Článek Davida a Evy Loulových „Kolik máme mít dětí?“ vzbudil plným právem velký zájem čtenářů. Sám jsem byl několik let členem Křesťanského společenství, jehož zhruba třicet členů mělo více než padesát dětí, a velice jsem se radoval z atmosféry, která v něm vládne. Toto společenství považuji dokonce za jakýsi „skanzen pozitivní deviace“, nejednou jsem o něm mluvil s nevěřícími odborníky všeho druhu, a mnohdy jsem raději ani neříkal, kde tento sbor je, aby se na něj někdo třeba nepatřičně „nezaměřil“. Tedy: Vítám početné rodiny a trápí mě současná demografická krize v naší zemi.

S Loulovými se shoduji i v tom, že „nejde v prvé řadě o to, kolik mít dětí, jde o naše srdce“. „Nejde o počet dětí, ale o postoj k životu jako takovému.“ Souhlasím i s tím, že mnozí lidé nechtějí mít děti z pouhého sobectví. Některé předpoklady a závěry článku ale považuji za chybné.

Předně: Plánování rodičovství nemusí být – jak článek naznačuje – projevem nezávislosti na Bohu a touhy řídit si život pouze podle své vůle. Ačkoli článek, pokud mu dobře rozumím, plánování rodičovství kategoricky vylučuje, domnívám se, že plánování rodičovství může mít velmi pozitivní a legitimní důvody. Jinak řečeno, to, že někdo plánuje počet dětí, může mít motivy správné i nesprávné. Problém nevidím v onom plánování, ale právě v motivech.

Nevypočítám zde všechny pozitivní (či alespoň legitimní) důvody plánování rodičovství, ale některé uvedu.

         a) Manželé mohou prožít, že jsou povoláni ke zcela specifické službě a k tomu, aby děti neměli v krajním případě vůbec. Je to podobné, jako povolání k životu bez manželství.

         b) Zdravotní stav jednoho nebo obou manželů je takový, že mít (další) děti by bylo velice náročné fyzicky, psychicky i materiálně. Nemám zde na mysli situace, kdy lékaři doporučují potrat, ačkoli pravděpodobnost, že se narodí dítě s vrozenou vadou, je 1,5 % nebo ještě méně. Jsou však situace, kdy těhotenství skutečně ohrožuje život matky.

         c) Z pastýřské praxe vím, že lidé mají různou kapacitu. Některé matky hravě zvládnou čtyři děti. Dokáží se jim věnovat, nadto mají pořádek v domácnosti a ještě se stačí angažovat ve sboru či v nějaké neziskovce. Ale pak jsou zde matky, které jim často tiše závidí a zoufají si nad tím, že nejsou schopny zvládnout dvě děti. A ony jsou skutečně matky méně či více výkonné a děti lépe či hůře zvladatelné. Pokud jsou hůře zvladatelné, bývá to mnohdy, ale zdaleka ne vždy, špatnou výchovou. Znám nejedny rodiče, kteří měli dvě děti způsobné a klidné, a pak se jim narodil třetí potomek, který byl, jak se říká, „jako z divokých vajec“. Mít další dítě je mnohdy nad síly daných rodičů.

         d) Konečně zmíním ještě problém nejednoty manželů. Znám několik manželství, která se rozpadla, protože žena si proti vůli muže „opatřila“ další dítě, a několik jiných, kdy muž ženu opustil, protože děti (či další dítě) nechtěla. Samozřejmě bych si přál, aby všichni manželé byli zralí křesťané. Jenže nejsou. Pokud věc postavíme kategoricky, tj. plánované rodičovství = nevěra Bohu, a pokud nám to uvěří, dostanou se do obrovských vnitřních problémů. Každé dítě by mělo být počato ze společného rozhodnutí manželů. Uznávám, že mohou další dítě odmítat, protože mají problémy, plynoucí z jejich malé duchovnosti. Přesto radím, ať si nejprve řeší a vyřeší tyto problémy, a až pak se rozhodnou pro další dítě.

Dále se zastavím u předpokladu, že příkaz „ploďte a množte se a naplňte zemi“ je kategorický, nebyl odvolán a má být plněn za všech okolností. Ano, Bible nemluví o tom, že by lidé „měli nějak omezovat svůj plodivý potenciál“. Bible ale rovněž nemluví o tom, že nemáme kouřit, jezdit nadměrnou rychlostí či dbát na to, abychom netrpěli zvýšenou hladinou cholesterolu. Jedná se o tzv. argumentum ex silentio, argument z mlčení, který bývá velmi ošidný. Tento příkaz vypovídá o základním Božím plánu, nikoli o Božích záměrech s konkrétními manželskými páry v jejich specifické situaci. Kromě toho nás Bůh vybavil rozumem, abychom věci domýšleli a abychom se chovali odpovědně. Když Bible třeba říká, „proklet buď, kdo svádí slepce z cesty“, a nezmiňuje přitom hluché, pak nám jistě nepovoluje, abychom se vůči hluchým chovali surově.

Loulovi píší, že „v národech, kde se plánování rodičovství považuje za nepřípustné, tam bují většinou i duchovní život a církev tam roste“. Prý i v muslimských národech, kterých se to týká, roste Boží království „velice dynamicky“. Loulovi mají patrně na mysli Indonésii, Malajsii nebo Írán – o těchto zemích to do jisté míry platí. Ale co takový Jemen nebo Egypt? Tam církev dynamicky neroste, a konkrétně v Jemenu, kde je vysoká porodnost, narazil počet obyvatelstva na základní mez, kterým je množství vody. Domnívám se, že kdyby to byly křesťanské země, pak by v ideálním případě vláda měla hledat cesty ke snížení porodnosti. Jistěže ne tak drastické, jako byla čínská politika jednoho dítěte. Jsem přesvědčen, že Bůh nám svěřil tuto zemi jako celek a očekává od nás odpovědné rozhodování.

Za zavádějící považuji i argument, že v minulých dobách lidé počet dětí neplánovali. Ano, je to pravda, ale důvodem bylo, že nevěděli, jak – pochopitelně s výjimkou sexuální abstinence. Mohli bychom rovněž tvrdit, že své děti neočkovali a taky by to bylo pravda. Bůh od nás, domnívám se, neočekává, že budeme ignorovat dostupné poznání. Kromě toho bylo uvažování o dětech zcela jiné: Ještě v minulém století (a možná ještě dnes) jsou místa, kde je počet dětí v rodině úměrný vzdálenosti vody a palivového dříví (platilo to v některých místech Indie a východní Afriky). Vysoký počet dětí tam nebývá výsledkem vědomého rozhodování a tudíž poslušnosti Božího příkazu.

Konečně poznámka metodická: David Loula v podstatě píše, že ke svému stanovisku dospěl na základě zjevení – jednak jemu samotnému, jednak „manželce pastora z Bruntálu“… Já ve svém článku často používám slova „domnívám se“. Možná bych se neozval, kdyby David vydával svůj článek za svůj názor, možná za své svědectví. Ovšem je-li to věc zjevená Bohem, pak není o čem diskutovat, že? A Dan Drápal se (zase) projevuje jako člověk odmítající Boží zjevení. Jenže já mám také zkušenost z druhého břehu: Nejednou mi píše nebo volá někdo, kdo si přečte názor podepřený nějakým podobným zjevením a ocitá se ve vnitřní nouzi, protože rozum mu říká něco opačného, a on se bojí, že když rozum poslechne, postaví se proti Bohu.

Otázka plánování rodičovství je velice citlivá a má dalekosáhlé důsledky. Jsem přesvědčen, že bychom buď neměli argumentovat zjevením, nebo by rozhodnutí na základě zjevení mělo být potvrzeno nějakým kolektivním tělesem – asi jako Jeruzalémský koncil, popsaný ve Skutcích 15. Kdyby článek manželů Loulových byl nikoli zjevením, ale svědectvím, patrně bych ho uvítal bez výhrad. Protože je pravda, že mnozí – a to i křesťané – odmítají děti z čirého sobectví.

Dan Drápal

7. února 2014

Zdroj: www.dan-drapal.cz