„Vím skutky tvé, že máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý.“ (Zj. 3:1)

Máloco je pro dnešní lidi – křesťany i nekřesťany – méně atraktivního a méně relevantního, než mrtvá církev. O církev, která nežije, dnes nikdo nemá zájem. Lidé – a zejména mladí lidé – dnes již nevydrží v mrtvé, chladné organizaci, která funguje jen ze setrvačnosti, kvůli tradici, protože byli celý život zvyklí tam chodit. A vskutku není divu, neboť pro to není ani žádný důvod. Když je něco mrtvé, je to k ničemu, církev nevyjímaje. Církev proto potřebuje zůstat živá.

I Pán Ježíš chce mít Svou církev živou. Náš svatý Bůh a Spasitel se s mrtvou službou mrtvé církve nespokojí. Církev v Sardis, které bylo toto slovo adresováno, slyšela, že její skutky nebyly „plné před Bohem,“ (verš 2) že před Ním neobstály; proto byla také důrazně vyzývána k pokání. I dnes církev proto potřebuje zkoumat Písmo a v jeho světle sebe sama, aby si uchovala pravý život. Smutné ovšem je, že když se řekne živá církev, až příliš často si dnes lidé představí něco, co nemá s opravdu duchovně živou církví nic společného. Je proto více než na místě důkladněji přemýšlet nad tímto známým textem, co z něj vyplývá pro nás dnes.

Máš jméno, že jsi živ

Co znamenají tato slova, že Sardinská církev měla jméno, že byla živa? V tomto kontextu „mít jméno“ znamená „mít pověst,“ být známý něčím. Jednoduše nám to ukazuje, že když se řeklo církev v Sardis, většina lidí si představila živoucí, aktivní těleso. Máme tendenci si představovat mrtvé církve jako společenství plné apatie a letargie, kde se nic neděje, jenom se z povinnosti a zvyku vykonávají určité rituály a kde bohoslužby musíme buď prospat nebo protrpět nudou. Dozajista takové církve mohou být a jsou. Nicméně zde je jasné, že tento druh mrtvosti nemá Pán Ježíš na mysli, když trestá Sardinské. Kdyby byla církev v Sardis taková, jistě by nemohla mít jméno, že je živá. Stačila by jedna návštěva, která by takovou pověst zcela vyvrátila. Kdyby vykazovala výše uvedené znaky mrtvosti, nebylo by možné, aby si lidé dlouhodobě mysleli, že je živá. Navenek tedy musela působit živě – musela být aktivní. Pán Ježíš ji ostatně napomínal, že její skutky nejsou plné; z toho vyplývá, že měla skutky. Tyto skutky tedy ostatní zmátly, aby si mysleli, že je živá.

Učí nás to jednu důležitou věc, kterou si dnes křesťané málo uvědomují – mrtvá církev může být aktivní, a to možná dokonce velmi aktivní. Tělesnou živost můžeme rozpoznat dle aktivity – umírající tvor se většinou už moc nehýbe – ale duchovní živost podle aktivity nepoznáme. Naopak, onu sardinskou duchovní mrtvost často značí spíš právě to, když církev vyvíjí mnoho činností – akce, konference, semináře, všelijaké skupinky, kluby pro maminky, kluby pro motorkáře (i to v Americe existuje) a podobně. Absenci duchovního života se tak snaží nahradit horečnou, ale tělesnou aktivitou.

Zlaté a měděné pavézy

Ve svém pojednání o odpadnutí (The Nature of Apostasy from the Profession of the Gospel and the Punishment of Apostates Declared) dává známý puritánský teolog John Owen příklad Roboáma, který, když do Jeruzaléma přitáhl král Sésak a vzal pavézy zlaté, které nadělal Šalomoun, nahradil je pavézami měděnými. Kdy přišel o pravý poklad, zděděný po otci, a neměl již dost zlata, aby udělal vlastní zlaté pavézy, nahradil je něčím levnějším, dostupnějším a podobně blyštivým. Stejně tak, píše Owen, když církev přijde o zlatou pavézu pravého duchovního života, pravé moci zbožnosti, nahrazuje je různými aktivitami, jenž jsou ovšem jen jejich vnější blyštivou nápodobou, která však může mnohé obelstít, a pro kterou si církev stále zachová jméno, že je živa.

Když církev přijde o touhu slyšet kázané Boží slovo a když kázání již postrádá moc a čistotu evangelia, kterým Duch Boží proměňuje životy, tak jej nahradí různými semináři a interaktivními přednáškami, případně divadlem, scénkami a všemožnou kulturou. Nebo se kázání aspoň zkrátí na úkor zpívání „chval“. Vidíme tak, že čtení a zkoumání Božího Slova se odsouvá na okraj a místo toho se čtou všelijaká moderní „proroctvím“ o velkých probuzeních, která nikdy nepřijdou. Hluboká teologická literatura prosycená seriózním výkladem Písma a tucty biblických příkladů se vyměňuje za moderní psychologické bláboly, stavící na lidmi vymyšlených přirovnáních a všelijakých smyšlenkách. Pravý duchovní obsah a pravá duchovní žádostivost mléka Božího Slova se již ztratily, ale slupka živosti zůstává, protože je zde stále zástup lidí, kteří mají zájem „o duchovní věci“.

Když církev přijde o zlatou pavézu moci Ducha Svatého a moci pravé zbožnosti, nahradí ji měděnou pavézou charismatických konferencí, kde se uzdravuje jak na běžícím páse, kde se Boží Duch rozdává třeba máváním saka a kde se „prorokuje“ na požádání.

Když církev přijde o pravou jednotu Ducha, která spočívá v jedné mysli u evangelium a neomylné pravdě Boží, nahradí ji ekumenickými snahami, které staví zásadní pravdy Písma bokem, abychom se mohli snášet v různosti, která je přeci tak skvělá, protože nás Pán Bůh každého stvořil jiného. Když křesťané přijdou o radost z duchovního obecenství nad Božím Slovem a Božími věcmi, nahradí je všelijakými akcemi, víkendovkami, psychologickými sbližujícími hrami, výlety a kdoví čím ještě.

Když církev přijde o pravou slanost, nahradí to přizpůsobováním se světu, aby „byla pro dnešního člověka relevantní“, „promlouvala k nevěřícím srozumitelným jazykem“, abychom byli „Židovi Židem a Řekovi Řekem“, abychom přinášeli „starou zvěst moderním způsobem“ a podobně. Tyto metody jsou schopné lidi přitáhnout do církve, ovšem již ne ke Kristu. Nicméně si tak církev může zachovat jméno, že je živa, neboť početně roste. Experty na toto jsou americké megacírkve, jako je třeba sbor Saddleback známého Ricka Warrena.

Když církev přijde o pravou radost z duchovní bohoslužby a ze zpívání vzácných starých duchovních písních, tak hlubokých a prosycených Božím Slovem, nahradí je mělkými, světskými, tělo povzbuzujícími moderními chválami, které uboze kopírují hudbu tohoto světa. Když se něco takového zavede, církev vskutku získá jméno, že je živá; kostely se naplní mladými lidmi, kteří se se zvednutými rukami vlní v rytmu hudby. Je skutečně velmi smutné, že takto si mnozí představují živou církev. Zpívat Hospodinu máme samozřejmě radostně a z plna srdce, nicméně také posvěceně a důstojně: „Chvalte Jej podlé veliké důstojnosti Jeho.“ (Ž. 150:2) Slovy Jana Amose Komenského, jde o to, ‚aby byla zachována nejhlubší uctivost k Bohu a Jeho přítomnosti’.

Tento rek víry dále píše: ‚Sluší se, aby každý při zpěvu projevoval horlivost a živost s veselím a vroucností ducha. Proto se v Písmě často jmenuje zpěv plesáním. Nesmí však tato veselost ducha vycházeti z vnějšího halekání anebo zvuků hudebních nástrojů, ale z rozvažování Božích skutků a pociťování sladkosti Jeho milosrdenství.‘ Jestliže se někdo nedovede horlivě radovat a plesat při zpěvu starých duchovních písní, kterými sobě rozmlouváme o předivných skutcích a vlastnostech Božích a Kristových, může si být jist, že to, co cítí při zpěvu moderních, tělu líbivých „chval“, je u Pána Boha zcela bezpředmětné.

Zavedení takových chval je proto jedním ze znaků toho, že se církev vydala sardinskou cestou, když se křesťané již nespokojí s duchovní bohoslužbou, ale musí také aspoň trochu podpořit tělo. To samozřejmě neznamená, že církev, která moderní chvály nemá, je automaticky duchovní, čistá a skutečně živá, nicméně když se někde tyto zavedou, je to znamením, že ona církev začíná duchovně umírat. A obecně není jistější známky toho, že se stáváme církví v Sardis, než když začneme nahrazovat chybějící zlaté pavézy měděnými.

Živá církev a mrtví křesťané

Když přemýšlíme o duchovně mrtvé církvi, je na místě rozvažovat také o tom, jaké jsou znaky živé církve, a co musí křesťané z milosti Boží pěstovat, aby jejich sbor nebyl jako sbor sardinský. Velký vzor živého křesťana je dozajista apoštol Pavel. Posuďme tedy, co píše: „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.“ (Gal 6:14) A v tom samém listě čteme o něco dříve: „S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýž zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2:20) „,A jest-liť Kristus v vás, tedy ač tělo umrtveno jest pro hřích, však duch živ jest pro spravedlnost.“ (Řím. 8:10)

Tajemství toho, proč byl apoštol Pavel tak živým křesťanem, plným Ducha a přinášejícím takové dobré a bohaté ovoce, bylo, že umrtvil své tělo (sarx), tedy svou přirozenost, své sklony a žádosti. Píše, že je ukřižován světu, mrtvý pro svět, a svět mrtvý, ukřižovaný pro něj. Jeho život neovládala stará přirozenost, kterou s Kristem a v Kristu ukřižoval, ale nová přirozenost Ducha svatého. To je klíč. Můžeme tedy říci, že má-li být církev duchovně živá, musí být plná tělu a světu mrtvých křesťanů. Naopak, budou-li převažovat v církvi lidé tělesní, nebude moci býti skutečně živá, i kdyby překypovala skupinkami a rozmanitými akcemi.

Je vskutku velmi smutné, jak je tento princip v praxe často opomíjen – a v otázce zpěvu to platí zvlášť. Jeden z velkých proponentů křesťanské rockové hudby Larry Norman napsal někdy na počátku 70. let píseň Why Should the Devil Have All the Good Music (Proč by měl mít ďábel všechnu dobrou muziku), ve které mimo jiné zpívá:

I ain’t knockin‘ the hymns, just give me a song that has a beat, I ain’t knockin‘ the hyms, just give me a song that moves my feet, I don’t like any of them funeral marches, I ain’t dead yet.

(Neshazuji duchovní písně, ale dejte mi píseň, co má beat, neshazuji duchovní písně, ale dejte mi píseň, co mi hýbe nohou nemám žádný z těch pohřebních pochodů rád, ještě nejsem mrtvý.)

Je vskutku neuvěřitelné, jak se Larrymu Normanovi podařilo přesně vystihnout svůj problém a zároveň si to vůbec neuvědomit. Zpívá, že nemá rád duchovní písně, protože není mrtvý – a myslel tím samozřejmě fyzicky mrtvý. Stejně tak ovšem očividně není nebo nebyla umrtvená ani jeho přirozenost. Ten, kdo své tělo ukřižoval s vášněmi a s žádostmi (Gal. 5:24), se spokojí se zpíváním duchovních písní a naopak, bude to jeho největší radostí. Čím je která píseň duchovně bohatší a obsažnější, tím více ji bude milovat, a to bez ohledu na melodii. Volání po písních, které skrze svůj beat hýbají nohou i celým tělem, je na druhé straně důkazem, že tělo (sarx) stále žije ovládáno svými vášněmi a žádostmi. „Ti zajisté, kteříž jsou podle těla živi, chutnají to, což jest těla, ale ti, kteříž jsou živi podle Ducha, oblibují to, což jest Ducha.“ (Řím. 8:5) Na jiném místě píše apoštol Pavel: „Ale rozkošná [tzn. rozkoš milující, žijící v rozkoších], ta živa jsuci, již umřela.“ (1. Tim. 5:6) I když se toto slovo dle kontextu vztahuje primárně na mladé vdovy, principiálně to jistě platí pro všechny křesťany. Zkoumejme tedy, jsme-li rozkošní nebo duchovní.

Zavírka

Duchovní mrtvost je velikým nebezpečím pro každou církev a každý sbor v každé době, a to obzvlášť proto, že nemusí být rozpoznána. Církev v Sardis dokázala ostatní – a možná i sama sebe – oklamat, že je živá. Mnozí křesťané zakusili v tradičních církvích ne sardinskou, ale chladnou a pasivní mrtvost. Nejeden se to snažil napravit změnou formy – zavedením chval, různých akcí, klubů a podobně. Pasivní a chladná mrtvost tak byla nahrazena mrtvostí aktivní a živelnou. Nemůže však fungovat, když absenci Ducha nahradíme tělem.

Písmo na mrtvost církve dává odpověď. Odpovědí na jakoukoliv mrtvost je pokání – změna smýšlení a opuštění dřívějších cest. „Pomniž tedy, co jsi přijal a slyšel, a ostříhej toho, a čiň pokání.“ (Zj. 3:3) Platí zde vzácné slovo z Efezským: „Probuď se ty, jenž spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.“ (Ef. 5:14) Lékem je pokání a nové zahledění se na Pána Ježíše Krista duchovním zrakem. Živý křesťan a živá církev patří na Krista, jak Jej viděl apoštol Jan, plného slávy, moci, krásy, důstojnosti, svatosti, čistoty, jasnosti a ryzosti (Zj. 1:12-18). Taková již nepotřebuje žádné náhražky a pobídky těla, aby se Mu klaněla a sloužila. Apoštol Jan sám padl k nohám Jeho jako mrtvý (Zj. 1:17) a pak přesně vyplnil Jeho příkazy (verš 19). Má-li církev zůstat živá, potřebuje poznat a poznávat svého Pána takového, jaký vskutku je, plného svatosti, čistoty a milosrdenství, ne podle moderních smyšlenek a překroucených důrazů, které jsou samá láska a žádná spravedlnost, žádná svatost a samé přijímání pokání nečinících hříšníků.

Dej nám Hospodine, ze Tvé milosti takto Tvého jednorozeného Syna v pravdě a plně poznat, kterýž jest „obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze Něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze Něho a pro Něho stvořeno jest. A On jest přede vším, a všecko Jím stojí. A Onť jest hlava těla církve, kterýž jest počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak On ve všem prvotnost držel.“ (Kol. 1:15-18) To vše ve Své laskavosti učiň pro svou slávu a nám ku spasení i zachování. Amen i amen.

Martin Hýsek

Zdroj: www.izachar.cz