K postavě současného pana prezidenta se odvážím tvrdit, že ho za to léta – i jako premiéra – natolik znám, že není ani antiklerikál, ani pravý ateista. On vyznává, že jeho ateismus vychází z kolísání mezi vírou a nevírou – a to mohu říci z našeho rozhovoru, že na otázku: „Věříte v osobního Boha?“ odpověděl ano. Na to jsem mu řekl: „Jak můžete být tolerantní ateista?“. Jeho odpověď byla: „Jsou chvíle, kdy věřím v osobního Boha, a jsou chvíle, kdy si nejsem jistý.“ Myslím, že je to poctivé vyznání a neměli bychom z toho vyvozovat okamžitou klasifikaci, kam tohoto člověka zařadit. I on se hlásí ke své minulosti z dětství, pokřtěného i biřmovaného katolíka. Za ta léta společenských a někdy i přátelských kontaktů vím, o čem mluvím.

Úřad prezidenta v naší zemi není snadný, a do jisté míry prezidenti naší země od vzniku republiky žijí ve stínu Královského paláce – tedy ve stínu představitele české státnosti, což je také i velmi zavazující.

... O podpoře hospicového hnutí jsme hovořili s Milošem Zemanem loni na Velehradě. Tehdy jsem vysvětloval, že není možné, aby církve extenzivně vstoupily do této otázky. Ani naše další setkání se nikdy této otázce nevyhnuly. To mne vedlo k tomu, abych udělal jakousi strategickou poradu s dvěma lidmi, kteří stáli na počátku hospicového hnutí: paní doktorkou Svatošovou a inženýrem Wajsarem, bývalým ředitelem prvního hospice v Červeném Kostelci. Udělali jsme závěr, že v současné době chybí ještě tři hospice – v kraji Vysočina, v Libereckém kraji a v Karlovarském kraji. Můžeme říci, že na dva další hospice již máme nakročeno. Pak je zde otázka tzv. domácích hospiců – péče o umírající v rodinách. Rovněž jsme hovořili o legislativní problematice a o spolupráci, která musí být mezi obcemi, kraji a hospici.Na základě toho jsme se při nedávném obědě s panem prezidentem domluvili, že si na Velehradě ukážeme, co je možné a jak dále postupovat.

citováno z rozhovoru Christnetu s kardinálem Dominikem Dukou