Letos si připomínáme 1700. výročí tzv. Ediktu milánského, což je konvenční označení císařského dokumentu z roku 313. Ve skutečnosti se jednalo o dohodu mezi římskými císaři Konstantinem I., císařem Západu, a Luciniem, císařem Východu. Proto je správnější tento dokument nazývat Milánské ujednání, příp. Milánský reskript či Milánská konstituce.

Milánské ujednání představovalo svobodu vyznání pro všechna náboženství, křesťanství ovšem bylo v Milánském ujednání zvláště zvýrazněno. Jednalo se o právní uznání křesťanských obcí, jímž bylo křesťanství uznáno a tolerováno v západní i východní části Římské říše na základě tolerančního ediktu vydaného již roku 311 Galeriem, mladším spoluvladařem císaře Diocletiana.

Text tzv. Ediktu milánské ve verzi Eusebiově (Historia ecclesiastica):

Již dříve jsme došli k přesvědčení nebránit náboženské svobodě, nýbrž každému podle jeho názoru a vůle dovolit svobodně vykonávat náboženské úkony. Dali jsme příkaz, že každý, jmenovitě i křesťané, si smí podržet víru jím svobodně zvoleného náboženství. Když jsme my, já císař Konstantin a já císař Licinius, potom šťastně přišli do Milána a dosáhli všeho, čeho bylo třeba ke spokojenosti a k prospěchu státu, mezi jinými všeobecně užitečnými nařízeními či spíše přede všemi těmito jsme po dobré úvaze považovali za dobré vydat nařízení vztahující se na službu a uctívání božství, že totiž my křesťanům i všem jiným dáváme svobodnou volbu zvolit si náboženství, jaké chtějí, aby božství či kterákoli nebeská bytost mohly být nám i všem, kdo žijí pod naší autoritou milostivě nakloněny.

Po dobrém zvážení a s nejlepším úmyslem jsem se rozhodli, že nyní musí být vydáno takové rozhodnutí, které by nikomu neodpíralo svobodně si zvolit křesťanské náboženství a je vykonávat. Každý se má svobodně rozhodnout, komu má dát své srdce a které sám považuje za nejvhodnější, aby nám mohlo božství prokazovat svou starostlivost a přízeň. Považovali jsme za nutné tuto naši vůli ihned písemně oznámit, aby podmínky obsažené v dopise Tvé oddanosti [prefekta pretoria] byly zrušeny a všechno, co se jevilo jako tvrdé a odporující naší mírnosti, bylo odstraněno a aby nyní každý svobodně, veřejně a bez jakéhokoliv obtěžování mohl svou víru vyznávat.

Rozhodli jsme se to Tvé starostlivosti zevrubně sdělit, abys věděl, že jsme dali křesťanům svobodné a neomezené dovolení k výkonu jejich náboženství. Poněvadž je nyní toto křesťanům dovoleno bez omezení, nechť Tvá oddanost z tohoto poznává, že tím je i jiným dána svoboda přijmout a vykonávat náboženství, které se jim líbí. Odpovídá to klidu v naší době, aby měl každý svobodu volit si božství a uctívat to, které chce. Toto jsme učinili v úmyslu, aby to nebudilo dojem, jako bychom chtěli způsob Boží úcty a službu Bohu v něčem ovlivňovat.

Co se týče křesťanů, nařizujeme kromě toho ještě, aby místa, kde se dříve shromažďovali – třebas jsme Tvé oddanosti dříve nařídili jinak – kdo si je koupil od naší pokladny či od někoho jiného, těmto křesťanům bezplatně, bez jakéhokoli nároku na náhradu, bez váhání a bez vytáček vrátil. Ten, kdo tato místa dostal darem, má je pokud možno co nejrychleji stejným křesťanům vrátit. Ti však, kdo od naší velkodušnosti za to očekávají nějakou náhradu, ať už se stali vlastníky koupí nebo darování, mohou se obrátit na místodržícího dotyčné provincie, aby tak i oni poznali naši ohleduplnost. Toto všechno za Tvého dozoru ať je křesťanskému společenství bezodkladně ihned vráceno.

A poněvadž tito křesťané, jak je známo, mají ve svém držení nejen ona místa, která nejsou majetkem jednotlivce, nýbrž v právoplatném držení celého společenství, totiž všech křesťanů, vydej příkaz, aby na základě předtím uvedeného zákona bylo to ihned uvedeným křesťanům bez jakéhokoli váhání vráceno. To znamená: Aby to bylo vráceno jejich společenství a jejich shromažďovacím místům.

Přece však při dodržení zmíněného nařízení všichni, kteří ona místa, jak bylo před tím uvedeno, bezplatně vrátili, mohou od naší dobroty očekávat odškodnění. Aby náš příkaz byl co nejrychleji splněna také, aby naší milostí všude zavládl klid, musíš při tom všem s všemožnou horlivostí zastupovat zájmy zmíněného společenství křesťanů.

Tímto jednáním zůstane s námi po všechen čas Boží pomoc, kterou jsme zakusili při mnoha příležitostech. Aby však obsah tohoto námi vydaného výnosu byl všude znám, je nutné, aby tento náš přípis byl spolu s Tvým nařízením všude veřejně vyvěšen a nikdo tak nemohl naše milostivé nařízení zatajovat.