JZD. Do něho jednotně vstoupili také všichni hospodáři z místního baptistického sboru. 

„My jsme se potom sešli ve společenství a říkali jsme: ,Stejně se tomu neubráníme, tak tam půjdeme současně.‘ A tady vikýřovické JZD bylo nakonec jedno z nejlepších v okrese.“ 

Bratr byl v JZD na různých funkcích, dělal zootechnika a krátce také agronoma. Po několika letech pak přešel do Výzkumného ústavu pro chov skotu v Rapotíně, kde pracoval až do důchodu.

Jedním z důvodů, proč tak jednotně lidé z baptistického sboru vstoupili do JZD, byly jejich zkušenosti s komunistickým režimem. Již od roku 1949 byl baptistický sbor pod přísným státním dohledem. V únoru 1955 byl zatčen místní kazatel Vilém Pospíšil, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na tři a půl roku vězení a byla mu zkonfiskována třetina majetku. Takto na to dnes vzpomíná Karel Jersák:

„Náš kazatel Pospíšil, jeho syn a vnuk je tady kazatelem. Jeho zavřeli, důvod měli proto, že známým do Polska napsal, aby se sem přistěhovali, že v Šumperku... Zelowáci byli většinou tkalci. Někteří továrníci měli doma stavy a různě vyráběli, přivydělávali v hospodářství. On napsal, že je tady několik textilních továren. To znamenalo, že mají možnost zaměstnání. Aby je získal, aby přijeli sem. Oni to udělali jako špionáž. Že prozrazuje do ciziny, jaký jsou tu továrny.“ 

Vilém Pospíšil nemohl kazatele vykonávat ani léta po propuštění a byl poslán jako dělník do Eternitových závodů v Šumperku.

„Dostal práci jenom v Eternitce a to byl jeho konec, protože ten azbest je ve výrobě. Pracoval na tři směny a onemocněl.“

Perzekuce od komunistického režimu se nevyhnula ani rodině pamětníka. Zvláště když tři z jeho blízkých příbuzných byli za komunismu kazateli. Jedním z nich byl také bratr Vilém, který byl kazatelem v Kroměříži, a komunisté ho stejně jako Viléma Pospíšila odsoudili ve vykonstruovaném procesu. 

„Můj bratr byl kazatelem. Toho komunisti taky strašně poškodili. Protože neměli žádnej důvod ho zavřít a u soudu řekli, že možná nevědomky byl do něčeho zatažen. To byl rozsudek. A za to mu pokazili rozum. On byl půl roku v psychiatrické léčebně. Po půl roce mohl být propuštěn, ale nebyl schopen přelíčení, protože ho připravili o rozum. Měl potom ještě deset roků tyhle následky, jak se vrátil domů.“

I v této těžké době se Karel Jersák zapojil do života sboru. Byl jedním ze státem schválených laických kazatelů, předsedou sboru a vedl nedělní školu. Vzpomíná, že každou změnu nebo hosta musel hlásit církevnímu tajemníkovi. I když se v těchto funkcích nedostal do větších problémů, vždycky byl život s vírou za komunismu problém. Například jeho syn Miroslav nemohl studovat obor s maturitou. Jeho mistr totiž žádal, aby vstoupil do nějaké komunistické organizace mládeže. 

„Já jsem mu domlouval, ale on kategoricky odmítl.“

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy dokonce rodina krátce uvažovala o emigraci a byli dokonce přihlášeni na emigračním úřadě ve Vídni. 

„Myslím v 69. jsme jeli do Jugoslávie a trochu s úmyslem tam zůstat. Ve Vídni jsme byli nahlášeni v tom emigračním úřadu. Už jsme měli místo v tom středisku. Tak nám dali nějaké soukromé adresy.“ 

Nakonec si ale svůj záměr rozmysleli a vrátili se domů. Na začátku osmdesátých let ale emigrovala do Kanady dcera Jarmila s rodinou. Kvůli víře měli totiž neustálé problémy se zaměstnáním a s úřady. 

„Oni jí třeba nevzali děti do školky a otevřeně jí řekli, že chodí do kostela, a proto jí nevezmou děti do školky.“

Dnes Karel Jersák žije s manželkou stále ve Vikýřovicích a stejně jako celý život se aktivně účastní života místního baptistického sboru. Na otázku, jaké by řekl poselství pro budoucí generace, mi odpověděl krátkou, ale výstižnou větou: 

„Nejlepší cesta je držet se Pána Boha a Bible.“

STEHLÍK, D., LICA N.: Pamětní kniha sboru BJB Vikýřovice k 85. výročí založení 1925–2010, Vikýřovice: sbor Bratrské jednoty baptistů, 2010.

RUSNÁK, Z.: Bratrská jednota baptistů v Šumperku. Bakalářská diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, 2007